POSLEDNÍ PAPRSKEM
Primářku interního oddělení si nemohl nevšimnout nikdo z personálu ani pacientů. Muži se po ní nenápadně ohlíželi, ženy skrývaly závist jen s velkým úsilím. Slušivý, čistý bílý plášť jí obepínal štíhlou postavu, hluboké tmavé oči se pod strohým čepečkem, vyžehleným a naškrobeným do výšky, ještě víc zvýraznily. Vlasy měla sepnuté do úhledného drdolu vzadu na hlavě. Podpatek bot jí snad také lehce prodlužoval siluetu, přesto klapot podpatků zněl tiše a měkce, nikdy nerušivě. Mohla jí být pětačtyřicet, ale nikdo z nemocničních zaměstnanců netušil, kolik je jí doopravdy. Přísná a neústupná Markéta Hrušková budila respekt kolegyně se ji bály, pacienti ji poslouchali na slovo.
Muži, ať už kolegové nebo pacienti, ji zkoušeli zaujmout, zvali ji na kávu, nosili čokolády či květiny. Stačil ale jediný pohled jejích černých očí, a byli ihned v rozpacích a ztráceli řeč. O ní kursovaly různé fámy. Prý má za sebou nešťastnou lásku, manžela ztratila někdo tvrdil, že v cizině, jiný říkal, že při nehodě. Dítě přišla… Nikdo nevěděl, co je pravda a co jen drby.
Jedno však bylo jisté Markéta žila sama, nikoho si k sobě nepustila, nesblížila se s nikým. Nebyla však zlá ani protivná. Jen prostě uzavřená.
Přitom v mládí hluboce milovala spolužáka, tehdy neodolatelného zlatovlasého Petra Hrušku. Nedokázala bez něj být, dýchat. Jenže jeho dusila její oddanost, zvolil jinou a opustil ji. Od té doby Markéta nikoho srdcem nepřijala. Snad stále milovala Petra, snad se bála další zrady.
Zastavila se u stolku sestry.
Věro, podejte mi kartu Novotného z pátého pokoje. Připravím výstupní zprávu na zítra. S deskami pevně přitisknutými u hrudi se vrátila do své kanceláře.
Tak, muž se dal dohromady. Teď už záleží jen na jeho vůli a těle, jak brzy se setkáme znovu, pomyslela si, zatímco zadávala všechna vyšetření, léky i laboratorní výsledky do nemocničního systému Do konce směny zbývalo půl hodiny.
Po zamčení kanceláře zůstala stát na chodbě. Na jejím konci stála žena, šeptala do telefonu, otočená zády k oknu. Markéta zaslechla útržky rozhovoru:
Ne. Neumřel. Je živější než všichni ostatní. Nezlob se. Řekla jsem mu to No, co už Myslíš, že netušil? Večer si promluvíme. Žena schovala mobil a rychle mizela směrem ke schodům.
Markéta otevřela dveře pátého pokoje. Jindy by se rozčílila kvůli prázdným lůžkům, ale když spatřila napjatá záda muže u okna, zmlkla.
Pane Novotný, zítra začala, ale muž otočil k ní tvář a Markétě vypadla slova. V očích měl utrpení.
Co se stalo? Markéta si přisedla na kraj postele, aby nad ním nestála. Je vám špatně? Bolí něco?
Nemůžete mě odhlásit? Já nemám kam jít vymlouval ze sebe tiše a roztřeseně.
Obsazeno, místo dávno zabrané. Žena si přivedla jiného, rovnou řekla: Konec hry. Dala jsem slovo jinému a budu mu věrná. A Sanyho kopla do zadku, promiňte, vložil se z rohu starší muž z další postele.
Je to pravda? zeptala se Markéta tiše.
Tak o tom mluvila ta žena na chodbě. Doufala, že manžel nebude, a rovnou řekla, že své místo obsadila novým, došlo Markétě.
Ivan Novotný, mohutný muž po padesátce s krátce střiženými prošedivělými vlasy a smutnýma očima, ležel zády k místnosti, sevřel čelisti.
Markéta také hleděla z okna. Dubnové větve v nemocničním parku už pučely, nové lístky byly na spadnutí. Ale ze zatažené oblohy za oknem mohl klidně začít padat sníh. Slunce dnes nebylo.
Úplně nemáte kam jít? Přátelé? Děti? zeptala se opatrně.
Už mají svoje rodiny. Den nebo dva můžu, ale dál? Je v mém věku ostuda chodit po známých. Věděl jsem, že chodí za jiným. Doufal jsem, že ji to přejde
Pane Novotný, pár dní navíc vám nepomůže a lůžka tu potřebují jiní. Markéta chvíli váhala. Poslouchejte, mám chalupu na venkově, osmdesát kilometrů odsud. Cesta je dobrá, dům poctivý, jen by potřeboval pevné ruce, dlouho v něm nikdo nebydlel. Zítra vám přinesu klíče a popíšu cestu, rozhodla se rázně, vstala a odešla dřív, než mohl odmítnout.
No, to je něco! obdivně zvedl obočí soused z rohu postele. Taková přísná byla, a podívej, jak je lidská. Neodmítej, Ivane, pro takovou ženskou nestojí za to truchlit!
Kvetoucí šeříky už odkvetly a místo studeného jarního větru přišly slunné dny. V neděli ráno Markéta sedla do své staré Škody, že jede podívat se na svého svěřence.
Chalupu nepoznala. Okenní rámy byly natřené sytě modrou, střecha vyspravená a nová schodnice místo polámané zářila čistotou. Vešla do dvora a zhasla motor. Na zápraží vyšel bosý Ivan Novotný v tričku a džínách z uplakaného, ztraceného muže nebylo nic. Ramena roztažená, tvář zdravá, ruce osvalené od práce. Vypadal spokojený, odpočatý.
Zdravím, přijela jsem na kontrolu. Nezlobí vás tu někdo? opřela se Markéta o dveře.
Kdo by mě tu zlobil. Tři staré paní jsou rády, že je nás v dědině zase o jednoho víc. Chalupáři mají svých problému dost, usmál se, ještě v rozpakoch.
Vidím, čerstvý vzduch vám prospívá. A jak jde práce? zůstala stát, on ji do domu ani nepozval.
Moje práce… Dřív jsem dělal v armádě, ale po návratu člověk moc neumí. Chvilku jsem dělal v ochrance, ale nelituju. Důchod mám pěkný.
Ukažte, jak jste se tu zabydlel, Markéta konečně práskla dvířky a zamířila ke vchodu.
Jsem nemehlo, praštil se Ivan do čela, nějak jsem se zasekl. Omlouvám se. Otevřel dokořán dveře.
Markéta vstoupila do pokoje. Na čisté podlaze byly staré babiččiny koberečky, slunce kreslilo vzory na všechno kolem, okno zdobily muškáty, staré hodiny tiše tikaly…
Ty mi dala paní Valentina, co žije na konci dědiny. S květinami je tu útulněji, že? omlouval se pohledem na muškáty.
A co tu voní? otočila se Markéta na Ivana.
Uvařil jsem zelňačku a brambory. Jdete si dát? poprvé spatřil Markétinu něžnou usměvavou tvář. Vařit jsem se naučil až tady. Ve vesnici nikdy nebyl, nic neuměl. Ale sousedky poradily. Ze začátku sem tam polévka syrová, jindy přepálená na uhel, ozývalo se z kuchyně.
Markétě přišel dům povědomý, zalil ji pocit domova, vzpomínek na babiččino léto Od smrti maminky tu nebyla. Nedokázala se sem vrátit. Ani prodat chalupu s minulostí. Dědictví po prarodičích. Maminka tu trávila léto, na zimu jezdila do města. Teď už zbyly jen vzpomínky.
Vzpomněla, jak nakládaly do auta sklenice s nakládanými okurky, džemy, houbami Pak přes zimu vše společně jedly a vzpomínaly na léto. Maminka Jak dávno…
Řekněte, jak dlouho tady můžu hospodařit? vyrušil ji hlas Ivana. Klidně řekněte.
Bydlete jak chcete. Já tu nebyla tak deset let. Nemohla jsem. Jezdím vás jen občas zkontrolovat, jestli vám to nevadí. Vy tu máte stejně teplo jako za mámy. Já se o dům a pozemek nepostarám, ani nechci, sklopila oči, Ivan mlčel s pochopením.
Chtěla jsem vám přivézt potraviny. Úplně jsem zapomněla, vyběhla Markéta ven.
Ivan si vydechl. Poprvé ji viděl bez pláště a čepečku. Lehké letní šaty jí slušely, omládla. Několik pramínků jí uteklo z pevného drdolu. Zdála se běžnější, srozumitelnější. Podíval se na ruce s oděrkami od neznámé práce, najednou pocítil svůj věk.
Markéta odjela až za soumraku a v chalupě zůstal jemný závan jejích parfémových tónů. Ať sáhl po čemkoliv, vonělo po ní. Srdce ho bolelo zvláštním, dávno zapomenutým hřejivým pocitem. A byl vděčný i nevěrné ženě. Nocí se převaloval, melancholii zaháněl vzpomínkami.
Za dva měsíce přijela Markéta znovu, s taškou jídla i novým prutem na ryby. Ivan spravil rozbitý plot, s hrdostí povídal, že k němu teď chodí staré paní prosit o pomoc, na oplátku mu dávají mléko, smetanu, vajíčka…
Chalupa jako by rozkvetla, pyšně vystavovala namodralé rámy a kytice na okně. A Ivan sliboval:
V zimě budete jíst moje okurky! smál se Ivan a Markéta si všimla jeho sportovní postavy, bříško zmizelo. Pod jeho pohledy se začínala červenat.
Slunce zapadalo za les, všechno se ponořilo do zlata.
Hned jsem zpět, vyskočil Ivan a běžel ven.
Markéta se procházela domem. Zas tu byly cizí věci, vůně. Pak si uvědomila, že Ivan odchází dlouho. Vyšla na zápraží, podívala se zlehka po vsi, prošla zahradou a tam seděl Ivan na zemi, opřený o plot.
Ivane! rozběhla se, poklekla u něj.
Nahmatala slabý nepravidelný tep, letěla do auta pro lékárničku, pak zpět do domu pro vodu. V krátkých šatech kroužila po dvoře a vzduch okolo ní se míhal. Potřeboval by injekci, běželo jí hlavou, vtiskla Ivanovi tabletu, podala vodu.
Za čtvrt hodiny byl na nohou, Markéta mu pomohla do postele.
Dnes jsem se přehřál na sluníčku, omlouval se. Chtěl jsem vám připravit okurky na cestu… Zůstaň… zastyděl se a přešel na tykání.
Markéta stála před ním a nevěděla co říct. Ivan zabořil hlavu do jejího klína a tiše zasténal.
Štěstí Člověk ho hledá, volá, ptá se, jestli nezabloudilo, jestli neodbočilo. Zvykne si žít sám, bez strachu ze zrady, ze ztráty. A náhle se cesty dvou lidí protnou jdou spolu dál.
A láska? Ta je různá. V mládí vášnivá, nevázaná, žár, co chce vlastnit. S věkem zklidní, zteplá, stane se tichým posledním paprskem zapadajícího slunce.
