Zůstala sama
Za oknem už padá šero, ale maminka stále nikde. Kateřina, točíce kolečky na své invalidní vozíku, popojela ke stolu, vzala mobil a zkusila zavolat mamince.
Volané číslo je nedostupné nebo je vypnuté, ozval se cizí hlas z reproduktoru.
Dívka rozpačitě hleděla na telefon a po chvilce si vzpomněla, že má málo kreditů, a telefon vypnula.
Maminka šla do obchodu, ale pořád se nevrací. To se nikdy nestalo, nikdy nebyla pryč tak dlouho dcera je od narození invalidní a nemůže chodit. Pohybuje se jen na vozíku a kromě maminky nemají žádné další příbuzné.
Katce je už sedm let a samoty se nebojí, přesto maminka vždycky říkala kam jde a kdy se vrátí. Dívce to nešlo do hlavy:
Dneska šla maminka do vzdálenějšího obchodu, tam je levněji. Často jsme tam spolu chodily. I když je ten obchod dál, za hodinu by tam byla i zpět, podívala se na hodiny. Už jsou to čtyři hodiny. A já mám hlad.
Zajela svou vozíčkem do kuchyně. Ohřála si čaj, z lednice vytáhla karbanátek. Snědla ho, popila čajem.
Maminka stále nikde. Vydržela to jen chvíli, pak znovu vzala telefon a vytáčela číslo:
Volané číslo je nedostupné nebo je vypnuté, ozval se znovu automat.
Přesunula se na svou postel, mobil položila pod polštář. Ani světlo si nerozsvítila bez maminky se bojí tmy.
Ležela dlouho, nakonec ale přece usnula.
***
Probudilo ji slunce. Postel maminky je ustlaná.
Mami! zavolala směrem ke dveřím.
V odpověď nic. Vzala mobil, zavolala. Zas stejný kovový hlas.
Dostala strach, slzy se jí rozkutálely po tváři.
***
Karel se vracel z kavárny. Tam každé ráno prodávají čerstvé pečivo. Ráno vždy začínali tak, že maminka připravila snídani a on šel pro housky.
Karlovi je už třicet, ale pořád se neoženil. Dívky o něj nejevily zájem hubený, nehezký, často nemocný. Neměl štěstí od narození, potřeboval drahé léčby, ale vychovávala ho matka sama. Poslední diagnózu mu dali až v dospělosti nikdy nebude mít děti. S tím, že zůstane sám, se smířil.
V trávě zahlédl rozbitý starý telefon. Telefony a počítače byly jeho koníček i povolání byl programátor a bloger. Samozřejmě měl i lepší kousky, ale ze zvědavosti zvedl i tenhle. Telefon byl rozježděný, jako by po něm přejelo auto.
Možná se něco stalo? problesklo mu hlavou. Strčil telefon do kapsy: Podívám se doma.
***
Po snídani z něj vyndal sim kartu a vložil ji do svého. Mezi čísly byly hlavně nemocnice, důchodové ústavy a podobné instituce, ale první bylo uložené jako dcera.
Chvíli přemýšlel a pak zavolal:
Mami! ozval se šťastný dětský hlas.
Nejsem tvoje maminka, Karel znejistěl.
A kde je maminka?
Nevím. Našel jsem rozbitý telefon, přehodil jsem simku a volám právě proto.
Maminka zmizela, zaslechl vzlyk. Včera šla do obchodu a nevrátila se.
A kde máš tátu, babičku?
Já nikoho nemám. Jen maminku.
Jak se jmenuješ? pochopil, že dítě potřebuje pomoct.
Kateřina.
Já jsem strýc Karel. Katko, zkus vyjít ven a zavolej sousedy, že jsi doma sama.
Nemůžu, nohy mi nechodí. Vedle taky nikdo nebydlí.
Počkej, to vážně? Karel byl zmatený.
Narodila jsem se taková. Maminka říká, že ušetříme na operaci.
Jak se pohybuješ?
Na vozíku.
Katko, víš, kde bydlíš? začal Karel jednat.
Ano, ulice Husova 7, byt 18.
Přijedu si pro tebe a najdeme maminku.
Položil telefon.
Do Karlova pokoje vešla jeho matka Jarmila.
Karle, co se děje?
Mami, našel jsem rozbitý telefon. Dal jsem simku do svého, zavolal a zjistil jsem, že malá holka je doma sama, je invalidní, nemá nikoho. Zjistil jsem i adresu, jedu tam.
Jedeme oba, řekla rozhodně Jarmila a začala se soukat do kabátu.
Jarmila vychovávala Karla sama, dobře chápala, jaké to je být sama s nemocným dítětem. Teď je už v důchodu, syn vydělává slušně.
Zavolali taxi a vyjeli zachránit dítě.
***
Zazvonili na zvonek.
Kdo je? ozval se smutný dětský hlas.
Katko, to jsem já, Karel.
Pojďte dál!
Vešli do chodby, dveře do bytu už byly pootevřené.
Seděla tam hubená holčička na vozíku, smutné oči upírala na příchozí.
Najdete maminku?
Jak se jmenuje? zeptal se Karel.
Vladimíra.
A příjmení?
Novotná.
Počkej, Karle, zarazila ho matka, a obrátila se ke Katce: Máš hlad?
Ano. V ledničče byla karbanátka, tu jsem slupla včera.
Karle, běž do našeho obchodu, koupíš co obvykle.
Jasně! a ubíhá.
***
Když se vrátil, matka už měla něco vařeného na stole. Vše vyložila, naservírovala.
Po jídle se Karel pustil do hledání matky dívky.
Otevřel městský web a hledal včerejší události.
Tak, tak… Na ulici Smetanova srazilo auto paní, odvezli ji ve vážném stavu do nemocnice.
Vzal telefon, začal obvolávat. Na třetí pokus odpověděli:
Ano, včera k nám přijali zraněnou ženu ze Smetanovy. Stav vážný, ještě nebyla při smyslech.
Jaké má jméno?
Neměla u sebe doklady ani mobil. Jste příbuzný?
Zatím nevím…
Přijeďte…
Adresu znám. Přijedu hned.
Položil telefon a obrátil se ke Katce:
Máš mamky fotku?
Ano, ukázala na album. Tady jsme spolu.
Máš krásnou maminku.
Karel vyfotil fotku na mobil, usmál se na Katku:
Jdu ji hledat.
***
Otevřely oči. Bílý strop. Pomalu se vrací vědomí. Před očima letící auto…
Zkouší se pohnout, bolest celým tělem. Přichází sestřička: Probudila ses?
V tom se Vladimíře rozšíří oči hrůzou:
Jak dlouho tu ležím?
Dva dny.
Doma mám dceru…
Klid, Vláďo! sestřička ji pohladí po hrudi Včera tady byl mladý muž, nechal ti mobil a vzkaz. Prý ti někdo přejel telefon autem.
Mohu zavolat…
Samozřejmě. zmáčkne na mobilu dcera, přiloží sluchátko k uchu:
Mami!
Kačenko, jsi v pořádku? Jak se máš?
Všechno dobré, babička Jarmila a strejda Karel tu jsou.
Jaký strejda?
Klid, nebuďte rozčílená! ozve se lékař. Jinak mobil sebere. Prosím o vyšetření.
Katko, zavolám ti zpět, křikne ještě Vladimíra.
Lékař ji vyšetří, cosi sestřičce nařídí a okamžitě nasadí kapačku.
Po odchodu si vezme sestřička mobil.
Mohla bych ještě dceru slyšet?
Doktor zakázal rozrušení, ale přesto vytočí číslo.
Katko…
Vladimíro, tady Jarmila. Syn vám našel telefon, podle simky dceru. Jsem důchodkyně, postarám se, buďte bez obav! Předávám mobil Katce.
Mami, nebuď smutná a rychle se uzdrav!
Poslouchej babičku! volá Vladimíra do mobilu.
Mobil odložit, ozve se sestra.
***
Druhý den přesunuli Vladimíru na pokoj a večer ji přišel navštívit hubený, nenápadný mladík.
Dobrý den, Vladimíro. Jsem Karel, usmál se plaše. Přišel jsem tě navštívit. Nevadí tykání?
Ne.
Postavil na stolek velkou tašku.
Máma vám posílá trochu jídla.
Karle, já ani nevím, kdo jste, přiznala zmateně Vladimíra.
Náhodou jsem našel váš rozbitý telefon, simku jsem dal do svého, volal vaší dceři, pak vás našel.
Jak je na tom Kačenka?
Moment.
Vzal mobil, rychle něco nastavil.
Tady ji máš!
Vladimíra viděla na displeji tvář dcery.
Mami! Bolí tě něco?
Už ne, Kačenko, už ne… Jak se máš?
Chodí za mnou babička Jarmila.
Vladimíra dlouho mluvila s dcerou, Karel trpělivě čekal. Pak Vladimíra ztlumila hlas:
Dlužím vám tolik.
Ale no tak, Vladimíro! usmál se Karel. Klidně tykej!
Děkuji, Karle.
Naučím tě, jak s tím mobilem zacházet.
***
Uplynuly dva týdny.
Viník nehody přinesl Vladimíře odškodné, sto tisíc korun, a přivedl s sebou právníka.
Nazítří ji pustili domů. Pro Katku to byla obrovská radost.
Mami! vykřikla dcera.
Vladimíra si přiklekla ke Katce na vozíku a objala ji, slzy štěstí jí tekly po tváři.
Objala i Jarmilu:
Paní Jarmilo, děkuji vám.
Ale jdi, Vladimíro, Katku mám za vlastní vnučku.
Paní Jarmilo, dostala jsem odškodné, vytáhla peníze. Přijměte to.
Schovej to, řekla přísně Jarmila. Ty budeš potřebovat na léčení pro Katku. Karel už vše domluvil v klinice.
Mami! zvolala Katka. Strejda Karel říkal, že půjdem do nemocnice a budou mi nohama léčit!
***
Vladimíra byla s Katkou dva týdny v klinice. Nasadili jí dráty. Za tři měsíce znovu, a pak zase za rok. Po třech letech, když zvládne tři operace a rehabilitaci, slíbili, že bude chodit.
Zatím jezdila dál na vozíku, dráty překážely.
Osud ale chtěl ztížit cestu Jarmilu odvezli do nemocnice s těžkou srdeční příhodou.
Vladimíra strávila tři noci u Jarmily v nemocnici, domů se vracela vařit a na chvíli si lehnout. V noci s Katkou zůstával Karel.
Čtvrtý den se Jarmila probrala a dlouze se zadívala na Vladimíru, která seděla vedle:
Vladimíro, asi na tom světě dlouho nebudu. Vezmi si Karla za muže. Je spolehlivý. Společně postavíte Katku na nohy.
Paní Jarmilo, myslíte, že by si mě vzal?
Vezme, usmála se stará paní. Určitě vezme.
***
Na chodníku stála starší žena, držela za ruku vysokou dívku s aktovkou a květinami. Kdyby nebyla tak vzrostlá, pomyslel by každý, že jde do školy poprvé.
Ona ale jde poprvé, rovnou do čtvrté třídy. První tři absolvovala doma. Má samé jedničky a dvojky. Teď jde do školy na vlastních nohách.
Babi, trochu se bojím.
Co ty, Katko? Vždyť ti je už deset! Podívej, tady jdou táta s mámou!
Proč jsi tak smutná? přistoupila Vladimíra.
Bojí se školy, zavrtěla hlavou Jarmila.
Podej mi ruku, natáhl dlaň Karel. Jdeme!
S tebou, tati, se nebojím vůbec! zasmála se Katka.
A šli vesele směrem ke škole, za nimi hrdě kráčely maminka a babička, stejně šťastné.
