*Zapsáno do deníku…*
„Ahoj. Vždyť jsme se tenkrát ani nepodívali do kina,“ vypadlo z něj jako první, zapomněl všechny připravené fráze.
Tomáš a Alena seděli na nábřeží a snili o tom, jak nastoupí na vysokou, vystudují, koupí si byt…
„Koupím si zahraniční auto, to nejlepší. A všechno se nám povede,“ řekl Tomáš a hodil kámen do vody.
„Budeme jezdit k moři nebo do zahraničí,“ dodala Alena vesele, sledujíc, jak na hladině mizí kola od kamene. „Ale nejdřív musíme udělat přijímačky. Už mě ta škola ale strašně nudí.“
„Dostaneme se tam.“ Tomáš ji objal kolem ramen a přitáhl k sobě.
Připadalo jim, že nikdo před nimi takhle nemiloval a že je nic nerozdělí.
„Pojď domů, mamka už bude mít strach. A je zima.“ Alena vstala z lavičky a bolestí vydechla. Nové boty jí odřely nohy. Sundala je a šla bosá po chladných kamenech nábřeží.
„Zajdeme zítra do kina? Hraje tam skvělý film…“ navrhl Tomáš.
Kráčeli spolu, bezstarostně si povídali o ničem a o všem.
„Tak zítra,“ řekla Alena před svým domem, zvedla se na špičky, rychle ho políbila na tvář a běžela k domovním dveřím.
„Tak ty lístky koupím?“ zavolal za ní.
Alena neodpověděla, jen se u dveří usmála.
Město ještě spalo, ale krátká červnová noc skončila, úsvit hasil hvězdy na nebi. Začínal první den dospělého života bývalých maturantů.
Tomáš tiše vešel do bytu, aby neprobudil matku, svlékl se a okamžitě usnul spánkem šťastného člověka, jistého zítřkem. Po obědě už stál pod Aleniným oknem. Vyklonila se a brzy vyběhla z domu.
„Sehnal jsem lístky,“ mávl před Alenou vstupenkami.
„Promiň, Tome, nemůžu. Přijela teta z máminy strany. Vdala se a stěhuje se do Německa. Nechala nám byt v Praze. A my musíme zítra odjet, aby nám vše ukázala… Já odjíždím do Prahy.“
„A kdy se vrátíš?“ zeptal se Tomáš, ještě pořád nechápal, co mu říká.
„Nevím. Budu se tam hlásit na školu.“
„A co já? A co my… Vždyť jsme snili spolu…“ Tomáš nevěřil vlastním uším.
„Tome, tahle šance se nenaskytne dvakrát. Navíc, neodjíždím na měsíc, můžeš za mnou přijet. A co kdybys se taky hlásil do Prahy?“ Její oči zajiskřily. „Poslyš, vážně, pojď se mnou!“
„A kde bych tam bydlel? A co řeknou tvoji rodiče? Já nemám bohatou tetu, co by mi nechala byt, a peníze taky ne. Jak to mám říct mámě? Je sama…“
„Něco vymyslíme…“ odvětila Alena lehkomyslně.
„Kdy odjíždíš?“ zeptal se Tomáš, jehož hlas ztichl.
„Zítra ráno. Musím ještě sbalit věci. Všechno je tak náhlé… Tome, rodiče mě nenechají tady, ani nemá cenu se přít. Pokud mě máš rád, najdeš způsob, jak být se mnou.“
„A jestli mě máš ráda ty…“ Tomáš nedokončil větu, mávl rukou, otočil se a rychle odešel.
Alena za ním volala, ale neohlédl se. Občas přešel do běhu. Až když ji měl daleko za zády, loudal se, sotva vláčel nohy. V duši mu neškrábali kocouři, ale výla celá vlčí smečka. *Alena odjede, najde si nové přátele, zapomene na mě… A kdo jsem já? Jen obyčejný kluk z malého města…* trápil se.
„No a co, ať odjede. Přežiju to. Všeho dosáhnu… Jednou toho budeš litovat…“ bručel si pod nos celou cestu.
Doma padl na postel, zabořil se do zdi a dva dny nevstal. Máma málem volala sanitku, myslela, že onemocněl.
„Měl bys začít opakovat na přijímačky, Tomáši. Když budeš jen ležet, nedostaneš se a půjdeš na vojnu. A pak už se k tobě Alena rozhodně nevrátí, bude tě považovat za loosera.“
A mámina slova ho probrala. Nutil se sedět nad knihami, ale před očima viděl Alenu. V přestávkách cvičil na hrazdě na dvorku, aby unavil tělo a nemusel na ni myslet. Rozhodl se dosáhnout všeho, o čem snili. *Až pak přijedu za ní do Prahy…* Ale nejdřív musí udělat přijímačky.
A udělal je, k velké radosti mámy. Čekal každý den na dopis od Aleny. Sám by psal, ale neznal adresu. Pozdě litoval, že se urazil jako malý, nevyprovodil ji, nezeptal se… I teď by za ní jel, ale jak ji najde v milionovém městě? Ani sousedé nevěděli, kam odjeli.
Celá studia žil nadějí, že Alena jednou napíše nebo přijede. Na konci školy přijížděli zástupci firem nabízet práci. Tomáš podal přihlášku do nově otevřené továrny u Prahy. Bude blíž k Aleně – možná ji potká.
Máma souhlasila, pustila ho. Za půl roku dostal byt. O rok později se oženil s usměvavou, hnědookou Jitkou z účetního. Měli dceru, dali jí jméno Alena.
„Nelíbí se mi to jméno. Zní to zastarale,“ špulila rty Jitka.
„Je to klasika, která nikdy nevyjde z módy. Aleška. Zní krásně, ne?“ trval na svém Tomáš.
Za deset let se vypracoval na zástupce ředitele. Měl velký dům, drahé auto. Máma pomohla, prodala svůj byt a přestěhovala se k němu, hlídala vnučku.
Tomáš často jezdil do zahraničí na obchody. Naučil se anglicky. Z obyčejného kluka z venkova se stal úspěšný muž. Byl v Číně, Itálii, Německu…
Jednou se mu zdálo o Aleně. Stála na nábřeží, za ní rychle plynula řeka, jako tenkrát po maturitě. *A vždyť jsme se tenkrát ani nepodívali do kina,* řekla smutně.
Čím víc čas Alenin obraz zastíral, tím méně na ni myslel. Když ano, jen jako by listoval albem – rychle a bez detailů. Ale po tom snu ji zase viděl před sebou. Kde je? Jak se má? Asi„Až přijedu domů, povím Jitce, že jsem konečně pochopil, že život není o tom, co jsme ztratili, ale o tom, co máme teď.“
