Deník, 11. dubna
Na stáří se mé děti rozpomněly, že mají matku. Nikdy ale nezapomenu, jak se ke mně zachovaly.
Když mě opustil manžel kvůli mladší ženě, moje děti bez váhání přešly na jeho stranu byl to přece uznávaný člověk, ředitel velkého podniku v Brně. Rychle na mě zapomněly a já zůstala úplně sama. Časem se mi dostávaly informace jen přes známé jak je s otcem a jeho mladou manželkou viděli na dovolené v Itálii nebo při večeři v drahé restauraci. Plánovali budoucnost, bavili se, žili naplno.
Já mezitím seděla v prázdném bytě na Lesné. Každá nová zpráva o jejich šťastné rodině mě bodla jako když vám do srdce vrazí skleněný střep.
Dospěla jsem k rozhodnutí: začnu žít pro sebe. Odjela jsem pracovat do Německa jako pečovatelka. Poprvé po letech jsem pocítila svobodu a klid. Znovu jsem se naučila radovat z maličkostí a postavit se na vlastní nohy.
Na stáří se mé děti rozpomněly, že mají matku, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly.
Když jsem se po několika letech vrátila do Brna, našetřila jsem si dost peněz, abych svůj domov zvelebila. Vyměnila jsem nábytek, pořídila novou troubu i lednici, a část jsem si nechala stranou na horší časy.
Mezitím si děti zařídily vlastní životy. Slyšela jsem, že prožívají krásné chvíle: veselky, narození vnoučat, společné oslavy. Pak ale bleskem přišla zpráva bývalý manžel dostal infarkt a zemřel. Veškerý svůj majetek odkázal mladé ženě.
Mí syn i dcera zůstali bez koruny. V tu chvíli jim, jak se zdá, došlo, že mají taky matku.
Nejdřív zkoušeli přijít s malými dárky, jednou čokoláda, jindy taška mandarinek. Ptali se, jak se mám. Usmívala jsem se, byla zdvořilá ale dobře jsem cítila jejich postranní úmysly.
Je mi už dvaasedmdesát. Jsem zdravá, soběstačná, spokojená. Ale dcera začala jemně naznačovat, že bych měla myslet na budoucnost, že by nebylo od věci sepsat závěť. Před týdnem mě nečekaně navštívila vnučka Terezie, která se teprve před rokem provdala.
“Babičko, není ti tu samotné smutno?” zeptala se téměř starostlivě.
“Vůbec ne, já se tady cítím dobře,” odpověděla jsem s úsměvem.
“Ta tvoje byt je ale opravdu velký, nemyslíš? Není na tebe už moc ho udržovat? Kdybychom se s Martinem nastěhovali, bylo by nám všem líp my bychom nemuseli platit nájem a tobě by bylo veselější.”
Poznala jsem ten kalkul okamžitě.
“Kdo říká, že byste nájem nemuseli platit?” odvětila jsem klidně. “Ráda vám dám nižší cenu než ostatním.”
Vnučka ztuhla. Čekala, že jim otevřu dveře dokořán a budu šťastná, když mě obsadí jejich mladá rodina. Jenže já mám svůj plán.
Už před lety jsem u notáře sepsala závěť svůj byt jsem odkázala Nadaci dětem s rakovinou. Až umřu, prodají jej a peníze půjdou na léčbu nemocných dětí.
Když se to má dcera Kristýna dozvěděla, rozlítila se. Volala, křičela, že beru budoucnost svým vnoučatům. Syn Pavel se pokusil mě přivést na jiné myšlenky, začal se najednou o mě nečekaně starat.
Jenže jejich náhlá láska v mém srdci nenašla odpověď.
A tak nad tím vším sedím s šálkem kávy na lodžii a přemýšlím pustila by kterákoliv jiná babička v Česku vnučku s manželem do svého bytu jen kvůli slibu vděku? Já myslím, že ne.
