Zůstala sama
Za oknem už se šeří, ale maminka stále není doma. Maruška, točíce koly na své invalidní vozíku, dojela ke stolu, vzala telefon a vyťukala máminu číslo.
Váš telefonní přístroj je vypnutý nebo se nachází mimo dosah sítě, ozval se cizí hlas.
Dívka zmateně zírala na displej, pak si vzpomněla, že už má málo kreditů, a telefon vypnula.
Maminka šla do obchodu, ale pořád se nevracela. To se nikdy nedělo, nikdy nebývala pryč tak dlouho, protože dcera byla od malička invalidní a nemohla chodit. Pohybovala se jen díky vozíčku a jiných příbuzných kromě maminky neměly.
Marušce už bylo sedm a nebála se být doma sama, ale maminka vždycky řekla, kam jde a kdy se vrátí. Dívka teď nedokázala pochopit, co se mohlo stát:
Dnes šla do vzdálenějšího obchodu pro nákup, tam je potraviny levnější. S mamkou jsme tam chodily často. I když je trochu stranou, není to daleko, za hodinu je člověk tam i zpátky, podívala se na hodiny. Už jsou čtyři hodiny pryč. Mám hlad.
Zamířila vozíčkem do kuchyně. Ohřála vodu v konvici, z lednice vytáhla karbanátek. Snědla ho a napila se čaje.
Maminka ale stále nikde. Neudržela se, znovu vzala telefon a vytočila číslo:
Váš telefonní přístroj je vypnutý nebo se nachází mimo dosah sítě, zopakoval se stejný hlas.
Přejela k posteli, telefon zasunula pod polštář. Ani světlo nezhasla bez maminky měla strach.
Ležela dlouho, ale přece jen usnula.
***
Probudila se, když ji slunce pohladilo po tváři. Mámina postel byla neporušeně ustlaná.
Mamko! zavolala do předsíně.
Odpovídalo jí ticho. Telefon vzala znovu do ruky a vytočila známé číslo. Znovu se ozval kovový hlas automatu.
Začaly jí téci slzy.
***
Karel se vracel z kavárny. Tam každé ráno prodávali čerstvé pečivo. S maminkou si ráno vždy připravila snídani a on běžel pro rohlíky.
Karlovi už bylo třicet, ale stále byl svobodný. Ženy si ho nevšímaly byl nevýrazný, hubený, často nemocný. Problémy se zdravím měl už od narození. Léčba byla drahá, ale matka ho vychovala sama. Poslední diagnózu mu dali až v dospělosti: Karel nikdy nebude mít děti. Smířil se s tím, že nikdy nebude ženatý.
Ve trávě spatřil rozbitý starý mobil. Telefony a počítače byly jeho koníčkem i prací byl programátor a bloger. Mobily měl moderní, ale ze zvědavosti ten starý zvedl. Byl rozmačkaný, jako by ho přejelo auto.
Třeba se někomu něco stalo, proběhlo mu hlavou a strčil telefon do kapsy. Mrknu se na to doma.
***
Po snídani vyňal z nalezeného mobilu SIM kartu a vložil ji do svého. Na SIMce byly hlavně kontakty do nemocnice, úřadu a podobných institucí, ale na prvním místě byl kontakt dcera.
Chvíli váhal, pak vytočil číslo:
Maminko! ozval se dětský radostný hlas.
Já nejsem tvoje maminka, zamumlal překvapeně Karel.
A kde je mamka?
Nevím. Našel jsem rozbitý telefon, přendal SIMku a volal.
Moje maminka zmizela, dívka se rozplakala. Už včera odešla do obchodu a nevrátila se.
A kde máš tatínka, babičku?
Nemám. Mám jenom maminku.
Jak se jmenuješ? uvědomil si Karel, že tu malou musí zachránit.
Maruška.
Já jsem strejda Karel. Maruško, vyjdi před byt a řekni sousedům, že jsi sama.
Nemůžu. Nohy mi nechodí. A v sousedním bytě nikdo není.
Jak to myslíš, že nohy ti nechodí? Karel znejistěl.
Tak jsem se narodila. Maminka říká, že musíme našetřit, pak mi udělají operaci.
Jak se pohybuješ?
Na vozíčku.
Maruško, znáš svou adresu?
Ano. Ulice Masarykova, dům osm, byt devatenáct.
Přijedu tam, najdeme tvou maminku.
Karel zavěsil.
Do pokoje vešla Karlova maminka, paní Božena.
Co se děje, Karle?
Mami, našel jsem rozbitý mobil. Přendal SIMku a dovolal se na číslo malého děvčete, je ochrnutá a je doma sama. Zjistil jsem adresu. Pojedu tam.
Pojedeme spolu! řekla rozhodně a začala se oblékat.
I Božena vychovávala Karla sama a dobře věděla, jak těžké to je s nemocným dítětem. Teď byla v důchodu, syn se živil velmi dobře.
Zavolali si taxi a jeli dítě vysvobodit.
***
Zazvonili u domovního zvonku.
Kdo je? ozvala se smutná dívčí hláska.
Maruško, tady Karel.
Pojďte dál!
Vešli do chodby. Dveře do bytu byly pootevřené.
Uvnitř čekala hubená dívka na vozíčku, smutně hleděla na nové příchozí:
Najdete mou maminku?
Jak se jmenuje tvoje maminka? zeptal se hned Karel.
Alena.
A příjmení?
Nováková.
Počkej, Karle, zarazila ho matka a oslovila Marušku. Maruško, máš hlad?
Ano. V lednici byla karbanátka, ale tu jsem včera snědla.
Tak Karle, skoč do našeho obchodu koupit, co obvykle kupujeme.
Jasně! Karel vyběhl ze dveří.
***
Když se vrátil, maminka už stačila něco rychlého uvařit, prostřela stůl.
Po jídle se Karel pustil do hledání Maruščiny maminky.
Otevřel městský web a procházel zprávy ze včerejška.
Na Masarykově ulici srazilo auto ženu, převezli ji ve vážném stavu do nemocnice.
Vzal si telefon a začal obvolávat nemocnice. Po třetím pokusu někdo zvedl telefon:
Ano, včera k nám přivezli paní z Masarykovy ulice. Její stav je vážný, zatím nebyla při vědomí.
Jak se jmenuje?
Neměla doklady ani telefon. Jste příbuzný?
Zatím si nejsem jistý…
Přijeďte, sdělíme vám víc.
Karel zavěsil, přešel k Marušce:
Máš nějakou fotku maminky?
Ano, dojela k nočnímu stolku a vyndala album. Tohle je nedávno společná.
To je krásná maminka!
Karel si ji vyfotil do mobilu:
Jdu ji teď hledat.
***
Otevřela oči. Bílý strop. Vědomí se pomalu vracelo. Před očima se jí mihla jedoucí auta…
Snažila se pohnout, ale pohyb jí rozlil po těle bolest. Přišla zdravotní sestra a tiše se zeptala:
Probrala jste se?
Oči Aleny se rozšířily:
Jak dlouho tu ležím?
Už dva dny.
Doma mám sama dceru…
Aleno, nebojte se, konejšila ji sestra. Včera tu byl mladý muž, nechal vám telefon. Říkal, že vaším mobilem přejelo auto.
Musím volat…
Hned. Sestra najela prstem na dcera a přiložila mobil k uchu.
Maminko!
Maruško, jak se ti daří?
Dobře, jsem s babičkou Boženou, chodí k nám strejda Karel.
Kdo je strejda Karel?
Nebojte se, paní, vešel lékař. Jinak vám ten telefon vezmu, nesmíte se rozrušovat! Nechte mě vás vyšetřit.
Maruško, ještě zavolám, řekla Alena a telefon zas vypla.
Lékař jí dal pokyn, sestra nasadila kapačku.
Když pak odešel, sestra odložila mobil.
Mohu ještě chvilku mluvit s dcerou? zašeptala Alena.
Pan doktor zakázal rozrušení, chvíli váhala, pak ale zavolala.
Maruško
Paní Aleno, tady je Božena, ozval se cizí ženský hlas. Můj syn našel váš telefon, podle SIM karty nás dovedl k vaší dceři i k vám. Jsem v důchodu a zůstanu s vaší dcerou, dokud budete v nemocnici. Nebojte se! Předávám telefon Marušce.
Maminko, rychle se uzdrav!
Poslouchej babičku, Maruško, špitla Alena s úlevou, že není dcera sama.
Musíte končit, ozvala se sestra.
***
Příští den Alenu převezli na normální pokoj a večer v hodinách návštěv přišel návštěvník:
Nováková, máš návštěvu.
Alena nestačila ani poděkovat, vešel muž, přívětivý, trochu hubený.
Dobrý den, Aleno, jsem Karel, usmál se. Doufám, že nevadí, že vám tykám?
Nevadí.
Postavil na stolek velkou tašku,
Tohle připravila moje maminka.
Neznám vás, zarazila se Alena.
Našel jsem náhodou váš rozmačkaný mobil, zkusil jsem SIMku, dovolal se Marušce, pak vás našel.
Jak je na tom Maruška?
Moment…
Vyndal z kapsy mobil, provedl pár kliknutí.
Tak, tady je!
Alena viděla na displeji svou dceru.
Maminko! Bolí tě něco?
Už je mi líp, Maruško. Jak se máš ty?
Chodí ke mně babička Božena.
Alena dlouho s dcerou mluvila. Karel trpělivě čekal. Když domluvily, Alena se sklonila:
Jsem vám moc vděčná.
Nebuď, Aleno, usmál se Karel. Klidně tykej i ty mně.
Děkuju ti, Karle!
Ukážu ti, jak používat ten telefon.
***
Utekly dva týdny.
Viník nehody přinesl Aleně odškodné přímo do nemocnice – dvě stě tisíc korun, přivedl i advokáta.
Druhý den ji propustili z nemocnice. Karel ji přijel vyzvednout domů.
Maminko! zvolala Maruška v radostném nadšení.
O pár metrů to vypadalo, že snad vyskočí z vozíčku. Alena si k ní klekla, pevně ji objala a rozplakala se štěstím.
Pak došla k paní Boženě:
Paní Boženo, moc vám děkuji!
To nic, Aleno. Maruška je mi už jako vnučka.
Dostal jsem odškodné, vytáhla obálku. Prosím, vezměte si ho, nemám jiné způsob, jak vám poděkovat.
Ulož si to, Aleno, řekla přísně Božena. My máme dost, a tobě budou peníze potřeba na Maruščinu léčbu. Karel už něco domluvil v klinice.
Mamko! zvolala radostně dívka Strejda Karel říkal, že pojedeme do nemocnice a oni mi upraví nožičky.
***
Dva týdny pobyla Alena s dcerou v klinice. Dali jí dráty do nohou, za tři měsíce nástup na další operaci, potom znovu a ještě za rok poslední zákrok. Za tři roky, po třech operacích a rehabilitacích, slíbili, že Maruška bude chodit.
Zatím se však pohybovala jen na vozíčku, dráty jí dělaly potíže, ale byla plná naděje.
Osud tuhle malou skupinu lidí chtěl ještě zkusit. Boženu postihlo srdce a skončila v nemocnici v těžkém stavu.
Tři noci strávila Alena u její postele, domů chodila jen připravit jídlo a trochu se vyspat. O Marušku se v noci staral Karel.
Čtvrtý den už byla Božena při smyslech. Dlouho smutně pozorovala Alenu vedle lůžka a tiše pravila:
Alenko, už mi moc času nezbývá. Vezmi si mého Karla, je to spolehlivý muž. Společně postavíte Marušku na vlastní nohy.
Boženo, myslíte, že by mě chtěl?
Určitě! pousmála se ženina tvář.
***
Starší paní držela za ruku vysokou dívku s batohem na zádech a kyticí květin. Kdyby nebyla tak vyspělá, člověk by řekl, že jde do školy poprvé.
A ona opravdu šla do školy poprvé, i když už do čtvrté třídy. První tři roky studovala doma přes internet, samé jedničky a dvojky. Teď už mohla jít do školy sama po svých nohou.
Babi, mám trošku strach.
Prosím tě, Maruško, vždyť už jsi desátá. Hele, támhle jdou i táta s mamkou!
Proč pak jsi taková smutná? ptala se Alena.
Bojí se do školy, zakroutila hlavou Božena.
Dej mi ruku, natáhl se k dívce Karel. Pojď, bude to dobré!
S tebou, tati, už nemám strach, usmála se Maruška.
A tak si to vykračovala celá rodina spolu ke škole, šťastní, že ten nejtěžší kus cesty už mají za sebou.
