Haló, Vaše manželka porodila dvojčata!
Ale mně je dvaapadesát a já žádnou manželku nemám!
No, to nevím Přijeďte se podívat, prý jsou vaše
Když jsem tohle slyšel, myslel jsem, že si někdo popletl číslo. Dvaapadesát let jaké děti, co je to za nesmysl? Jenže zvědavost je prevít. Nasedl jsem do svého červeného favorita a vyrazil.
Když jsem vešel na pokoj, málem jsem omdlel. Přede mnou ležela můj bývalá žena. A vedle ní, po obou stranách, spala dvě malá knedlíčata štěstí.
Lído, co to je za děti? Čí jsou?
Tvoje, odpověděla klidně.
Mlčel jsem a snažil se pochopit význam těch slov.
Vždyť ti je už devětačtyřicet. A my jsme už dávno rozvedení
Ano, sedm měsíců zpátky. Jenže tehdy jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná.
To snad není možné.
Myslela jsem, že mám přechod. Kdo by řekl, že to poslední vášnivé rozloučení dopadne takhle. Ale nic od tebe nechci, jen jsem to musela říct.
Ale dvojčata Tolik let jsme se snažili a nic!
Popravdě, byla jsem z toho sama paf. Netušila jsem to až do pátého měsíce. Myslela jsem, že mi šibe z těch podivných pohybů v břiše
Abyste rozuměli, Lída byla vždycky pořádná ženská, takže nikdo si ničeho nevšiml. Ani kolegyně v práci, ani sousedka Věra ze třetího patra.
Když jsme se poznali, byla už pěkně kulaťoučká a mně se to líbilo. Hubené holky mě nikdy nebraly. Žili jsme docela hezky, ale děti pořád nic. Lída zkusila všechno možné, už z ní lezly nervy, ale úspěch žádný.
Tak jsme to nakonec hodili za hlavu. Začali jsme žít pro sebe. Dřeli jsme v práci, ale taky si užívali moře v Chorvatsku, výlet na Sněžku, všechny evropské hlavní města, kde se dala sehnat levná letenka. Jenže posledních pět let už to nebylo ono. Možná jsme se smířili, že děti nebudou. A s věkem přichází pocit samoty, říkáte si, kdo vám vůbec jednou přijde dát na hrob karafiát.
Začali jsme se hádat. Lída přibrala dalších patnáct kilo. Pak přišla se slovy:
My už se jen trápíme. Myslím, že se máme rozvést. Možná ještě někdy budeš tátou.
Popravdě, nechtěl jsem to. Ale Lída to měla dávno promyšlené. Bylo to jak šlápnout na hrábě, co vám rozbijí nos. Ale šel jsem.
A pak mi teprv přiznala, že dlouho měla strach říct o těhotenství. Nevěděla, jestli těhotenství zvládne, nebo jestli budou děti zdravé. No a vida takové překvapení.
Ještě ten den jsem skočil do zlatnictví, koupil prsten za šest tisíc korun a největší pugét tulipánů v květinářství. Vrátil jsem se do nemocnice a požádal ji znovu o ruku. Uběhly dva roky. Jsme spolu. Děti rostou jako z vody, a my jsme šťastní, i když jsme mladými rodiči už jen tak v srdci.
Šli byste do toho vy? Nebo věříte, že na štěstí je v kalendáři napsané datum spotřeby?
