Hele, to ti musím vyprávět, co se mi stalo! Pekla jsem u sebe doma palačinky, víš, byl úplně obyčejný den, kdy si člověk myslí, že se nic stát nemůže. A najednou do kuchyně vchází cizí chlap! Fakt, nekecám!
Po rozvodu s Milanem už je to pět let, žiju sama, skoro šedesát na krku. Děti jsou daleko, a já? Na nové vztahy jsem ani nepomyslela. Bydlím v té naší staré zástavbě v Brně, na sídlišti, kde si skoro všichni sousedi důvěřují. Takže se přiznám, občas nechávám vchodové dveře jen přivřené, protože třeba sousedka Lenka ráda chodí na kafe nebo na kus řeči, znáš to.
No, toho dne jsem šla vyhodit koš, zapomněla jsem zamknout dveře a přišla zpátky, trochu uklidila, nakrmila kocoura Fandu… a pokračovala v palačinkách. Bylo teprve brzy odpoledne, takže jsem se nebála, vždyť přece co by se mohlo stát uprostřed dne, ne?
A teď si představ, jak obracím palačinku a najednou za sebou slyším kroky! Myslela jsem, že snad sním! Otočím se a tam v mé vlastní kuchyni stojí chlap! Jako kdyby tam spadl z nebe. Přísahám, v tu chvíli mi prolítl celý život před očima od mateřské školky až po dnešek vážně! Hned jsem si říkala, že mě teda dohnal osud. Nic moc doma sice nemám, ale nedávno jsem si koupila větší televizi, mám i nový notebook a výplata zrovna přišla peněženka v předsíni, jak naschvál.
Špitám mu: Vemte si, co chcete, jen mi neubližujte. Mám vnoučata, ráda bych s nimi ještě zažila pár let. Nikomu o vás nic neřeknu! No, ten chlapík začal dýchat zhluboka, omlouvat se a vysvětlovat. Hlava mi šla kolem, skoro jsem ho neslyšela, jen že bych měla vypnout plotnu. Udělala jsem, co říkal, a sedla si. On taky. A začal mi povídat. Prý šel jen po ulici a jeden podnapilý spolek ho začal otravovat a chtěl po něm peníze. Rozhodl se zdrhnout, a když viděl, že někdo z našeho baráku vychází, vklouzl dovnitř, a ti za ním. Prý nebyl čas si zavolat pomoc, tady zabouchal, tam zabouchal, až moje dveře povolily protože jsem nezamkla!
Poprosil mě, ať mrknu z okna, jestli tam ti výtržníci nejsou. Koukla jsem a fakt, stáli pod okny a koukali sem. Pak odešli. Tak jsem si oddychla.
Představil se jako Antonín Novák. Když jsem se trochu uklidnila, podívala jsem se na něj pořádně velký, trochu neohrabaný chlap, ale v očích laskavost. Připomínal mi Mikuláše kdyby měl kožich a čepici! A pak mi povídá: Nemáte ještě jednu palačinku pro starého chlapa? Sto let jsem ji neměl, co mi žena umřela. Boty si zul, kabát nesundal.
Hele, a víš, že jsem ho opravdu pohostila? Jen jsem ho poprosila, ať si umyje ruce, a pak jsme pili dlouho čaj a povídali si. Říkal, že je ovdovělý, děti nemá, žije sám. Pak se omluvil a šel.
No a co myslíš? Cítila jsem se najednou úplně jako hlavní hrdinka nějakého seriálu z ČT. Vyprávěla jsem to všem známým, volala sestřenici, smála se tomu. Ale pak přišel ten zvláštní pocit prázdnoty co když jsem měla toho Antonína třeba pozvat znovu na štědré koláče? Umím takový s tvarohem a s houbami, že by mu slza ukápla. Ale víš jak to chodí vlak už ujel.
Druhý den jsem si řekla, že stejně zkusím upéct koláče, a v tom někdo zaťukal. Takový nesmělý ťukot! Koukla jsem do kukátka, a myslela, že je to Lenka. Ale ne! Rychle jsem rozčísla vlasy, sundala starý župan, oblékla si teplákovku, a trochu se navoněla starým parfémem. Otevřu a kdo tam stojí? Antonín a v ruce kytka!
Trošku koktal: Přišel jsem se vám omluvit, že jsem vás tak vystrašil. Chtěl jsem napravit. Tak jsem vám donesl něco malého. A já mu říkám: A proč byste chodil pryč? Já právě dopekla koláče, pojďte ochutnat! A on na to, že už na chodbě čichal, jak to voní, a pomyslel si, že takovou ženu by chtěl každý.
Řekla jsem mu, že nejsem vdaná, a zvala ho dál. A od té doby jsme spolu! Pomáhá mi na zahrádce, děti si ho oblíbily a vnoučata mu říkají dědo Tonda. Všem se věnuje, je s nimi rád.
A představ si, moje kamarádky závidí Jsem věděla, že ještě někoho potkáš, vždyť takhle originálně, to máš jako z pohádky! smějí se. Já se s nimi směju taky, ale od té doby zamykám, to je jasný!
