A komu bys tak asi byla dobrá s pěti dětmi za zády? mamka vyhodila vdovu ve dvaatřiceti z bytu, aniž tušila, co všechno ji čeká ve starém domě: dědictví a noční návštěvník…
Na hřbitově to bylo mokré a studené. Hlína čvachtala pod podrážkami levných bot Kláry. Stála a sledovala, jak dělníci hází hlínu na rakev vlastně na celý její život. Petr odešel nečekaně. Bylo mu pětatřicet. Zřítil se v práci a už nevstal.
Vedle Kláry přešlapovala z nohy na nohu její matka, paní Marie Novotná. Mrzutě si upravila norkový kožich a s jistým odporem pohlédla na vnoučata, která se držela Kláry za černý kabát.
Tak už, holka, nabrečely jsme se dost, hlasitě poznamenala mamka, když byla mohyla hotová. Pojď, Kláro, mráz tu není k vydržení. Musíme si promluvit.
Doma v jejich malém dvoupokojovém bytě v Praze, kde měli ještě pořád hypotéku, paní Novotná hned zamířila do kuchyně a zkušeně se usadila do čela stolu.
Tak poslouchej, začala ještě s čepicí na hlavě. Byt ti stejně vezme banka. Na splátky nemáš. Petr je mrtvý a ty jsi věčně doma s dětmi.
Já si něco najdu, odpověděla tiše Klára, chovala ročního Michalka v náručí.
A kde? Uklízet někde? uchechtla se matka. Máš jich pět! Pět dětí! Kdo by tě tak vzal? Třeba Janu s Petrem bych rovnou dala do děcáku, aspoň dočasně. A ti tři menší Možná opatrovnictví pomůže.
Ale… už už chtěla Klára vykoktat něco na obranu.
Nic, konec slziček. Buď rozumná. Jinak se utopíte v dluzích. Myslet jsi měla dřív. Ke mně o peníze nechoď.
Za měsíc opravdu přišel doporučený dopis z banky. Vyklidit byt do čtrnácti dnů. Klára obíhala známé, hledala alespoň pronájem, ale kdo by pustil do bytu ženu s pěti dětmi?
A právě tehdy přišel dopis z vesnice z Herálce na Vysočině. Notář Kláře oznamoval, že jí zemřela vzdálená teta a ona dostala po ní malý domek. Klára si vzpomněla jen matně, že ji viděla jednou v životě. Dům starý, ale svůj, pomyslela si. Stejně neměla na výběr.
Herálec je přivítal syrovým vysočinským větrem. Domek stál na samotě, hned za smrkovým lesem. Trámy zčernaly věkem, veranda byla nakřivo, okna zamlžená.
Mami, tady je zima, fňukala pětiletá Evička.
Hned zatopím, neboj se, zlatíčko, snažila se Klára schovat rozechvění v hlase.
První noc byla za trest. Kamna smokeřila, děti kašlaly, foukalo ze všech stran. Klára přikryla všechny, jak mohla bundami, dekami, i starými koberečky. Sama oka nezamhouřila, poslouchala a hladila spícího Honzíka po zádech.
Střední syn, sedmiletý Honza, měl těžkou nemoc. Bylo jasné, že bude potřebovat operaci. Stát slíbil termín až za rok, doktor v Brně byl upřímný: Může to být pozdě, stav se horší. Lepší by bylo jet hned do Prahy, ale je to drahé. Stojí to jako dva takové byty, co vám vzali.
Ráno šla Klára na půdu zadělat škvíry. Mezi starým harampádím, padesát let starými novinami a otrhanými kabáty našla plechovku od čaje. Uvnitř v zaolejovaném hadříku něco těžkého.
Kapesní hodinky. Masivní stříbrné, na řetízku. Klára je hladila prstem, černé stříbro pod kůží. Uvnitř byl vyrytý dvouocasý lev a nápis staroslovanskou azbukou.
Paráda, povzdechla si. A mají vůbec nějakou cenu?
Hodinky se nehýbaly. Ručičky zastavené bez pěti minut dvanáct.
Schovala nález zpátky, nebyla teď nálada ani čas řešit starožitnosti. Jídla zbývalo na tři dny, dříví docházelo, Honza byl slabší a slabší, spíš už jen ležel a stěží polykal sousta.
Večer se spustila vánice, svět za okny zmizel v bílé mlze. Děti už spaly a Klára civěla do temného okna. Co to provedla, proč sem vůbec táhla děti?
Vtom někdo jemně zaklepal. Klára se lekla, jestli něco neslyšela. Pak znova důraznější, tlumené zaklepání.
Nebyla si jistá, kdo by tu mohl být. Vzala pohrabáč a došla ke dveřím.
Kdo je tam?
Pusťte mě, panímámo, venku je vichr! zpoza dveří se ozval podivný, chraplavý, ale klidný hlas.
Klára, aniž by věděla proč, sáhla po závoře. Na prahu stál malý, shrbený děda. Na sobě měl dlouhý kabát, převázaný provazem, šedovous, ale oči úplně mladé a čisté.
Pojďte dál, ustoupila Klára.
Dědoušek vešel. Ani kousek sněhu po něm, jen zvláštní, teplé sálání jako z kamen.
Nakoukl do pokoje, kde spaly děti, chviličku pohledem zůstal u Honzíka.
Chlapec je nemocný? zeptal se.
Velmi. Operace, peníze nemáme, povzdechla si Klára.
Peníze jsou jen prach. Ale znáš to, čas je zlato. Našla jsi můj poklad?
Klára stuhla.
Hodinky? Byly vaše?
Ano, dostal jsem je darem, pomohl jsem pádu pánovi do vody. Dlouho jsem je měl. Něco pro tebe ukrývají. Neprodávej je zadarmo, pod krytem je ještě jedna schránka budeš potřebovat dlouhou jehlu, zkus to u závěsu na řetízek.
Starý pan zvedl svůj klobouk.
Tak drž se, Kláro. Jméno máš správné, sílu taky. Neběduj.
Počkejte, dám vám čaj! Jak se vlastně jmenujete? otočila se po varné konvici.
Říkali mi tu Prokop.
Otočila se a byl pryč. Dveře byly zavřené, děti spaly klidně dál, jen v pokoji zůstala stopa po svíčce a zvláštní vůně chleba.
Klára nespala celou noc. Hned za svítání vytáhla z almary hodinky. Našla jehlu, prsty se jí třásly. Opravdu pod závěsem malá prohlubenina, zatlačila.
KLIK.
Zadní kryt vystřelil. Uvnitř složený papírek a zlatá mince. Těžká, ne taková ta zlatka z muzea, vypadala jinak, stará. Papír popsaný švabachem: Tímto potvrzuji, že majitel tohoto… Klára se musela dlouho snažit, aby část vůbec rozluštila.
Dojela autobusem do Havlíčkova Brodu, kde měla známého ve starožitnictví. Ten vzal lupu, oči mu málem vypadly.
Kde jste to vzala?
Dědictví po příbuzné, lišácky uhla.
Paní, tohle je Karolinský dukát, ražený pro korunovaci, těch je na světě jen pár kusů! A ten papír… to je vlastní darovací listina i s podpisem arcivévody. Já, paní, na tohle ani nemám peníze! To chcete zkusit štěstí v Praze na aukci, tohle vám může zachránit život.
Vše šlo ráz na ráz. Za měsíc byl Honzík na stole u nejlepšího lékaře ve Vinohradech. Klára seděla na oddělení skoro den a noc a sledovala, jak se synovi vrací barva do tváří. Peněz nebyl nedostatek. Zbylo i na nový dům a vzdělání pro všechny děti.
Když pak znovu přijela do Herálce, Klára šla nejdřív na hřbitov. Hledala dlouho, ohrabávala listí u starých křížů. Našla ho. Kříž, tabulka téměř setřená deštěm: Prokop Drápal, 18881960.
Položila kytici a hluboce se poklonila.
Děkuju, dědo Prokope.
Postavila nový dům. Veliký, světlý, s plynem i teplou vodou. Ve vsi si ji lidé vážili pracovitá, dost přísná, ale děti měla v čistotě a spokojené.
Její matka Marie Novotná se objevila za půl roku. Přijela taxíkem, vystoupila důstojně, s dortem v ruce. Zkoumala novou vilku i udržovaný dvorek.
No ahoj, holčičko! otevřela máma náruč, jako by Kláru předtím nevyhodila. Prý se ti povedlo postavit se na nohy, dokonce prý jsi našla poklad? Jen tak dál! Já jen… nějak mě bolí klouby, důchod mám malý, nešla by mi nějaká ta pomoc? Vždyť máš veliký dům.
Klára vyšla na verandu, za ní stála starší dvojčata a dívky, sledovali babičku skrz záclonu.
Dobrý den, mami, řekla Klára klidně.
Nebuď přísná, pozvi mě dál! pokusila se Marie nastoupit na první schod.
Ne.
Cože? zmizel úsměv z tváře matky.
U nás už místo nemáš. Udělala jsi svoje rozhodnutí, když jsi nás vyhodila.
Ale já jsem tvoje matka! To ty bys mně měla! zrudla zlostí.
Dej mě klidně k soudu. Ale teď odjeď. Máme polední klid a Honzík má spát.
Zavřela těžké dubové dveře, otočila klíčem. Zvenku ještě dlouho křičela babička o vděčnosti a pěti dětech, ale Klára už byla jinde v útulné kuchyni, kde voněly štrúdly a staré hodiny jemně tikaly čas nového, šťastného života.
