Můj jediný syn nás naprosto překvapil, když oznámil, že se chce ženit vždyť mu je teprve dvaadvacet. Ale s manželkou jsme mu nechtěli stát v cestě, vždyť jsme se sami brali hodně mladí. Mně bylo devatenáct a Zdeňkovi teprve o rok víc, tak jsme si řekli, že každý má svou cestu. Navíc se nám jeho vyvolená, Verunka, opravdu líbila chodila se synem na stejnou vysokou školu a byli ve stejné skupině. Když bylo jasné, že je rozhodnuto, pustili jsme se do příprav svatby. Přeci jen, Viktor je naše jediné dítě, tak mu dopřejeme pořádnou svatbu.
Jak je u nás zvykem, vydali jsme se s manželkou za rodiči budoucí nevěsty, na návštěvu do jejich vesnice necelých dvacet kilometrů za Plzní. O Verunce jsme věděli jen to, co nám řekl Viktor a viděli jsme se s ní několikrát. Vyprávěla, že bydlí jen s maminkou, tatínek prý odešel, když byla malá. Tak jsme vyrazili na takové to klasické české na námluvy. Samozřejmě jsme je předem upozornili, že přijedeme.
Zdeněk vzal hezkou kytici, já upekla bábovku a vyrazili jsme na seznámení s budoucí rodinou. Po příjezdu nás okamžitě upoutal krásně uklizený a opečovávaný dvorek.
Samotný domeček, i když už měl nejlepší léta za sebou, byl neskutečně čistý a domácký. Hned ve dveřích nás přivítala paní Bohumila, maminka Verunky. Byla velmi sympatická a ihned na nás udělala dobrý dojem milá, klidná paní. Pozvala nás ke stolu, připravila pohoštění, bylo vidět, že si dala opravdu záležet. Celý večer byl velmi příjemný, Bóža byla výborným společníkem, ale k samotné svatbě jsme se ten den vůbec nedostali. Maminka nevěsty nám rovnou řekla, že na svatbu nemá peníze. Bylo vidět, jak se Verunka začervenala a Viktor se tvářil dost smutně. Svatbu si přál hlavně kvůli Verunce, věděl, jak moc po ní touží. My se Zdeňkem se rozhodli, že svatbu zařídíme na vlastní náklady, a uvidíme, co bude dál. Dětem jsme to slíbili.
Bohumile jsem navrhla, ať klidně pozve své blízké, řekla jsem jí, že hosté přijdou s dary v obálkách a že to často pokryje náklady na hostinu za jejich stranu. Bohumila se chvíli zdráhala, jestli to vůbec přijmout, ale nakonec jsme ji přesvědčili, že je důležité, aby děti byly šťastné.
Ve středu, pár dní před svatbou, někdo zazvonil u našich dveří. Přišla Bohumila, měla v očích zvláštní výraz. Pozvali jsme ji dál na čaj. Dlouho se nemohla vymáčknout, až nakonec z kabelky vytáhla bílou obálku a v ní svazek bankovek. Ukázalo se, že si kvůli svatbě šla do banky půjčit peníze, protože jí bylo tak trapné přijmout naši nabídku. Prosili jsme ji, ať peníze vrátí bance a nebere si na sebe zbytečné starosti, zvlášť když jsme u nich viděli, jak jednoduše žijí. Bohumila ale trvala na svém rozhodla se už a nechtěla o tom diskutovat. Svatba nakonec byla nádherná.
Děti byly šťastné a celá svatba byla veselá a pohodová. Bohumila nám na svatbě všem vyrazila dech nejen že je rozumná a hodná, ale byla opravdu krásná. Měla krásně upravené vlasy, výrazné šaty, make-up jí sedl prostě, rozkvetla. Všiml si toho nejen můj manžel, ale úplně všichni hosté, zvlášť můj starší bratr Jaroslav. Jarda je o rok starší než Bohumila, rozvedený, už deset let pracuje v Brně, ale na svatbu přijel speciálně za Viktora. Celý večer se na Bohumilu koukal a po svatbě prohlásil, že si na Moravě ještě nějaký čas pobude. Důvod mi byl hned jasný…
A tak jsme se už další víkend opět vydali do vesnice k Bohumile na návštěvu, tentokrát Jarda přijel s tím, že by si s ní chtěl vážně promluvit. Jejich vztah se rychle rozvíjel a za pár měsíců už byli svoji Jarda si Bohumilu vzal k sobě do Brna. Z budoucí tchýně se tak stala i moje švagrová. Je to opravdu dobrá ženská a zasloužila si štěstí.
Ta celá zkušenost mi ukázala, že někdy stačí otevřené srdce a nezištná pomoc druhým, aby se štěstí vrátilo i k nám.
