Bože, kdo mě to takhle brzy ráno budí? zabručela dívka a otočila se na druhý bok.

Milena spala tvrdě, když někdo zazvonil na dveře.
“Pane Bože, kdo to je takhle brzy?” zabručela a otočila se na druhý bok. Zvonek však neustával v drnčivém zvonění.
„Co po mně chcete?“ řekla už podrážděně Milena a vstala. Přehodila na sebe župan a šla ke dveřím. Podívala se kukátkem a viděla zničenou stařenku s velkým kocourem v náručí.
„Kdo je tam?“ řekla přísně Milena, samozřejmě neměla v úmyslu otevřít dveře – slyšela o všelijakých nebezpečích, ale náhle stařenka zasténala. Milena opět nahlédla kukátkem a spatřila, jak se stařenka pomalu sesouvá po zdi. Kocour jí vypadl z náruče a nervózně pobíhal kolem ní.
„Za co mě tohle potkalo?“ pomyslela si a otevřela dveře.
„Babi, je ti špatně? Zavolám ti sanitku. Všechno bude v pořádku, vydrž trochu,“ ujistila ji Milena. Pomohla stařence dovnitř a usadila ji na pohovku, hned poté zavolala záchranku.
Kocour seděl vedle stařenky a zvědavě sledoval Milenu.
„Hned tu bude sanitka. Jak se jmenujete, babi?“
„Antonína Šimonová,“ zachraptěla stařenka. „Doklady jsem si vzala sebou,“ dodala a ukázala za sebe.
Milena se naklonila a podívala za stařenku. Našla malý batoh, pomohla babičce ho sundat a vyndala její doklady.
„Ale, děvče, já do nemocnice nechci. Musím jít, vnuk mě čeká. Musím mu přinést peníze, jinak nás vyhodí na ulici. A kdo se pak postará o mého kocourka?“
„Přijde doktor a řekne, zda vůbec můžete někam jít ve vašem stavu. O kocoura se postarám já. A proč vnuk nejde za vámi?“
„Ach, to neřeš, děvče, toby jsi vědět neměla.“
V tu chvíli zazvonil zvonek a Milena otevřela dveře doktorovi a sestře.
Po rychlém posouzení stařenčina stavu se obrátili k Mileně.
„Babičku vezmeme do nemocnice. Pojedeme do městské nemocnice. Zítra můžete přinést věci jako hrnek, talíř a čisté prádlo.“
„Nikde nejdu,“ zarazila se stařenka.
„Jeďte, babi. Zítra vás přijdu navštívit. O kocoura se nemusíte bát, miluji kočky,“ uklidnila ji Milena.
****
Následující den Milena vstala brzy s myšlenkou – proč mám vždy takové příběhy. Ale babička je milá, možná se spřátelíme.
***
Milena vyrostla v rodině alkoholiků a nikdy nebyla rodičům potřebná, takže už od dětství milovala staré ženy ze sousedství. Některé ji pohladily po vlasech, jiné uvázaly mašličku. Některé ji dokonce nakrmily koláči. Tato babička jí připomněla dětství a Milena pocítila smutek. Rodiče už byli dávno pryč, otrávili se padělanou vodkou, když jí bylo třináct. Se sousedčinou pomocí se Milena necítila tak osamělá v dětském domově jako ostatní děti. Když jí bylo šestnáct, její sousedka Marta Ivašková zemřela a Milena zůstala sama na světě.
***
Ve svých 23 letech byla Milena rozumnou dívkou. Naučila se být nezávislá. Rozhodla se zjistit, kdo ten vnuk je, který tak duševně týrá stařenku. Včera uviděla adresu v babiččině pase, když těla dokumenty lékařům.
Dům nebyl daleko a Milena brzy dorazila na ulici Komunardů. Venku na lavičce seděly dvě staré ženy a Milena se jich rozhodla zeptat, jestli něco nevědí.
Konverzace se rozvinula rychle a za deset minut Milena věděla vše o životě nové známé.
Babička žila v domě mnoho let a sama vychovala vnuka, protože její dcera i zeť zemřeli, když chlapci bylo asi pět. Vnuk pak vyrostl a zapletl se s nesprávnou partou.
Teď mu bylo osmnáct ale choval se hrozně. Vyháněl babičku z domu, pokud mu nepřinesla peníze a nutil ji žebrat, vyhrožuje jí, že zabije jejího kocoura. Zdědil byt po rodičích, který pronajímal. Sám se přestěhoval tam, kde to bylo pohodlnější. Policii volala nesčetněkrát ale nikdo nepřijel, říkající, že to jsou rodinné záležitosti.
Milena rozrušeně vyběhla po schodech a zazvonila na dveře. Otevřel ji rozespalý mladík zjevně pod vlivem alkoholu.
„Ty malý prevíte. Jak jsi mohl svou babičku urážet? Nemáš stud?!”
Milena se k němu přibližovala jako tank, nedávající mu ani prostor odpovědět. „Takže jo, hlupáku, teď se sbalíš a vrátíš se do svého bytu, rozumíš?“
Zaskočený mladík mlčky přikývl.
„A jestli ještě jednou uslyším, že jsi babičku urazil, vlastnoručně tě skolím.“
„Jo, jasně, chápu, už mě nech na pokoji, kdo vlastně jsi?“
„Nemusí tě to zajímat. Pokud me poslechneš, nenajdou u tebe zajímavý balíček a nepůjče tě do vězení,“ poznamenala Milena, použila strašení z dětství.
Do patnácti minut mladík odešel s velkou taškou a Milena zatím uklidila babiččin byt. Rychle skončila, pak navštívila Antonínu v nemocnici a pečovala o kocoura.
***
Antonína byla velmi potěšená, když viděla Milenu vytahovat věci.
„Tohle je na jídlo. A nebojte se, váš kocour je nasycený. Vnuka jsem poslala na jeho byt a ne hádejte se. Není správné vyhánět starého člověka na ulici nebo bolestně urážet kocoura.“
„Děkuji ti, děvče, myslela jsem, že budu umírat na ulici, pro koho jsem stará žena užitečná?“
„Jste užitečná mně a vašemu kocourovi. Odpočiňte si, zítra opět přijdu.“
***
O týden později vzala Milena babičku z nemocnice a přivedla ji domů.
„Ach, jak je tu čistě, děvče, jak ti mohu poděkovat?“
„Nic od vás nechci. Mohu vás nazývat babičkou?“
„Samozřejmě můžeš, děvče, co bych bez tebe dělala.“
Kocour spokojeně seděl a sledoval starou ženu a Milenu. Krmili ho a vláčeli ho po mokré ulici. Pro něj to byl vrchol štěstí. A co je hlavní, dům opustil ten zlý typ, který ho kopal.
***
Uběhl rok. Milena se natolik sžila s Antonínou, že skoro věřila, že je její skutečná babička. Ale vnuk jí občas kazil náladu. Rozhodli se proto, že Milena se přestěhuje do babiččina bytu a svou malou garsonku pronajme. Peníze za nájem pokoje Milena poctivě předávala staré ženě, i když se ta snažila odporovat.
„Babi, žiji ve skvělém bytě zadarmo, nemohu jinak počestně žít.“
O rok později byl vnuk zavražděn v opilecké rvačce.
***
Další dva roky uplynuly, když Milena potkala svého budoucího manžela. Přihodilo se to celkem běžně. V poliklinice se vyměnil lékař a začal k nim přicházet mladý muž, ne o mnoho starší než Milena. Byl tak pozorný k babičce, že se Milena poprvé v životě do něho zamilovala.
„Ach, děvče, je to dobrý chlapec, nenech si ho utéct. Tak pozorný, zdvořilý a pořádný.“
***
Když jí Petr požádal o ruku, Milena se rozkvetla a rozbrečela. Byla velmi šťastná. A když se jim narodil syn, byla nejšťastnější na světě. A Antonína Šimonová byla nejšťastnější prababička na světě.
Společně pak žili ještě 12 let, když Antonína tiše odešla na onen svět ve věku 95 let. Navzdory věku si uchovala jasnou mysl a snažila se Mileně pomáhat. Milena po pohřbu dlouho truchlila. Pouze Petrův přítel a její děti ji povzbudili při překonávání ztráty. Jejich kocour už dávno nebyl s nimi a byl nahrazen jiným nalezencem.
Po měsíci už byla nutnost vystěhovat se z bytu, protože zůstal ve vlastnictví zesnulé babičky. Milena nechtěla, aby jí babička byt předala, přestože na tom trvala.
Při uklízení babiččiných věcí Milena nečekaně našla dopis.
„Milenko, moje milé děvče! Kéž bych ti mohla vyjádřit, kolik štěstí jsi mi přinesla. Jako bys mi vrátila dcerku. Kdyby nebylo tebe, nikdy bych nezažila tolik šťastných let. Děkuji ti a vezmi prosím, co je ve skříňce pod zásuvkami, zasloužila sis to, moje milovaná vnučko!“
Milena se rozplakala. Antonína ji nazývala vnučkou za života, ale slova „milovaná vnučka“ ji dojala.
„Co se stalo?“ ptal se Petr, když mu Milena podala dopis.
Petr dočetl a otevřel skříňku, vytáhl zespod improvizovaný úkryt. Byla v něm papírová obálka formátu A4, tlustý balík a další vzkaz.
„Milenko. Tady je darovací smlouva na byt. Je již dávno připravena, takže se není co rozčilovat nebo odmítat. Peníze v balíku – tvoje. S nimi nalož podle svého uvážení.“
Milena s Petrem prožili dlouhý a šťastný život obklopení dětmi, vnoučaty a poté pravnoučaty.