V šest ráno mě manžel shodil z postele. Nejdřív jsem si myslel, že to byla jenom nepříjemná nehoda, ale už následujícího dne se to stalo znovu. Všechno to začalo po naší návštěvě jeho maminky na vesnici.
Ženatí jsme byli teprve půl roku, ale tenhle incident mě přiměl pevně rozhodnout, že podám žádost o rozvod. To, proč se ke mně manžel takto choval, mě naprosto šokovalo. Povím vám, jak to bylo.
Vyrostl jsem ve městě a nikdy jsem neměl potřebu vstávat brzy ráno. Pracuji dnes pro jednu mezinárodní společnost, a tak mám často pracovní dobu přes noc když je u nás den, v zahraničí mají noc, a tak pracuji dlouho do večera.
Můj manžel, Šimon, pochází z malé vesnice na Vysočině, kde byli všichni zvyklí vstávat se slepicemi. I po přestěhování do Prahy si svoje zvyky uchoval: vstává v šest ráno a chce mít připravená míchaná vajíčka a kafe.
Snídani mám vždycky v sedm, řekl při našem seznámení.
Tenkrát jsem se tomu jen zasmál a myslel jsem si, že na tom vůbec nezáleží. Po práci přes noc jsem si přece mohl kdykoli zdřímnout přes den.
Prvních šest měsíců našeho manželství bylo všechno vcelku v pořádku. Snažil jsem se mu zvyky splnit, když jsem na to nezapomněl, a podařilo se nám najít společnou řeč. Vypadalo to, že náš vztah funguje skvěle.
Všechno se ale změnilo po návštěvě u jeho maminky. Tchyně bydlí v malé obci ve starém, ale útulném domě. Když jsem ten dům poprvé uviděl, říkal jsem si, že mě tu čeká venkovská pohoda, domácí koláče, večerní rozhovory u čaje. Jenže skutečnost byla úplně jiná.
Jenom pár hodin po našem příjezdu mi bylo jasné, že žádná idyla nebude. Tchyně pořád nacházela důvod, proč si na mě postěžovat.
Pravé potíže přišly až ráno.
Musí se probouzet tak, jak je u nás zvykem, řekla tchyně u snídaně, zatímco já ještě spal. Jak jsem se později dozvěděl, manžel se rozhodl ji poslechnout a naučit mě venkovskému vstávání.
Když mě poprvé vytáhl z postele násilím, byl jsem v šoku.
Co to děláš?! vyhrkl jsem, rozčilený a vystrašený.
Vůbec neslyšíš budík. Máma říká, že tohle je nejlepší způsob, jak se probudit, odvětil úplně klidně.
Jenže já pracuji v noci! Potřebuji se vyspat, jinak normálně nebudu fungovat!
V naší rodině je to takhle, prohlásil Šimon, jako by to vše vysvětlovalo.
Další ráno se to celé zopakovalo. Připadal jsem si, jako by si ze mě manžel a jeho matka dělali schválně legraci.
Nemohl jsem pochopit, jak se člověk, se kterým jsem si plánoval život, mohl pod nátlakem své matky tak změnit.
Po návratu domů byl Šimon úplně někdo jiný. Pořád opakoval: Máma ví, co je správné. Jeho zarputilost mě přesvědčila, že jsme si až příliš odlišní.
Teď si připravuju papíry na rozvod. Už nemám ani špetku trpělivosti.
A co vy byste udělali na mém místě? Nepřehnal jsem to se svým rozhodnutím?
