Hele, musím ti vyprávět, co se nám doma nedávno přihodilo. Náš jediný syn, Tomáš, nás naprosto překvapil tím, že se chce ženit a to mu je teprve dvaadvacet! Ale s Karlem jsme si řekli, že mu do toho nebudeme mluvit, protože i my jsme se brali mladí Karel právě oslavil dvaadvacáté narozeniny a já měla teprve devatenáct. Asi to má v genech, no co už. A slečna se nám líbila jmenuje se Jindřiška, studovali spolu na univerzitě ve stejné skupině. Jakmile bylo jasné, že je rozhodnuto, začali jsme chystat svatbu. Je to přece naše jediné dítě, tak mu uděláme pořádnou českou veselku.
Tak jsme se vydali s Karlem na návštěvu k rodičům té Jindřišky, tedy vlastně jen k její mámě, protože s tatínkem už nežije. O dívce jsme toho moc nevěděli, jen jsme ji párkrát viděli s Tomášem. Říkala, že bydlí s maminkou v malé vesničce kousek za Brnem. Tak jsme vyrazili na takové to klasické zasnoubení po česku. Samozřejmě jsme jim dali vědět předem, že přijedeme.
Karel koupil krásné květiny, já upekla bábovku a vyrazili jsme na tu naši návštěvu. Hned jak jsme přijeli, zarazilo mě, jak mají kolem baráku krásně uklizeno! Dvorek čistý jak klícka, samý truhlík s muškátama.
I baráček, ač malý a starší, byl prostě upravený a nablýskaný. Přivítala nás hned ve dveřích Jindřiščina maminka, paní Alena. Hned nám byla sympatická milá, elegantní ženská. Pozvala nás ke stolu a prostírání bylo přímo výtečné, bylo poznat, že si na tom dala záležet. Skvěle jsme si popovídali Alena je moc fajn. Ale na svatbě jsme se vlastně nijak nedomluvili. Alena nám totiž hned zkraje pověděla, že na svatbu nemá žádné peníze. Bylo vidět, jak Jindřišce tahle situace není vůbec příjemná. Tomáš byl taky dost zklamaný vždyť ani nešlo o něj, ale věděl, jak si Jindřiška celý život přeje svatbu.
S Karlem jsme se rozhodli, že na svatbě budeme trvat a klidně ji zaplatíme sami. Syna jsme ujistili, že to zvládneme, a ať se tím nestresuje.
Aleně jsme řekli, ať klidně pozve několik blízkých lidí ze své strany. Vždyť nikdo nepřijde s prázdnou a to, co přinesou v obálkách, se akorát použije na zaplacení hostiny u nás v restauraci. Alena dlouho váhala, jestli naši nabídku přijmout, ale nakonec jsme ji přesvědčili, že je potřeba podpořit děti.
Všechno běželo jak po másle, až do středy před svatbou, kdy nám někdo zvonil u dveří. Otevřeme a stojí tam Alena. Byli jsme překvapení, rychle jsme ji pozvali dál na čaj. Dlouho hledala slova, nakonec vytáhla bílou obálku, ve které byly peníze. Představ si, jak jí bylo trapně, že by měla svatbu zaplatit jen naše rodina, že si šla dokonce půjčit tu částku k bankéřům. Prosili jsme ji, ať to splatí bance zpět, protože jsme viděli, jak skromně s dcerou žijí a vážně jsme nechtěli, aby se kvůli nám zadlužovala. Jenže Alena trvala na svém, že takhle to prostě chce a hotovo.
Svatba byla parádní! Děti byli šťastní jak blechy. A na hostině nás Alena překvapila znova celá rozkvetla! Bylo jí pětačtyřicet, už dlouho rozvedená, Jindřišku vychovávala sama. A na svatbě? Nádherný účes, krásné šaty, byla k nepoznání. Všimli si toho i hosté a hlavně Karlův mladší bratr, Franta. František má šestačtyřicet, taky je rozvedený a už deset let dělá v Polsku, ale kvůli svatbě synovce si udělal čas a přijel domů. Celý večer měl oči jen pro Alenu a po svatbě nám oznámil, že ještě chvíli v Brně zůstane. No hned jsem tušila proč!
A hádej co, už následující neděli jsme jeli do té vesnice znovu, tentokrát s Frantou, na návštěvu k Aleně. A ono z toho opravdu bylo druhé zasnoubení! Franta s Alenou si sedli skvěle a za pár měsíců František sbalil novomanželku a odvezl si ji do Polska. Takže ze svatby našeho syna byla nakonec pořádná rodinná spojovačka. A víš co? Alena si to štěstí fakt zaslouží.
