Sousedka z našeho patra vytvořila kuřácký koutek přímo u mých dveří. Řešil jsem to rázně a ona opravdu nečekala, jak to skončí.
A kde je napsáno, že tenhle vzduch je tvůj? Schodiště je společné tady pro všechny, chlape. Chci si zapálit, tak si zapálím, chci si odplivnout tak si plivnu. Nauč se zákony, vždyť jsi dospělý!
Dvacetiletá dcera sousedky, Tereza, vyfoukla sladký oblak dýmu z elektronické cigarety rovnou do tváře. Na parapetu mezi poschodími posedávali dva její kamarádi a hulákali smíchem. Na betonové podlaze se válely vajgly, prázdné plechovky od energetických nápojů a slupky od semínek.
Já, Jaroslav, hlavní účetní strojírenského podniku v Brně, jsem nezakašlal, nezamával rukama, jak asi chtěli. Jen jsem si upravil brýle na nose a zadíval se na Terezu takovým tím pohledem, který obvykle ztichne celé oddělení při auditu.
Prostředí je společné, Terezo, pronesl jsem ledově klidně. To znamená, že se tady nekouří, neplive a nedělá nepořádek. Máš pět minut na úklid. Jinak to budu řešit jinak.
No, už se celá třesu! ušklíbla se Tereza a demonstrativně setřásla popel na čerstvě vytřenou podlahu. Běž se raději napít magnesium, ať neskolí tlak. Nebo si postěžuj mamince. Ta mi to tu dovolila, ať doma nesmrdím.
Klukům to přišlo děsně vtipné. Zabouchl jsem dveře, abych si udržel klid.
V předsíni to vonělo smaženými brambory a starým dřevem vůbec typická pohoda našeho bytu, kterou najednou zabíjela odporná vůně z cigaret, co se protahovala z chodby i klíčovou dírkou. V kuchyni seděl skloněný nad stolem můj bratranec Pavel.
Pavlovi bylo dvaatřicet, ale vypadal nejmíň na čtyřicet předčasně prořídlé vlasy, shrbená záda. Byl u mě už deset let, od smrti mé ženy. Tichý, nesmělý až zakřiknutý, s mírným koktáním, opravoval hodinky v malém servisu a pro sousedy byl jen podivín. Ideální cíl posměšků.
J-Jardo, jsou tam zase? schoulil se, když slyšel rámus za dveřmi.
Jez, Pavle. Není to tvoje starost, odbyl jsem ho, ačkoliv ve mně vše vřelo.
Navečer jsem šel za Markétou, sousedkou a matkou Terezy. Otevřela mi v županu, s mobilem v ruce a pleťovou maskou na tváři.
Markéto, tvá dcera mi pod okny dělá špeluňku. Kouří, dělá rámus do noci, táhne mi to do bytu. Prosím tě, zakroč.
Zakoulely se jí oči, telefon ani neodložila.
Jardo, co blázníš? Jsou mladí, kam by taky šli? Venku zima, nejsou to žádní feťáci, prostě si povídají. Ber to s nadhledem sám žádné děti nemáš, tak si na nich vybíjíš vztek. A Pavel tvůj? Ten je víš co, takovému to může být jedno.
Byla to podpásovka. Raději jsem jen krátce vydechl.
Takže pro tebe je tohle mladická nerozvážnost a Pavel překáží? Dobře, slyšel jsem.
Sedl jsem ke stolu, vzal si složku s dokumenty. Emoce jsou pro slabé. Na silné je občanský zákoník a české správní předpisy.
Další týden jsem byl jako pěna. Tereza sílila v přesvědčení, že starý protiva rezignoval a definitivně obsadila naši chodbu. Přitáhli si staré houpací křeslo, každý večer tam duněla hudba až do jedné ráno.
Rozuzlení přišlo v pátek.
Pavel se vracel z dílny, v ruce tašku s nákupem a malou krabičku zakázku od zákazníka. Jakmile procházel kolem kuřácké party, jeden z těch kluků, přezdívaný Slávek, mu nastavuje nohu.
Pavel klopýtl, taška se roztrhla, jablka se rozkutálela mezi vajgly. Krabička s hodinovým strojkem letěla ke zdi.
Hle, pštros letí! zahýkal se Slávek.
Tereza líně vyfoukla kouř:
Hele, chudáčku, koukej si pod nohy! Jen tu stojíš a kazíš vzduch. Sebeer si to, dokud jsem ještě hodná.
Pavel, rudý až za ušima, začal třesoucíma rukama sbírat jablka. V očích mu stály slzy bezmoci. Zvykl si. Že pro všechny znamená vůbec nic, že mu nikdo nepomůže.
Dveře se najednou rozletěly. Stál jsem na prahu v ruce ne smeták, ne vařečku, ale mobil, kterým jsem přímo mířil na Slávka.
Výtržnictví, urážka a poškození věci, řekl jsem tvrdě. Mám to všechno natočené. Zavolám policii a ráno předám materiály na město.
Vypni ten mobil, dědku! Slávek couvl, ale přejít ke mně si netroufl můj pohled by ho uzemnil líp než pokuta.
Pavle, nech to zavelel jsem, aniž bych k němu otočil hlavu. Jdi domů.
A-ale jablka… špitl.
Nech to být. Patří to mezi smetí. Stejně, jako všechno, co tu teď leží.
Jak Pavel zmizel, otočil jsem se k Tereze.
Poslouchej mě dobře, děvče. Myslíš, že jsem týden mlčel? Dělal jsem si sbírku důkazů.
Jaké důkazy? zavrčela, ale už ztrácela jistotu.
Kontaktoval jsem vlastníka vašeho bytu. Tvoje máma vlastníkem není, že? Byt patří tátovi, co žije v Praze a myslí si, že jeho dcera je slušná studentka farmacie, ne partařka, co si dělá z chodby bordel.
Tereze zbledl obličej. Její otec byl náročný až přespříliš.
Vy byste zašeptala.
Už jsem udělal. Dostala jsem potvrzení, že fotky i videa tvého posezení, včetně oznámení o přestupku, má právě teď. Plus další podklady na obecní úřad a policii. Policista přijde za půl hodiny, tvůj táta tu bude zítra ráno.
V sobotu ráno se rozezvučel hluboký mužský hlas v chodbě.
Zrovna jsem pil čaj, když zazvonil zvonek. Ve dveřích stál vysoký, urostlý pán v drahém kabátu otec Terezy, Vladimír. Vedle něj stála Markéta se sklopenou hlavou, oči zarudlé od slz. Terezu vůbec nebylo vidět.
Vy jste pan Jaroslav? ozval se důrazně, ale velmi slušně. Omlouvám se za chování své dcery i bývalé ženy. Na patře už uklízí firma, malování zaplatím já. Tereza jde do koleje, o peníze už se jim starat nebudu.
Přikývl jsem. To bylo fér.
Ještě jednu věc máme.
Zavolal jsem Pavla. Přišel, shrbený, že čekal další výsměch.
Jeden z vašich včera Pavla urážel a ničil mu práci, klidně jsem vysvětlil. Pavel je výjimečný hodinář-restaurátor, opravuje i komplikované stroje, na které si netroufnou ani v Ženevě.
Vladimír ho zvědavě přeměřil.
Vy opravujete hodinky?
R-restauruju, zakoktal Pavel tiše.
Hm Vladimír přistoupil a Pavel se ještě víc stáhl. Ale Vladimír mu podal širokou ruku. Sbírám staré Primky. Jeden stroj se mi rozbil před rokem, nikdo si s ním neví rady. Zkusíte se na to mrknout?
Pavel zvedl oči. Poprvé v životě se na něj někdo díval jako na odborníka, ne jako na podivína.
Z-kusím. Když bude hlavní pero v pořádku.
Domluveno. Vladimír třásl Pavlovou rukou. Omlouvám se za dceru. Nezlobte se. Nápravu i zakázku vám garantuju.
Jakmile zavřel dveře, Pavel dlouze zíral na svou dlaň. Narovnal záda, poprvé v životě byl na sebe alespoň trochu hrdý.
Jardo, řekl pak téměř bez koktání, já asi ta jablka přeci jen pozbírám. Jídlem by se nemělo plýtvat.
Otočil jsem se k oknu, abych skryl slzy.
Pozbírej, Pavle. A postav vodu na čaj. Dneska budeme slavit.
Na chodbě vládlo ticho a bylo čisto. Všude voněl savo a čerstvá malba. A náš byt prozářila vůně perníku a klidný hlas Pavla, který mi trpělivě vysvětloval, jak funguje tourbillon.
Kuřácký koutek u dveří skončil. Navždy.
Poučení? Občas je potřeba projevit pevnost spravedlnost nakonec přijde, a i ten nejslabší si zaslouží respekt. A že když si člověk uhájí svou hranici, otevřou se mu někdy i zcela nové dveře.
