Od nenávisti k lásce
Aleš vždycky nesnášel psy. Začalo to už dávno, když byl malý zrzavý prvňák s kulatými brýlemi na nose a přeplněnou aktovkou. Za paneláky na sídlišti ho tehdy na opuštěné louce obklíčila smečka vesnických voříšků.
Vůdce hubený černý pes s rezavými fleky kolem tlamy díval se Alešovi přímo do očí. Kluk brečel a snažil se je ukecat, dokonce jim házel rozmačkané chleby se salámem, které si do školy bral na svačinu. Ale psi byli neústupní.
Vůdce, kdykoli chtěl Aleš udělat krok, zvedal pysk na jedné straně a hrozivě vrčel, ukazujíc špičáky zažloutlé od stáří.
Smečka držela Aleše víc než dvě hodiny v obklíčení. Najednou vůdce pootočil ucho, zpozorněl a vyrazil tiše směrem ke Staroolšanskému lesoparku za loukou. Psi ho následovali v jedné linii, jeden za druhým mizeli mezi stromy.
Aleš si utřel slzy, popadl aktovku a běžel domů. Ale domů už se nedostal. Jejich starý dřevěný dům, kde bydlel s rodiči a pár sousedy, právě dohořívalvybuchl plynový kotel.
Požár vzal Alešovi dědečka tatínkova dědu, kterému říkal dědoušek. Dědoušek byl bývalý námořník, zocelený větrem a mořem. Jeho vousy byly skoro sněhobílé a každý leden si je na jeden den oholil, pak je nechal dorůstat, nakonec je splétal do copánku a svazoval barevnou gumičkou. Někdy si je jednoduše přehodil za ucho.
Po dědouškově smrti a setkání se psy začal Aleš koktat.
Podruhé mu pes zkřížil cestu v sedmé třídě, když už byl vysoký, z brýlí přešel na kontaktní čočky, a jednou odvážně šel ze školy až k domu první krásky třídy Jitky Pernerové. Jitce nadbíhal školní sígr Radek, opakující devátou třídu, který držel všechny kluky ve strachu. Aleš se odvážil jít vedle dívky, která se líbila právě jemu.
Pes se objevil znenadání a začal na Aleše drsně vrčet, odhánět ho od Jitky. Aleš couval, ustupoval před velkým psem, a když Jitka zmizela za rohem paneláku, hrozba zmizela v sousedním vnitrobloku.
Aleš si zhluboka oddychl a zamířil domů.
Druhý den mu v matematice přišla malá papírová zpráva, jen s třemi větami:
Nechoď za mnou. Včera tě chtěl Radek zmlátit. Promiň.
Přátelství s Jitkou se rozpadlo a nenávist k psům v Alešovi jen zesílila.
Uteklo mnoho let. Aleš vyrostl, vystudoval vysokou školu, založil vlastní firmu a stal se podnikatelem. Dařilo se mu, vydělával slušné peníze, získal užitečné kontakty. Časem se mu povedlo dát dohromady i rodinu. Půvabná Jitka, rozvedená Pernerová, se stala jeho ženou a brzy se jim narodil kluk Michal, pojmenovaný po milovaném dědouškovi. Osmiměsíční miminko ještě neumělo říct ani slovo, ale z kočárku se pokaždé culilo na všechny psy a křičelo nadšeně:
Haf, haf!
Toho nedělního odpoledne se Aleš procházel s Michalem v Grébovce. Pomalu tlačil kočárek, povídal synkovi o sýkorkách, kterým sypali slunečnici do krmítka, o veverce, která si vzala oříšek přímo z jeho dlaně.
Blížil se čas domů. Vedl kočárek směrem k přechodu a když naskočila zelená, vykročil vpřed.
Odkud se tam vzala ta splašená jezevčice!
Zuřivě štěkala, vrhala se před kola kočárku, jakoby bránila vstupu na vozovku. Její hlas se mísil s rachotem tramvají, za chvíli měl člověk pocit, že jí vyskočí hlasivky.
V tu ránu kolem kočárku prosvištělo auto. Ve smyku vyjelo na trávník za přechodem a narazilo do lampy.
Z vozu se vyřítili puberťáci, křičeli a rozutekli se pryč.
Aleš těžko popadal dech. Srdce mu bušilo tak hlasitě, že to musel slyšet celý park.
Jezevčice byla pryč, k havarovanému autu už běželi lidé. Nějaký pán vzal Aleše opatrně za loket:
Všechno v pořádku? Kočárek to minulo?
Aleš jen přikývl, ztěžka dýchal, kočárek i děti byl v pořádku, nic se nestalo. Dál už šel domů v mlze, nejasně si zpětně vybavuje cestu. Jitce to raději neříká proč ji zbytečně strašit, když to dobře dopadlo. Ale v duši se tentokrát Alešovi něco pohnulo, když si vzpomněl na rezavou jezevčici. Byl vděčný, že zachránila jeho kluka.
Večer nezvyklé mlčel, v duchu skládal mozaiku tří událostí, ve kterých se vždy objevil pes a pokaždé šlo o něco jiného, než si kdysi myslel. Psi ho nikdy neohrožovali schválně. Snažili se ho chránit. Jitka si toho Alešova zadumání všímá, zlehka se usmívá, ale nevyptává se.
Po večeři šla celá rodina na procházku do vnitrobloku. U vzdálené lavičky bylo hlouček sousedů. Když procházeli okolo, Aleš zaslechl útržky rozhovoru:
A co s ním teď? Kdo by ho chtěl?
Nakoukl přes rameno tatínka od vedle a uviděl v papírové krabici na lavičce malé štěně. Nemělo oči vrozená vada. Lidé si šeptali a koukali do země. Jitka s kočárkem už popošla a čekala.
Co si s ním počít?
Kam bys ho dal, takového chudáka?
Já bych si ho vzít nemohla šeptaly sousedky.
Aleš popošel blíž. Malé čokoládové štěně slabě kňučelo, kroutilo drobnou tlamičkou a hledalo známou vůni. Teplé tělo mámy tam ale nebylo.
Aleš na vteřinu zaváhal, pak si stáhl šálu z krku ještě je jaro, na večer pořád chladno a velmi opatrně štěně zásadě pod pažemi zvedl. Mělo pokřivené zadní tlapky, aby toho trápení nebylo málo.
Nějaká paní za ním se rozplakala.
Aleš malé slepé štěně ovinul šálou, položil si ho do náruče, jako by držel miminko, a řekl:
No, drobečku, vypadá to, že je teď řada na mně. Jdeme, seznámím tě s naší mamkou. Je moc hodná a v lednici pro tebe určitě najde mléko.
Aleš zamířil ke své ženě, která stála u kočárku a dívala se na něj zamilovaněMichal v kočárku zatleskal ručkama a spokojeně zvolal: Haf haf! Jitka se na Aleše podívala s překvapením i něhou, pohladila ho po rameni a potichu řekla: Myslím, že dědoušek by z tebe měl radost.
Byl to zvláštní pocit nečekaně klidný, skoro jako by mu ten teplý uzlíček v náručí vrátil něco, co kdysi dávno ztratil mezi paneláky, popálenými šálami a starými bolestmi, které nikdy úplně nevybledly. Dnes je dal za sebe a vykročil domů, novým směrem; s dítětem v kočárku, slepým štěnětem v šále a srdcem, kde už nenechal místo pro hořkost.
Od toho večera slyšel v každém Michalově smíchu i jemném tlukotu psího srdíčka naději že láska si k člověku někdy najde cestu nejnečekanějším způsobem. Někdy prostě musíš vzít život do náruče, i když je křehký a zraněný, a naučit se znovu důvěřovat. Protože možná, když dlouho nenávidíš, je to jen proto, že někde hluboko neumíš odpustit. Ale s každým dotykem, s každým malým vítězstvím nad vlastním strachem, začneš lépe rozumět nejen jim, ale i sobě.
A tak Aleš konečně přestal koktat. Trochu rozpačitě se usmál a zamumlal směrem do šály: Vítej doma, psí kamaráde.
A s tím pocitem došel v tiché radosti za Jitkou a Michalem domů, s jistotou, že právě tímhle večerem se jeho příběh mění od nenávisti k lásce.
