Manžel mi řekl: Nehádej se. Tak jsem se nehádala přestala jsem prostě souhlasit. A tam to celé začalo.
Petr vešel do kuchyně, jako by právě sám uzavřel mírovou smlouvu mezi dvěma rozhádanými planetami. Ve skutečnosti jen koupil rohlík a krabici mléka. Jeho postoj získal až sochařskou důstojnost od doby, co ho minulý týden povýšili na dočasně zástupce vedoucího oddělení. Od té chvíle už nechodil, jen se majestátně nesl.
Radka, oslovil mě, když si s inspekčním pohledem prohlížel moji večeři (pečený pstruh).
Měl jsem dneska těžký den. Dělal jsem zásadní rozhodnutí. Tak se domluvíme: doma bude klid a úplný souhlas. Nechci se hádat. Chci, abys prostě souhlasila. Můj mozek si potřebuje odpočinout od vzdorujícího světa.
Zůstala jsem stát s vidličkou v ruce. Byl to drzý tah. Bylo to neotřelé. Když vezmu v úvahu, že žijeme v mém bytě a plat mám jako finanční analytička takový, že inflace ani neexistuje, jeho slova zněla asi jako když křeček žádá po kočce vlastní pokoj.
Takže, chceš, abych byla tvým ozvěnou? ujistila jsem se, ucítila, jak se ve mně probouzí ta vznešená šelma, kterou na mně kolegové obdivují a tchyně má respekt.
Chci, abys uznala mou autoritu, pronesl Petr slavnostně a narovnal si kravatu, kterou si vzal k večeři snad jen pro efekt. Muž je vektor. Žena je prostředí. Neohýbej můj vektor, Radko.
Podívala jsem se na něj. V očích mu svítila ta bezelstná jistota typická pro lidi, co chtějí přeběhnout D1 v zácpě.
Dobře, miláčku, usmála jsem se a ukrojila kousek ryby. Žádné hádky. Jen a jen souhlas.
Tím začala moje oblíbená hra: Dávej pozor na to, co si přeješ, protože to opravdu dostaneš.
První dějství nastalo v sobotu. Petr měl firemní teambuilding akci, které říkal summit lídrů, já tomu říkala výlet kancelářských planktonů na buřty.
Točil se před zrcadlem v nových kalhotách, které si koupil sám bez mého vědomí. Kalhoty byly dle jeho názoru trendové hořčičné barvy, ale seděly mu, jako by je šili pro klokana očekávajícího mládě. V oblasti stehen visel prázdný vak, lýtka mu tkanina obepínala jako igelit buřty.
Co říkáš? vypjal hruď. Stylové? Ukazuje to, že jsem vedoucí?
Obvykle bych jemně naznačila, že v těch kalhotách vypadá spíš jako animátor v cirkuse, ale měla jsem přece slíbeno neodporovat.
Rozhodně, Petře, kývla jsem a dál četla knihu. Velmi odvážné. Každému bude jasné, kdo je tady alfa samec. Ta barva i střih hned křičí po originalitě.
Petr rozkvetl.
Vidíš! Kdysi bys hned začala: svlíkni to, děláš si ostudu Učíš se, manželko!
Odešel pyšný jako páv. Vrátil se večer vzteklý, rudý a nějak v džínách kolegy. Prý v průběhu Tahání lana úspěchu slavný hořčičný model praskl vzadu se zvukem tříštění snu.
Proč jsi mi neřekla, že mi v strategických místech nesedí?! hulákal, házeje zbytky kalhot do kouta.
Ale vždyť jsi říkal, že podtrhují tvůj status. Já přece nesouhlasila. Asi ten status byl pro tu látku moc velký.
Pravé drama začalo, když na scénu nastoupila těžká artilerie Jindřiška, matka vektora. Přijela na návštěvu a Petr, opojený mojí poslušností, si myslel, že mu teď projde úplně všechno.
Seděli jsme u stolu. Jindřiška, žena s trvalou à la pudl a pohledem státního zástupce, se rozhlížela po mém obýváku.
Radečko, ty závěsy máš takové ponuré, zhodnotila, žvýkajíc můj koláč. A práh okna je zaprášený. Pořádná hospodyňka má doma čisto, prašnost se k ní bojí vlézt! Petr potřebuje domov a tady je kancelář.
Petr, podporován rodinným zázemím, pohotově přitakal:
Ano, Raduš, maminka má pravdu. Moc pracuješ. Měla bys přehodnotit priority. Co kdybys šla na poloviční úvazek? Peněz máme dost, jsem přece teď vedoucí.
Bylo to k smíchu. Jeho vedoucí příplatek vystačil sotva na jeho benzín a obědy. Ale já přece nesouhlasím.
Máte naprostou pravdu, paní Jindřiško. A ty taky, Petře. Skutečně trávím v práci moc času. Závěsy jsou tvář ženy.
No prosím! zaradovala se tchyně. Už rozumíš!
Proto, pokračovala jsem, propustím paní na úklid.
Nastalo ticho. Jindřiška přestala žvýkat.
Jakou paní? zamračil se Petr.
No, paní, co nám dvakrát týdně uklízí byt, když jsme v práci. Přece jsi říkal, že máme šetřit, aby odpovídalo tvému postavení šetrného hospodáře. A maminka tvrdí, že domov má tvořit žena vlastníma rukama. Souhlasím. Propouštím, sama budu uklízet. O víkendech.
A ve všední dny? zeptal se Petr opatrně.
Ve všední dny, drahý, budeme společně pozorovat spontánní růst entropie. Přece nechceš, aby se manželka po práci uštvala?
Další dva týdny se Petr ocitl v pekle každodenní reality. Po práci jsem se usmívala a šla si číst. Nádobí se vršilo, prach, kterému dřív vládla úklidová víla, pyšně pokrýval všechny plochy jako sníh na Šumavě. Petrovy košile, vždycky vyžehlené, teď visely jako unavené, zmačkané přízraky.
Radko, nemám čistou košili! kvílel v úterý ráno.
Vím, miláčku. Ale včera jsem vybírala nové závěsy, jak radila maminka. Večer jsem strávila s katalogy. Na žehlení už nebyla síla. Ale jsi přece vedoucí, žehlení si můžeš delegovat sám sobě.
Petr vzal žehličku, spálil si prst, propálil díru a nasadil si svetr. Vypadal jako někdo, kdo bojoval se systémem, ale systém měl pancéř.
Vrchol tragikomedie nastal, když Petr chtěl domácí pracovní večeři. Měl přijít sám pan ředitel oddělení Viktor Zelený jehož místo Petr jen prozatímně držel, a ještě pár důležitých kolegů.
Radko, je to moje šance, pobíhal nervózně po kuchyni. Musím ukázat, že mám pevné zázemí. Že jsem hlavou rodiny, kterou respektují. Takže na stole ať je bohatě, ale tradičně. Žádné tvé sushi a carpaccio. Chlapi chtějí maso. A hlavně: nepleť se do mužských debat. Jen podávej, usmívej se a mlč. Tvoje názory na logistiku nikoho nezajímají. Rozumíš?
Rozumím, odpověděla jsem vlídně. Bohatě, tradičně, mlčet.
A obleč si něco ženského.
Jak si přeješ, drahý.
Večer jsem nachystala vše pečlivě. Oblekla jsem si květovanou zástěru s volány dar od Jindřišky, uchováván na karneval a na hlavě si vytvořila účes něco mezi hnízdem a věží na Karlštejně.
Na stůl jsem dala tlačenku (koupenou v lahůdkářství, třásla se jak Petr před šéfem), hromadu vařených brambor a obrovské, tučné vepřové koleno, co vypadalo, že prase zemřelo na cholesterol. Žádné extra detaily. Žádné ubrousky v kroužcích. Tradičně, jak si přál.
Hosté přišli. Viktor Zelený, inteligentní muž v brýlích, se podivně zadíval na mou zástěru, ale mlčel. Petr zezelenal tak, až splýval s tapetami.
Zveme vás ke stolu, vážení! zazpívala jsem jako venkovská družba.
Večeře začala. Petr se snažil vést společenskou debatu, ale napětí by se dalo krájet jako huspeninu. Plácal nesmysly o optimalizaci toků při přerozdělení lidských hodin, používaje slova, kterým ani nerozuměl.
Petře, promiň, že přerušuji, lehce mu skočil do řeči Viktor Zelený. Ale když přerozdělíme toky tak, jak navrhuješ, přijdeme o kontrakt s Číňany. Radko, co myslíš ty? Slyšel jsem, že jsi hlavní analytik v Czech Global Finance?
Nastal okamžik pravdy. Petr zcepeněl. V očích mu planulo: Mlč!
Široce jsem se usmála a zbožně na něj pohlédla.
Ale pane Zelený, co já bych věděla! mávla jsem rukou a zacinkala náramkem. U nás je hlavou a rozumem Petr. On je přece vektor! Já jsem jen prostředí. Vařím brambory a poslouchám manžela. On mi říká, že ženské řešení firemní politiky nesvěří, kazí to pleť.
Viktor Zelený se zakuckal bramborem. Kolegové si vyměnili pohledy.
Petr zbledl a po čele mu stékala kapka potu.
Ne, vážně, pokračovala jsem a byla ve svém živlu, Petr tvrdí, že jeho rozhodnutí jsou na úrovni milionových výnosů. Kam bych já chodila se svými malými reportíky. Mimochodem, Petře, pověz panu Zelenému jak jsi navrhoval vyměnit informační systém za za co jsi to říkal? Excel v cloudu?
To byl konec. Nápad s Excelem byl největší Petrův trapas a celý sbor se mu v práci smál.
Petře? Viktor Zelený sundal brýle a zaměřil manžela pohledem entomologa na vzácný, ale k ničemu hmyz. Opravdu jste to navrhoval?
To byla hypotéza, zamumlal Petr. Snažil se tvářit důstojně, ale tvář padala do huspeniny. Radka to jen špatně pochopila
Jak špatně? Vždyť jsi mi včera hodinu vysvětloval, že vedení je zaostalé a ty jsi vizionář. Já jen souhlasila!
Petr škubl rukou, vylil omáčku, tlustá červená skvrna se rozlila po ubruse mířila k jeho novým kalhotám. Vypadal jako kapitán Titaniku, co sám provrtal trup lodě ledem.
Hosté odešli za dvacet minut, s výmluvou na práci. Viktor Zelený mi při odchodu potřásl rukou a řekl:
Radko Petro, kdyby tě omrzelo vařit brambory, mám v oddělení volné místo zástupce pro strategii. Máš talent srovnávat věci na pravé místo.
Když dveře zaklaply, Petr ke mně přišel. Třásl se.
Tys ty jsi mě zničila! Udělala jsi ze mě blázna naschvál!
Já? upřímně jsem se divila, svlékala tu podivnou zástěru. Petře, dělala jsem přesně to, co jsi chtěl. Nehádala jsem se. Mlčela jsem k názorům. Vytvářela jsem ti pozadí. Jestli v něm vypadáš za blázna, možná není chyba v pozadí, ale ve figuře?
Rozmýšlel, že by začal svou obvyklou tirádu, ale zvedla jsem ruku.
A teď, drahý, poslouchej mě. A hlavně nehádej se. Můj mozek potřebuje klid od tvých hloupostí. Věci už máš sbalené. Kufr je v předsíni. Tvůj vektor teď míří k mamince do Nuslí. Tam mají správně závěsy a nikdo se s tebou hádat nebude.
To si nedovolíš Jsem tvůj muž!
Byls manžel, dokud jsi byl partner. Od chvíle, kdy sis usmyslel, že budeš pánem, jsi zapomněl, že trůn stojí v mém bytě.
Sledovala jsem z okna, jak nakládá kufr do taxíku. Nebylo mi smutno. Byl to pocit úlevy. V bytě voněla svoboda a trošku pečené vepřové ale to rychle vyvětrám.
Pamatujte, holky: nikdy se nehadejte s mužem, co se považuje za chytřejšího. Jen ustupte stranou a nechte ho narazit do reality. Řinčení padlé koruny je pro ženské uši ta nejkrásnější melodie.
