HLEDĚT DO PRÁZDNA
Tomáš a Jitka se vzali, když jim bylo teprve devatenáct. Nedokázali bez sebe žít, doslova jeden druhému byli vzduchem. Byla to divoká láska, která je pohltila. Rodiče neváhali a okamžitě domluvili svatbu svých dětí, aby vše bylo, jak se patří.
Svatba byla velkolepá, na vesnické poměry nezapomenutelná nevěsta s panenkou na kapotě, hromady květin, ohňostroj, sál plný hostů, zpěv a výkřiky: Hořko, hořko!.
Jitčini rodiče se na oslavě finančně nepodíleli žili ze dne na den, jejich peníze vystačily sotva na skromné jídlo a pivo. Všechny náklady nesla maminka ženicha, paní Alena Novotná. Jelikož jí málokdo říkal jménem a příjmením, říkávali jí Alička.
Alička dlouho Tomáše přemlouvala, ať se s Jitkou raději nerozchází její rodiče byli pověstní tím, že rádi zasedli v hospodě, a ona měla obavu, že se to podepíše i na dceři. Tomáš však tvrdil, že jejich láska všechny starosti překoná a krev není voda.
Jednou se ho maminka snažila varovat:
Podívej, Tomáši, jabloň nikdy nevydá třešně. A láska bez kořenů rychle zvadne
Tomáš a Jitka stáli na prahu štěstí a věřili, že je čeká jen radost, smích a dobrodružství. Svět jim ležel u nohou.
Život měl ale jiný plán.
Alička a její muž mladým darovali ke svatbě byt v Praze. Tak si užívejte, děti!
Začátek společného života plynul v klidu a štěstí. Jitka porodila dvě holčičky Martinu a Lídu. Tomáš je miloval a byl na svou rodinu pyšný.
Uběhlo sotva pět let a Jitka začala podivně mizet z domova. Když se vracela, Tomáš ji často cítil alkohol z dechu. Když chtěl vysvětlení, mlčela, nakonec mu vpálila, že ho nikdy skutečně nemilovala, že to byla jen mladická poblouzněnost. Teď prý našla muže svých snů a odchází i když on má vlastní rodinu tři dcery. Tomáš byl v šoku, duši mu zavalil těžký smutek. Považoval Jitku za svou životní lásku a cítil se podvedený.
Jitka utekla se svým milencem do malé vsi na Vysočině. Tvrdila, že s tím, koho má ráda, je domov všude, a s tím, koho nemiluje, ani palác není dost velký. Holčičky nechala svému osudu.
Alička byla temperamentní žena, kterou máloco zlomilo. Dcery si vzala k sobě, s dědou holky zahrnuli láskou a rozmazlovali je.
Tomáš, zlomený ztrátou, nakonec přijal pozvání známého a přidal se k podivné duchovní skupině. Tam ho zanedlouho spárovali s vdovou Janou, která měla dva syny. Po čase ji tam i církevním obřadem pojal za ženu. Na své dcery mu téměř nezbýval čas Jana ho zavalila vlastními starostmi a když mluvil o Martince a Lídě, odbývala ho:
Tomáši, mají přece mámu. Ty jdi radši odvést Vláďu do školy a dej trochu polévky Filipovi
Tomáš vše mlčky plnil. Srdce ho táhlo k Jitce, věděl však, že k ní už cesta nevede.
Po sedmi letech se u Aličky znenadání objevila Jitka, vedla za ruku asi čtyřletou dcerku. Alenka bývalou snachu propichovala pohledem.
No teda, Jitko, život tě pěkně potrápil. Tohle je tvoje dcera?
Ano, jmenuje se Evička. Smím tu s ní zůstat? Jitka se přehazovala z nohy na nohu.
To je mi návštěva. Vyhodili tě?
Ne, odešla jsem. Už jsem to nemohla snést. Můj muž pije a bije mě, nevydržím to, stěžovala si Jitka.
Sama sis ho vybrala. Nebo tě někdo nutil? A proč nejdeš za rodiči?
Stýskalo se mi po dětech. Chci je alespoň vidět.
Alička jí sarkasticky odpověděla:
No prosím, najednou si vzpomněla na dcery! Ty jsi ale kukačka, Jitko!
Vtom do haly vtrhly Martina a Lída, už slečny. Dlouho mlčely věděly, že před nimi stojí matka, ale necítily k ní vůbec nic, jen hořké zklamání. Alička si často povzdechla, že holky jsou vlastně sirotci, i když rodiče žijí.
Přesto Jitku s dcerkou pod střechou podržela na ulici přece nevyhodí.
O měsíc později ale Jitka zmizela beze stopy.
Později vyšlo najevo, že se vrátila k milenci do vsi a Evičku nechala u Aličky. Teď už byly u prarodičů tři vnučky. Děvčata babičku a dědu opravdu milovala, v domě panovala pohoda, úcta a láska navzdory těžkostem.
Čas ale běžel
Alička i děda jednoho dne odešli na věčnost.
Martina se provdala, děti ale neměla. Lída zůstala svobodnou celý život. Evička, když jí bylo sedmnáct, otěhotněla s neznámým otcem a odstěhovala se k matce na venkov.
Mládí odešlo nepozorovaně, stáří přišlo neohlášeně.
Jitka žila už dlouho sama. Její druh onemocněl, jeho dcery si ho odvezly do Plzně, kde dožil jako invalidní důchodce. Dcery vyčítaly Jitce, že se nepostarala na závěr jí poradily:
Nestrkej nos do cizího!
Vesničané si o Jitce povídali jako o hanbě obce, věčné štamgastce. Na vesnici není tajností, řeči víří ve vzduchu.
Tomáš nakonec od své Jany utekl a sotva unikl ze spolku. Zůstal sám v bytě po matce, živořil, spal v prázdné posteli a pořídil si tři kocoury, aby nezešílel. Tak skončila jeho velká láska
Štěstí kdysi klepalo na dveře Tomáše a Jitky, ale otevřít je, to může jen srdce, které umí odpouštět a vážit si toho, co má. Láska a rodina jsou dar, s nímž by člověk neměl hazardovat.
