Aleši, pořád žiju: Příběh lády a naděje u mořského břehu
Aleši, podívej se na tu nádheru! nadšeně vykřikla Tereza, jejíž pokožka byla opálená a oči zářily energií. Roztáhla ruce, jako by chtěla objmout nekonečné moře. Její kaštanové vlasy, lehce vybledlé sluncem, živě poletovaly ve větru. Vždyť jsem ti říkala, že tento měsíc bude ten nejlepší v našem životě!
Aleš, stojící vedle ní na čistém bílém písku, si upravil slaměný klobouk a usmál se. Navenek působil uvolněně, ale uvnitř mu srdce svírala úzkost. Myšlenka, že tohle může být poslední šance získat zpět ztracené štěstí, ho pronásledovala.
Ano, Terko, tento měsíc bude ten nejlepší, odpověděl a snažil se, aby jeho hlas zněl lehce. Vždycky jsi měla pravdu.
Ale tíživý pocit zůstal. Před dvěma měsíci lékař řekl: Onkologie, pozdní stádium, dva až tři měsíce. A tak přijeli sem k moři, protože Tereza se rozhodla žít, ne se vzdát.
Půjdeme se koupat? Tereza mu bleskově vzala ruku, oči jí jiskřily. Neseš se, Aleši! Pamatuješ, jak jsme jako děti skákali do řeky u babičky? Bál ses, že ti proud odnese plavky!
Aleš se rozesmál a na okamžik bolest ustoupila. Takto ho Tereza vždy dokázala vytáhnout ze smutku.
Nebál jsem se, jen jsem byl opatrný, žertoval. Dobře, pojďme, ale když mě sežere žralok, bude to tvoje vina!
Rozesmáni jako dva puberťáci vyběhli k vodě. Tereza si hrála ve vlnách, zatímco Aleš ji pozoroval se zatajeným dechem. Jeho srdce se plnilo láskou i bolestí zároveň. Byla nádherná a miloval ji víc než cokoli jiného. Ztratit ji se mu zdálo nemyslitelné.
Láska dává sílu držet se naděje, i když se zdá, že čas je proti nám.
Jejich příběh začal v desáté třídě v malém městečku, kde se všichni znali. Tereza přišla do školy jako kometa nová, se zářivým úsměvem a dlouhými kaštanovými vlasy, které mohly roztát i to nejtvrdší srdce.
Přestěhovala se s rodinou z vedlejšího města a hned se stala středem pozornosti. Aleš, vysoký a neohrabaný, s knihou v ruce, nevěřil, že si ho všimne. Ale jednou na školním večírku se odhodlal a pozval ji na pomalý tanec.
Ty jsi nějaký jiný, řekla, když se mu zadívala do očí. Nesnažíš se být lepší než ostatní.
A ty se nebojíš, že ti šlápnu na nohy? zeptal se s úsměvem. Její smích byl odpovědí a od toho večera se stali nerozlučnými přáteli.
Po matu
