– To jíst nebudu, – tchyně znechuceně sledovala talíř s polévkou.
– Co to je? – Lenka Hloušková svraštila nos a přivoněla, jako by na stůl postavili kýbl s odpadem.
– Boršč, – s úsměvem vysvětlila její snacha Zuzana. Sundala pokličku z malé keramické nádoby a začala nalévat sytý, pestrý vývar. – Je to radost vařit ze zeleniny z vlastní zahrádky.
– Nevidím v tom žádný velký rozdíl, – pronesla tchyně. – Ale času a energie to stojí spoustu!
– To je pravda, – dobromyslně se zasmála Zuzana. – Ale když je to tvé hobby, tak si to užíváš.
– To říkáš pravdu, když je to tvé. A ne vnucené, – zavrčela Lenka a stiskla rty. – Komu jsi toho tolik uvařila?
– Nám. A je toho málo. Na pár dní.
– To nebudu jíst, – pro důraznost mávla rukama a ustoupila od stolu. – Vůbec nevím, co v tom je! – Lenka předstírala znechucení a otočila se od stolu.
Zuzana protočila oči a povzdechla.
Ona a Lenkův syn Michal se potkali před půldruhým rokem, zamilovali se na první pohled a vzali se po měsíci bez velkých oslav.
Ušetřené peníze investovali do společného snu – domu na venkově, který s láskou začali zařizovat.
S Lenka viděla Zuzana čtyřikrát. Stejně jako Michal, a to ji musela třikrát přesvědčit, aby na svátky navštívili jeho matku.
Lenka od počátku považovala synovu svatbu za rozmar. Neměla na samostatného dospělého muže žádný vliv a čekala, že se vztah přirozeně rozpadne.
To se ale stále nedělo a začínalo ji to znervózňovat.
Lenka nechápala, co Michal vidí na této „prosté děvčici“ a čím ho Zuzana okouzlila.
Michal byl atraktivní muž, vždy obklopen ženami, které se jí zdály vhodnějšími.
Lenka byla městský člověk a tak vychovala i svého syna. Intuice jí říkala, že Michal je už venkovským životem unavený a jen potřebuje popostrčit, aby se vše vrátilo do normálu.
A po takovém zážitku si určitě najde vhodnější partnerku, se kterou by Lenka mohla mít dobré vztahy.
Musela ale spěchat, aby Zuzana nezapoutala syna dítětem!
Plán se vykrystalizoval sám: Lenka zavolala Zuzaně a vnutila se na návštěvu, jelikož ji na kolaudaci nepozvali.
Zuzana připomněla, že ji dvakrát po telefonu zvala, ale Lenka vždy odmítla kvůli zaneprázdnění. Lenka mávla rukou a vyjádřila ochotu navštívit syna.
Po dvou dnech stála ve světlém obývacím pokoji a nemohla skrýt svou nespokojenost.
Její syn, stejně jako ona se svým zesnulým manželem, nesnášel polévky!
Na jejich stole bylo jen to, co bylo možné identifikovat na první pohled.
Jak mohl Michal dovolit, aby mu manželka tak snadno „obsedla“?
Opravdu byl okouzlen?
Lenka se roztřásla.
Ošklivou představu, že Zuzana drží Michala v posteli trikem, rychle zavrhla.
Triky a Zuzana?
Neslučitelné!
To je ono, kouzlo!
Jinak, jak vysvětlit, že syn vůbec jí tu „blátivou“ polévku?
Lenka se na Zuzanu dívala s nenávistí.
Dělá ze sebe svatou nevinnost, ale pomalu manžela likviduje.
– No proč nevíš, co je tu? – Zuzana bez ocenění hereckého talentu tchyně, vzala druhý talíř, naplnila lžící boršč a obrátila se k Lenka. – Tady vidíš zelí. To je cibule. Tady mrkev. A tohle je červená řepa. Tu strouhám podle receptu mé babičky. Oj, a tady není brambora, ale já ji druhým kolečkem najdu. A pak tady máme čerstvé bylinky z naší zahrady a smetanu!
– Tak si sama jez svoje otruby! – vyjekla Lenka.
– Mimochodem, ve vašem věku by vám to taky neškodilo! Otruby pomáhají s peristaltikou a zlepšují střevní mikroflóru. Spokojená mikroflóra, spokojený člověk!
Lenka zrudla při takové otevřenosti ze strany snachy, ale nechala to bez komentáře a pokračovala:
– A proč nutíš Michala to jíst?
Zuzana zmateně zamrkala.
– Vždyť si to rád sám nabíral.
– Co má chlap dělat, když doma nic jiného není?
– Uvařit si, co má rád? Objednat si něco? Půjčit si od sousedů? Jít k matce? – Zuzana s úsměvem jmenovala možnosti.
Při poslední možnosti Lenka zrudla ještě více.
– Nech toho! Mohla bys projevit trochu úcty a zjistit ode mě, co má Michal rád.
– Lenko, ale já to zjistila od něj. Je už dost velký. Díky za výchovu. Říká, že mu chutná vše.
– To ti lže! Není to jasný? Nechtěl tě zpočátku zlobit. A teď to všechno polyká!
– No jo! – Zuzanin obličej se protáhl a povzdechla si: – Tak ten boršč přece nevyhodíme. Budeme to muset sníst. Ale přece syna podpoříte?
– Co?! – vykřikla Lenka na Zuzanu s podivem.
– Ne? To je škoda. Myslím, že by váš syn ocenil solidaritu.
– Ty…
– Zuzano! Jsme zpět! – ozval se z předsíně Michalův radostný hlas.
Do obýváku vtrhl bílý chlupatý pes, hlasitě štěkajíce.
– Ááá! – vykřikla Lenka a schovala se za Zuzanu.
– Nebojte se, to je Lara. Nekouše a je velmi poslušná, – Zuzana zvedla ruku, pes přestal pobíhat, zvedl hlavu a posadil se, poslouchaje příkaz. – Moje roztomilá, jaká jsi šikovná.
– Proč dovolujete sousedovým psům chodit po domě? – šokovaně zašeptala Lenka.
– Sousedovým? Ona je naše. A doma je, protože je to domácí mazlíček. Žije s námi.
– V domě?! Ale to je nehygienické! – zvolala Lenka. – A Michal psy neznáší!
– Ne, mamko, nemáš ráda psy ty. Ahoj, – řekl Michal, vešel do obýváku. – Přišla jsi akorát na oběd?
– Ahoj, synu! – Lenka se nepohnula, čekajíc, že ji políbí na tvář, ale Michal ji jen lehce objal a Zuzanu něžně políbil na rty.
– Tak co, jdeme obědvat? – Michal zavětřil a rozšířil úsměv.
– Ráda bych, Michale, ale nemám co jíst.
– Jak to myslíš, nemáš co jíst?
– No, jídlo je jen pro prasata. Neříkal jsi, že máte prasátka. To ale bude jaký pach, horší než auta ve městě.
Michal se nechápavě podíval na matku, pak na Zuzanu, potom na prostřený stůl.
Jeho krk se napjal, znovu se podíval na matku, ale v očích už nebyla ta lehkost, která tam byla před chvilkou.
– Upřímně, už jsem zapomněl na ty všechny hlouposti, – hořce se usmál Michal.
– Jaké hlouposti, synu? To přece jsou naše chutě! Zvyky! Tradice! Nikdy jsi si nestěžoval!
– Já? Když jsem byl malý, bál jsem se rozhněvat otce. Když jsem byl starší, nechtěl jsem se hádat s tebou.
– Co to říkáš?! – nevěřícně křičela Lenka, načež Lara začala znovu štěkat. – Fuj! – bouchla nohou Lenka a hrozila pěstí na psa, kterého Zuzana držela. – Ona má zjevně vlastní preference, – zírala na Zuzanu, – ale co jsi za slabou, že dovoluješ, aby tě někdo využíval?! Baví tě jíst pomyje? Dovolila jsi jí udělat z našeho domu zoo. Jsi pánem domu nebo ne?!
– Jsem, – odpověděl Michal temně.
– Tak se chovej jako pán! – s úlevou řekla Lenka.
– Kde máš zavazadla? – ptal se Michal matky.
– Pořád jsou v předsíni! – oznámila okamžitě. – A já ještě jsem hladová z cesty.
– Skvělé. Poděkuj Zuzaně za pozvání.
– Co?..
– Poděkuj Zuzaně za poslední pokus navázat s tebou vztahy a omluv se.
– Ale ona…
– Mami!
– Dík-k-ky a pro-omí-n – zasyčela Lenka zášťivě.
Zuzana na ní mlčky kývla.
– Pojď.
– Kam?
– Tam, kde je všechno podle tvého vkusu, tvá pravidla, tvé tradice.
– Ale, Michale, já..
– Tohle jste vy a táta nesnášeli polévky, zvířata, venkov. Můj názor se nebral v úvahu. Otec mi jednou poradil: „Nelíbí se ti naše, vytvoř si své.“ Vytvořil jsem, mami. Ale tady je vše podle mého vkusu, mých pravidel, mých tradic. A hospodářka tady je moje žena. Nelíbí se ti to? Stále máš své.
– Synu! Ona tě zmanipulovala proti mně! – zkoušela ho Lenka. – Okouzlila tě! – dodala šeptem.
Michal to nevydržel, vzal matku za loket, vyvedl do předsíně, vzal její zavazadlo, otevřel dveře, mlčky ji vedl k bráně a řekl:
– Zuzana byla mimochodem na tvé straně. Má dobré vztahy s rodinou. Nevěřila, že může být tak jako u nás. Pro tebe bylo připravené jiné jídlo. Ale boršč, mami, byl lakmusový test. Ukaž se úplně, – Michal otevřel dveře auta: – Taxi tě čeká.
– Ty… Ale… Jak jsi to stihnul?! – mumlala Lenka, stále šokovaná synovou drzou upřímností.
– Řekl jsem Zuzaně, ať chvíli počká. Nepustila ho hned. A měl jsem pravdu.
– Ty! – Lenka byla vzteklá.
– Já, mami, jsem pánem tady. Jak jsi chtěla, – Michal dal znamení taxikáři, položil matcin kufr na zem a odešel zpět do domu, zavíraje dveře.
– Kouzlo, – Lenka odpevnila příčinu stavu svého syna a v autě hledala na mobilu, jak zrušit takové čáry. Musí existovat něco, co jí syna vrátí!
