Hanba, všichni už mají sklizenou zahradu, jen u nás to vypadá jak pěst na oko. My bychom si poradili, ale mě bolí klouby a máma sotva chodí postěžoval si tatínek, zmačkanou čepici v rukou.
Honzo, kvůli tomu jsem přišel… Pomohl bys nám s mámou vykopat brambory? Hanba mezi sousedy, že jsme ještě nezvládli. Sami bychom to udělali, ale já mám artritidu a máma si úplně zničila záda.
Honza si obouval holínky a zamručel:
Proč jich vůbec tolik sázíte? Vždyť hlady snad nestrádáte. Dnes, tati, nemůžu, musím odjet do Plzně.
Táta chtěl říct něco přísnějšího, ale jen mávl rukou a odešel. Na dvoře popadl vidle a s kulháním se vydal na zahradu.
Běla, která si přeťáhla svůj bolavý hřbet vlněným šátkem, přispěchala za ním:
Tak co, Františku, dorazí nám děti?
František zahřměl:
Jasně, čekej… Vezmi kbelík a sbírej brambory. Pět dětí jsme vychovali a ani jeden nemá čas pomoct. Pohni se, stará, aspoň kus do večera uděláme.
Mezitím Jana, Honzova žena, mu předhazovala:
Co jste za rodinu? Pořád si hledíte jen sebe a rodičům ani ruku nepodáte. Nemáš žádnou hanbu. Kdyby moji žili, letěla bych jim hned pomoct.
Honza vzal Janu do náruče:
Opravdu, neděláme to pěkně. Žijeme kousek od nich a skoro se nevidíme. Víš co? Vezmu si v práci volno a ty obvolej sourozence.
Jana usedla k telefonu a rychle prolistovala diář.
Cože, nemůžete? Práce? Ta nekončí nikdy, vezměte si dovolenou. Vážně vám není hanba naši makají přes bolesti a vám je líno se zvednout? Děti? Klidně je vezměte, venku je lépe než doma u tabletu. Čekáme na všechny!
Slovy, prosbami i výhrůžkami nakonec Jana přesvědčila každého.
Mezitím děda František usedl na pařez, aby si odpočinul.
Tak, Bělo, do sněhu to bude hotové. Nač jsme to vůbec tolik sázeli? Ty a tvoje co když dětem nebude stačit. Ale kde jsou tvoje děti? Ani prstem nehnou. Kdysi jsme to kopali všichni spolu a do oběda bylo po všem… To byly časy.
Běla zpozorněla:
Slyšíš, dědo, přijíždí někdo?
František se pomalu dobelhal ke vrátkům. Ozýval se smích a křik. Běla, opírající se o záda, také přišla.
Pane Bože! Kolik je tu najednou lidí. Přijely děti i vnoučata. To je radost!
Tak co, tati, ukaž, kde máš lopaty, vidle a kýble! velel Honza.
Táta potlačil slzy a zchraptěle zavolal:
Všechno je na místě. Nebo už nevíš?
A strhl se ruch. Jeden kopal, druhý sbíral, třetí nosil brambory pod přístřešek na sušení. Bělu poslali domů, aby si odpočinula.
Snachy si vyhrnuly rukávy a hned začaly připravovat něco dobrého k jídlu ale Běla stejně nedokázala jenom sedět. Zastavila se tu, poradila tam hospodyně musí mít přehled.
A na zahradě vládla radostná atmosféra.
Pamatuješ, Honzo, jak jsi mi jako kluk hodil bramboru do čela? Teď máš zpátky! smál se Tomáš.
Děda si potichu bručel:
Copak jste zbláznili, hrajete si tu jak malí, přitom už nejmladší dávno nejste.
Hurá! Zahrada je vybraná, natě pěkně na hromádce, brambory uschlý pod střechou. Nastal čas dojít si na něco dobrého.
Stůl na dvoře prostřený, smích a povídání. Zavzpomínali na dětství.
Běle se tu a tam leskla slza v oku. Má dobré děti. Kolemjdoucí sousedé zdravili, chválili pilné potomky. Někteří se smutkem vzpomínali na ty své, co už tak často nedorazí.
Jana zlehka šťouchla Honzu:
A co jsi řekl v práci?
Honza ji objal:
Řekl jsem, že rodiče potřebují pomoc. Okamžitě mě pustili, prý pomáhat rodičům je posvátná povinnost.
Nezapomínejte na své rodiče leckdy mají strach si říct o pomoc. Ale pro společný čas je jejich srdce vždy otevřené. Věnujme si navzájem chvíle, dokud můžeme, neboť rodina je ten největší poklad.
