NEVDĚČNÝ PETŘÍČEK
Ráno zavolal Petr své ženě Andree přímo do kanceláře se zprávou, že po práci zamíří k Novákovým přece se slaví jeho profesní svátek.
Jestli chceš, přijď, dodal ledabyle, přesvědčen, že ona samozřejmě nepřijde a místo toho buď zaboří nos do knihy, nebo prosedí večer u počítače.
No, dobře, odpověděla Andrea stejně bezbarvě, ale o polední pauze se vydala do Prioru, aby mu vybrala dárek. V oddělení parfémů bylo natřískáno ženami, jedna lepší rada než druhá a špičky bot těsně vedle sebe.
Hned jí padla do oka luxusní lahvička kolínské na lesklé černé krabičce frajer v nedbale přehozeném sáčku, drzý úšklebek, samozřejmá jiskra v oku. Úplně přesně jako její Petr.
Prodavačka zručně balila dárky do křiklavé fólie, přidávala mašličky jedna radost. Do toho přišourala babička a zamumlala:
No jo, děvčata. Vy jim kupujete kolínské a vonět se budou pro jiné. A na kravaty budou čučet cizí ženské taky.
Celý dámský ansámbl explodoval smíchem, Andrea si hořce pomyslela, že to tak má celý život všechno dělá pro Petříčka, zatímco on je na roztrhání pro ostatní. Bývala mladá a šíleně zamilovaná, on jí jen laskavě dovolil kolem sebe kroužit. Když šel na dálkovou školu, vysedávala noci nad jeho seminárkami. Děti byly? Všechna péče padla na ni.
Zpočátku vděčnost cítila, pak si Petr na servis zvykl jako na samozřejmost. Zvenku to ale vypadalo ideálně: slušný život, klid v rodině, děti slušné i chytřejší průměru. Jenže děti vystudovaly, odstěhovaly se, Andrea zůstala doma jen s mužem a najednou si uvědomila, že jí něco podstatného chybí.
Její maminka byla před svatbou proti. Podívej, on je fakt hezoun, ví to o sobě a miluje svůj obraz ve skle, holka moje. Hezouni nejsou nikdy doopravdy jenom tvoji. Budeš mít práva, ale zbyde ti stejně nejmíň, mudrovala tehdy naivní Andree. Takže máme za A) nemilovanou ženu, za B) 43 let, za C) potřebuje ji někdo?
Došla k oknu. Venku už jarní slunko opékalo parapety. Za měsíc je MDŽ… No a co? Zase sama? Sakra, skoro celý život za mnou a co přede mnou?
Zvenku se ozvalo veselé švitoření a dupání na parapetu. Když Andrea shlédla, po okapnici se procházel rozcuchaný vrabčák, zkoumal ji kulatým okem.
To je znamení! usoudila. Ve stejný moment jí časomíra v obýváku narvala svou pravdu bušením do hlavy: Čas běží!
Tak zaprvé když nás už nikdo nemiluje, musíme se milovat aspoň my sami, pomyslela si. Práskla dveřmi a vypálila schodištěm dolů: nejdřív ke kadeřnici, pak do butiku
V půl sedmé večer už na ni zrcadlo zíralo očima plnýma svatozáře: tajemná cizinka, rozesazená v židli u počítače. Černé šaty, krátce a moderně rozcuchaný účes, tříbarevná ofina a pohled z hloubi duše (linka, stíny, trochu blendingu), rty jen ťuknuté tužkou a leskem a, prosím, už jsou naducané i rozverně zvednuté.
Tak, bod druhý: ve čtyřiceti život začíná.
Zašla do kuchyně, vrátila se s vinným sklem a přiťukla si se svým obrazem: Třetí bod vážně potřebuju chlapa, který tohle neocení?
Netřeba dodávat, že když vešla k Novákovým, v mini na jehlách se jí hned sbíhalo mužské osazenstvo: kabát vzít, židli nabídnout, jablíčko oloupat?
Jé, pánové, to jste hodní. Můj manžel tu někde taky je? Nějak jsem si ho nevšimla
Petříček byl v šoku narušený plán, chaos v hlavě, doslova rozcupován všeobecným obdivem.
Ráno se pokusil vrátit úder: Tak jako, snídat budeme, nebo ne? začal tím svým starým tónem. Ale tady šlápl vedle, nebo se snad ještě z postele neprobral, protože vedle už neležela přines-podej, ale rozkošně oddechující, roztomile vrtošivá žena, která sama sebe docela dost oceňuje.
Aniž by se ta její tříbarevná ofina hnula, zapředla lenivě:
Už jsi udělal snídani, drahý?
Protáhla se sladce a, hledajíc útěchu v polospánku, pomyslela: Tak, miláčku. A jinak si to připomenu znovu třetí bod je vždycky po ruce.Za dveřmi už klapal kávovar tentokrát pod Petrovýma rukama. Andrea se převalila na bok, natáhla ruce nad hlavu a usmála se do stropu. Venku zpívali první ptáci a v bytě voněla káva, která nebyla samozřejmostí. Možná se dnes nic zvláštního nestane anebo právě všechno.
Když Petr nesměle nakoukl, držel dva hrnky a v očích měl otázku i špetku pokory. S mlékem, jak máš ráda, špitl tiše. Teprve teď si všiml toho zvláštního klidu, který se rozhostil v jejich ložnici místo staré všednosti.
Andrea přijala hrnek, přivoněla, usmála se na něj (jen koutkem rtů, tak jak se umí smát tajemné ženy).
Děkuju, řekla jednoduše a v očích jí zablikala jiskra svobody. Rána možná budou dál obyčejná, ale v tomhle novém světě už nikdy nebude neviditelná. A to, co včera začalo, dnes pokračuje protože skutečný zázrak není v kolínské, v dárku, ve svátku. Je v odvaze, malém třesku uprostřed rutiny, když poprvé řeknete: Jsem tu. Pro sebe.
Za oknem slavnostně zašvitořil vrabčák a Andrea se usmála. Věděla, že až půjde kolem zrcadla, uvidí v něm sebe a to poprvé a napořád bez výčitek.
