Známí se nabídli na výlet naším autem, slíbili, že se složí. Po příjezdu prohlásili: Vždyť jste stejně jeli.
Všechno začalo naprosto běžným plánováním letní dovolené. Já s manželkou, naše osvědčená Škoda Karoq, před námi trasa přes tisíc kilometrů na jih a příjemné těšení na cestu. Autovýlet jsme si vždy užívali volíme vlastní tempo, zastavíme, kde nás napadne, a když chceme, odbočíme na zajímavá místa. Žádné jízdní řády, žádný křik dětí v kupé, žádné zpožděné lety.
Tentokrát jsme ale udělali zásadní chybu prokecli jsme se o svých plánech.
Na jedné rodinné oslavě, kde byla pestrá společnost, jsem v zápalu řeči zmínil, že za dva týdny jedeme autem k moři.
Vážně? Kdy přesně? ožila dvojice naproti.
Byli to Tomáš a Hanka. Neříkali jsme si přátelé, jen jsme se sem tam potkali při podobných setkáních.
Vyjíždíme patnáctého, odpověděl jsem bez podezření.
To máme úplně stejně! nadchl se Tomáš a odložil vidličku. Začíná nám dovolená šestnáctého a chtěli jsme jet vlakem, ale jsou volné jen místa u záchodu. Můžeme s vámi? Složíme se na benzín, cesta uteče rychleji, jsme v pohodě, bez konfliktů.
Podíval jsem se na manželku z pohledu bylo jasné: rázně ne. Začal jsem blekotat cosi o plném autě a našem zvyku zastavovat často a jezdit pomalu.
Ale no tak, máme jen jeden kufr! nevzdal to Tomáš. A úspora na benzínu je teď super. Pomozte nám, jsme přece známí.
No a my kývli. Argument rozpočtu rozhodl a taky nám bylo hloupé odmítnout do očí. Obyčejná měkkosrdnatost, za kterou jsme další dva týdny tvrdě zaplatili.
Kdo chce klid nerozdávej dobroty.
Domluvili jsme se sraz v pět ráno před domem. S manželkou jsme stáli venku včas, kufr sbalený, naše tašky, voda, nářadí, deky. Tomáš s Hankou se opozdili skoro o čtyřicet minut.
No, taxi jelo dlouho, řekla Hanka bez omluvy a tahala kufr jak lednici a k tomu několik tašek s jídlem na cestu.
Snad jsme si řekli minimum věcí, neudržel jsem se.
No jo, ona je holka, potřebuje se převlíkat, zasmál se Tomáš.
Museli jsme přerovnat zavazadla, aby se jejich taška vešla.
Už po hodině začalo martyrium. Hance bylo dusno pustili jsme klimatizaci. Po deseti minutách Tomášovi zima. Moji hudbu nechtěli poslouchat. Pak rodinný kolotoč přání: zastavit pro kávu, na záchod, protáhnout nohy, na cigaretu.
Můj pečlivě naplánovaný itinerář, aby nás minuly kolony, padl. Místo občasných zastávek jsme zastavovali skoro jako autobus.
Tečku tomu nasadila čerpací stanice.
Natočil jsem plnou nádrž, platil jsem 3500 korun, vracím se Tomáš kouše párek v rohlíku.
Tak jak se složíme? ptám se, myslím tím převod na účet.
Počítáme až na konci, bude to férovější, ať nestrašíme s drobnýma, odbyl mě Tomáš.
Nelíbilo se mi to, ale manželka pošeptala: Nechej to být, uvidíš, na konci dají peníze. Mlčel jsem. Za mýtné jsem platil také já ani nezjistili, kolik to stálo.
Po cestě jedli hlavně své jídlo, drobky padaly na sedačky. Když jsem požádal, ať jsou opatrnější, smáli se:
Neblázni, vysaješ to.
Dojeli jsme na místo až v noci, unavení víc z nich než z cestování.
Vždyť jsme jen jeli s vámi.
Druhý den ráno u kuchyňky v penzionu jsem vytáhl zápisník, kam jsem si psal veškeré výdaje.
Takže: benzín 12 tisíc, dálnice 2500. Celkem 14 500. Na půl, tedy 7250 korun od vás, oznámil jsem klidně.
Tomáš se zakuckal čajem, Hanka vykulila oči.
Jak jako sedm tisíc? To myslíš vážně? divila se.
Samozřejmě. Dohodli jsme se přece, že se složíme.
Tomáš odložil hrnek: Hele, ty bys ty peníze stejně dal, jel bys tak či tak. My zabrali volná místa. Auto je tvoje, benzín bys natankoval, i když bychom nejeli. Jen jsme se svezli.
Moment, popadl mě vztek. Slíbil jsi půl peněz na cestu. Celou dobu jsem dělal kompromis s vaší pohodlností, vozil vám zavazadla, přizpůsoboval zastávky, a teď odmítáte přispět.
Ale vždyť to bylo fajn, povídali jsme si, nebyla to služba. Radši bychom našli spolujízdu levněji, řekla Hanka.
Jiný řidič by vás za ty drobky a stížnosti vysadil už po cestě, neudržela se manželka.
Tak hele, uzavřel Tomáš, Můžeme dát symbolicky tisíc, maximálně patnáct set. Že bychom platili půlku, za něco, co bys udělal i bez nás? Máme rozpočet.
Vstal jsem.
Nechte si to. Berte to jako pozornost. Ale zpět jedete sami.
Cože?! Vždyť máme zpáteční cestu dohodnutou!
Dohodli jsme se na rozdělení nákladů. Nedodrželi jste to. Mějte se.
Dovolená zvlášť a cesta domů
Zbývajících deset dní jsme se skoro nepotkávali, i když jsme bydleli v jednom letovisku. Když jsme se na pláži potkali, demonstrativně odvrátili hlavu.
Den před odjezdem přišla SMS od Tomáše: Hele, dej pokoj. Dáme každému tři tisíce i za cestu zpět. Jedeme spolu, Hance je v autobuse špatně, není jiná cesta.
Neodpověděl jsem.
Sbalili jsme věci, zkontrolovali olej a na svítání vyjeli. Cesta domů byla radost: naše hudba, zastávky podle nás, klid a pohoda.
Až od společných přátel jsme slyšeli, jakého jsem zlého člověka” prý jsem nechal známé napospas kvůli pár tisícům. Tomáš s Hankou se domů dostávali složitě autobusem, stálo je to spoustu nervů i peněz, a teď nás s chutí pomlouvají.
Jenže my jsme získali cennou životní lekci. Když se někdo nenápadně ptá: Jedete na výlet? Vzali byste nás? zdvořile, ale neochvějně odpovím: Omlouváme se, jezdíme už jen sami.
Někdy je lepší nenechat se zatáhnout do cizích starostí, i když to zní nepohostinně. Vlastní pohoda a hranice mají větší cenu než líbivá ochota, kterou málokdy někdo ocení.
