Náhodné setkání
Kabát Kláry hřál jen od pasu dolů. Peří v něm slehlo, shora z něj zbyla jen tenká větrovka, kterou profukoval všemožný vítr. Tam dole ji zachraňovaly pletené kalhoty a teplé pohorky, a šátek z ovčí vlny tahala přes ramena pod rukávy, aby nezmrzla.
Auto, které měla slíbené od své tržní kamarádky Markéty, ji tentokrát nechalo na holičkách. A tak teď, obklopené nákupními taškami, stopovaly v chumelenici. Jejich náklad by se stěží vešel do jedné škodovky, takže se rozdělily, každá po své ose.
Když ještě Klára pracovala v obchodním domě v Brně, podobné potíže neznala. Ale peníze jí nestačily sama živila dvě děti, a tak se vrhla do kolotoče tržnice s Markétou.
Peníze se sice nijak nerozmnožily, zboží stále leželo v taškách, nic nebylo prodané zato problémů přibylo.
Teď musela každé ráno dovléct zboží na Olomouckou tržnici, večer všechno zase sbalit, domu na Starý Lískovec potáhnout do čtvrtého patra, vlekla to třikrát nahoru-dolů, pokud zrovna nebyl syn doma.
A přitom si ještě nedávno zpívala nahlas Chceme změnu, a najednou se ta změna připlazila do jejího života po brněnsku nevábně a syrově podnik, kde pracovala, zavřeli, místo zrušili. Manžel už dávno zmizel, a Klára neměla na výběr než začít prodávat na trhu ačkoliv si vždycky myslela, že obchodování je jí zakázané.
A tak tu stála v rozbředlém sněhu u výpadovky na Svitavy, vlastně ještě mladá žena rty popraskané, tváře červené z prodlužujícího se postávání ve větru na Moravské tržnici, oči slzely.
Auta, která projížděla kolem, ji stříkala šedou břečkou. Klára se snažila na tu bídu nekoukat, raději upírala zrak k zasněženým střechám a větvím, kde sníh byl ještě čistě bílý. Špíny v životě tolik, že je lepší si jí nevšímat vůbec.
Znovu namávla rukou a konečně u ní zastavila špinavá stará oktávka, šedá jako všechno kolem.
Povezete mě na Jundrov za nějaký rozumný peníz? řekla do pootevřených dveří a hned se zarazila.
Poznala ho okamžitě. Jako by uplynul jen den. Jako by vůbec nezestárl, možná spíš zmužněl. Ten stejný vážný tajemný pohled, mírně zvednuté obočí, koutky úst v jemném úsměvu.
Než se vzpamatovala, vyskákal z auta, popadl její tašky a soukal je dozadu.
Skulila se na přední sedadlo, upravila šátek, a sama v sobě hledala omluvu připravovala si slova, proč dnes vypadá tak mizerně. Určitě ji musí taky poznat.
Nebo
Kolik let už uběhlo? Kolik?
***
Tehdy jí bylo dvaadvacet. Poslali ji na předstátnicovou praxi do staré hájovny někde u Telče. V Brně na ni čekal snoubenec Michal, všechno šlo podle plánu: praxe státnice svatba.
Co by mohla změnit tříměsíční praxe? Vůbec nic…
Ubytovali Kláru v rodinném domku v Kostelci u starší paní Aleny, která taky dělala v hájovně a žila se svým dědou, už napůl hluchým. Klára se s Alenou rychle skamarádila, oba hlídaly starce.
Pak tenkrát před Klárou dostal děda záchvat. Svalil se na zem. Klára utíkala ke sousedům nikde nikdo. Najednou na cestě traktor. Zamávala. Vyskočil z něj mladý chlap vysoký, statný, pohled vážný s nějakou tajemností.
Vběhli do chalupy, silný byl jako dub, dědu naložili do traktoru na sedadlo, Klára za nimi. Cítila, jak jí v hlavě cvaká, jestli děda vůbec přežije.
Dovezli ho ke zdravotnici, tam už přijížděla sanitka. Mladík skočil do sanitky s Klárou dohromady, jeli dál s dědou.
Až když byl děda ve špitálu u sester, konečně spolu promluvili.
Pracovali ve stejné instituci, dokonce skoro v sousedství. Chlap se jmenoval Ondřej.
Venku už byla noc. Dědu dali do nemocnice, vše dopadlo dobře. Ale jak se teď dostat zpět? Sanitka zpátky do vesnice do lesa totiž nejela.
Nevadí. Máma kámoše tu bydlí za rohem. Přespíme tam, ráno nás chlapi svezou zpátky.
Klára Ondřeje už vnímala jako v pohodě parťáka, žádný nátlak, přesto váhala.
Ne, to je blbé. Přespím v nemocnici. Ráno mě přiberete. OK?
Kde, na těch židlích? Neblázni. Teta Hanka je skvělá. A mají barák veliký. Já budu na slámě s Adamem.
A Klára přikývla. Ondřej měl pravdu spala jak na obláčku, dokud ji teta Hanka neprobudila. Pohostinná, rázná žena.
Během snídaně stroze vyprávěla Kláře, že Ondřej měl kdysi ženu, přivedl si ji kdovíodkud a ta vzala roha, nechala mu synka. Teď statečně staví dům, stará se o prasata a prodává maso. Hanka se rozplývala, jako by tušila, že si Klára Ondru všimla.
Klára se jen usmívala. Má přece Michala, skoro inženýra, talent a perspektivu, a rozvedený muž se synem ji nezajímá.
Jenže pak Ondřeje začala vídat všude. Na pálení klestí, ve vývařovně, prostě u cesty. Alena ho znala dobře, dědu si domů taky od nemocnice vzali spolu.
Líbíš se Ondrovi, pošeptala jí Alena. Ptala jsem se, až zrudl jako kluk. Vy dva se k sobě hodíte.
Ale já mám Michala!
Ještě to není manžel. A Ondra je spolehlivý. Má už svinčík, stroje, syna. Jen ženskou postrádá.
Jenže srdce Kláře při tom vyskočilo až do krku. Musela si přiznat, že už i ona Ondru podvědomě vyhlíží, kamkoli jde. I muži z hájovny mu vysekávali respekt.
Klára mezi nimi působila jako cizinka: vysoká, štíhlá, kabátek v barvě latté, neskutečně světlý pro zdejší břečku. Místní muži před ní pokašlávali, zpomalovali kroky, tak nějak povážlivěli.
Pani, paní, jak jste se mohla odvážit sem?
Kláro, počkejte, já vás svezu.
Do vesnice nebylo daleko, ale lilo a Klára šla ke Zetorovi Ondřeje.
Kdo hlídá tvého kluka? Ptala se, protože mít dítě byl pro ni znak opravdové dospělosti.
Můžeš mi tykat. S klukem je máma. Sousedka jí pomáhá. Vodíme ho do školky. Je to rarach…
Jak se jmenuje?
Honzík, v očích měl lásku otce, Nezastaví se. Jen dej pozor. Babička má nervy.
Tobě se tu nelíbí, co?
Ale kdeže.
Vyčkej, až slunko vyleze, lužní les zezelená. Máme tu krásně. Jen ty lampy nehoří. No, to spravíme.
Míjeli potemnělou ulici, lampy svítily kdysi, teď obec šetřila a vypnula proud. Ondřej si tak mezi řečí bral odpovědnost za celou vesnici.
Ach, netušila, že základní kvalita, co v muži člověk hledá, je zodpovědnost.
Jeho dvoření se stalo zcela patrným. Nosil k nim dřevo, jezdil pro léky pro dědu. Klára sice bojovala se svými city, ale otevřeně přiznat si život v zapadlé vesnici si nedovedla představit. Ve městě ji totiž nic zvlášť netáhlo, ale snoubenec a připravená svatba No, jak by to vypadalo?
Chceš opravdu žít na vesnici? zeptala by se matka, zvedajíc pochybovačně obočí.
A když by zjistila, že budoucí manžel je rozvedený s dítětem a k tomu selka Její dcera, která dostudovala univerzitu, její pýcha…
Večer, když za oknem štěkal pes a hvízdal vítr, si Klára představovala život s ním. Láska, vděčnost, i její vlastní děti. Ale chápala, že od toho je ještě daleko nejspíš nemá odvahu, je tu přece Michal se zlatými prstýnky, jeho matka šetří na svatbu, její vlastní rodiče. Bylo by hanba je zklamat.
Do srdce se jí však vkrádalo tušení slibované lásky. A jaro tušení zamlžovalo rozum.
Zdálo se jí, že Michala nikdy ani nemilovala, kdežto Ondřeje opravdu ano. Drama, že doma čeká snoubenec, dělalo vztah romantičtějším.
A jednoho dne, v momentu extra sentimentalismu, prakticky sama spustila jejich sblížení. Co ji to popadlo? Loučení s minulostí nebo snad s nově rozehranou láskou? On ji odrazoval, hleděl do očí, ale nakonec podlehl jako by tím chtěli ukončit ten zvláštní vztah.
Pro ni to bylo poprvé, silné, krásné, bez lítosti.
Ale konečné rozhodnutí nepadlo. Hloupost, nerozhodnost, nezkušenost nebo prostě mladost.
A pak jednou u studny přišlo to rozhodující: Klára viděla malého světlovlasého kloučka, jak se houpe na vodní pumpě, riskuje život. Přitlačila krok.
Hej, nesmíš tam! Je to nebezpečné. Kde máš maminku?
Rozhlédla se. Cestou už běžela dívka, tichá šedá myška. Kluk se vztekle vysmekl a běžel k ní s pláčem.
Skoro vlezl dovnitř, já jen…
Honzíku, neplač, přece víš. Nemůžeš to dělat.
Dívka na Kláru pohlédla váhavě, smutně. Pak kluka chytla za ruku a šli ulicí nazpět.
Honzík? Ondřejův syn? zabolela domněnka. Najednou ji zamrazilo cizí dítě, které by musela přijmout, objet, on se jí přece vytrhl
Později k ní přišla Ondřejova matka. Plakala. Vysvětlovala, že Honzík si zvykl na tu Galinu, sousedku, která klukovi nahrazovala mámu, že Galina Ondřeje miluje. Všechno mezi nimi bylo v pořádku, dokud sem nepřijela Klára rozvracečka.
Klára mrkala v údivu něco takového nečekala. Vždyť ji málem rozvedl Ondřej! Byla obětí, a najednou viník. Najednou byla překážkou v cizím příběhu.
Jak Ondřej prosil, ať neodjíždí! Vyprovodil ji na nádraží, sliboval, že Galina je minulost. Klára si však přišla uražená, nechtěla být balvanem v cizím osudu. Má svůj plán, městský. Všechna váhavost se vypařila, neslyšela už Ondřeje vrátila se k Michalovi.
Ondřej stál na peróně kostkovaná košile, svalnatá ramena, hluboká vráska mezi očima, vyhaslý pohled. Takto si ho pamatovala dlouhá léta.
Plakala ve vlaku, vtloukaná kolejištěm.
Taková byla tří měsíců praxe.
Ale mládí léčí. Klára šla vpřed, už se neotáčela. Vzala si Michala, roztočila se v běhu rodinném.
**
Vrátila se do reality v autě, upravila šátek a hledala v hlavě výmluvu proč dnes tak bídně vypadá, určitě ji poznal
Nebo… Změnila se hodně. Přibrala, rty rozpraskané, kabát směšný, šátek…
Kolik let to už je?
Šestnáct. Ano, šestnáct.
Chvíli jeli mlčky.
To je dneska hnusné počasí, řekla, když je někdo postříknul z louže.
Tady v Brně, z města. Za městem je čisto a sníh bílý. Cesty vyhrabané
Jezdíte často ven?
Motám se tam i zpět. Práce.
Děkuju, že jste mě vzal. Auto dnes vypovědělo službu. Obvykle mám své, ale dnes Já vám to zaplatím
Podíval se na ni s tím známým pohledem, tak trochu smutným. Uvědomila si, že ji poznal.
Ahoj, syklo jí tiše.
Ahoj, Kláro.
Tak přece? Myslela jsem, že jsi už dávno zapomněl.
Nezapomněl, vážný pohled na silnici.
A někde v Klářině hrudníku se ozval stesk: jeho hlas, ruce, pohled. Rozhorklo se, stáhla si šátek.
Jak se máš, Ondro? vydechla.
Byla chvíli ticho. Asi i on odkládal mámení minulosti.
Jde to. Kdo se dneska nenatáčí. Ty taky.
Ještě v té hájovně?
Kdepak. Zavřeli to s privatizací. Už dlouho dělám na sebe.
Správně. To je stejně teď nejlepší. Farmu máš pořád?
Jo, farmu, firmu, obchodujeme taky. Maso.
Všichni dneska obchodují.
A pak si Klára vybavila, jak jednou zahlédla na štítku u gothaje jméno Maso Procházka. Tenkrát se zasmála a nechala být, že by to mohl být její Ondra.
Počkej. Ty párky, sekaná Procházka to je tvoje?
Můžeš to tak říct. Nechutnají?
Ale ano, nejistě odpověděla. Máma pro ně jezdí. To bych nečekala
Ondřej najednou chtěl jakoby omluvit svůj úspěch.
Začátky byly kutilské. Farmu jsem rozšířil, masa hodně, lidí bez práce taky dost Dál a dál, až jsme postavili fabriku, vzali obchody.
Klobouk dolů. Sám na to nejsi?
Kdepak, mám tým. Sám bych to neutáhl. Dost lidí z Kostelce je se mnou. Už jsme v celém kraji, prodáváme.
Kláře bylo najednou trapně, že ona stále klopýtá ve svém seschlém kabátu, s pohorkami přes dvě patra, ona, kdysi slečna v latte kabátu, a on dřív traktorista, teď podnikatel. Jako by si vyměnili místa.
A co kluk?
Ondřej se usmál.
Už mám tři.
Tři děti?
Tři syny. A ty?
Kluka a holku, vzdychla Klára a utřela si čelo.
Honza je u armády. Bylo to krušné. Katka předčasně zešedivěla. Na jaře se vrátí, naštěstí. Střední je v průmyslovce, malý v páté třídě.
Katka… Takže si Ondřej vzal tu šedou myšku.
Jak by teď ráda řekla, jak už dávno lituje svého útěku! Tak moc! Ale teď, když ho vidí…
Michal se ukázal jako neschopný manžel. První roky to trochu šlo, začal skutečně v oboru, odstěhovali se do Vysočiny, dostali služební byt. Děti byly malé, starostí dost, ale zvládli to.
Pak se Michal začal hádat v práci, přeskakovat z firmy do firmy, pít. O bydlení přišli, k tchyni se stáhli. Nakonec Michal zahýbal. Tchyně taky dělala problémy.
Klára už to nesnesla, podala žádost o rozvod a vrátila se i s dětmi k matce. Jejího otce, opory, už nebylo.
Chtěla Ondřejovi všechno povědět, postěžovat si, ale místo toho:
Můj starší je v druháku. Dcera v osmičce. Letí to.
To ano.
Oba zmlkli. O nejdůležitějších věcech se jim chtělo mluvit, ale báli se, že je důležité jen pro ně samotné.
Kláru bodlo svědomí vůči Ondřejovi. Pak si ale vybavila uplakanou Katku i jeho matku těm přece dala šanci. Ne kvůli sobě, ale aby neublížila jiným. Přesto to člověku zůstane, ta zvláštní zaťatá bolest.
A ty? zeptal se Ondřej jakoby neurčitě.
Já? No, vidíš: přišla jsem o práci, tak jsem začala makat na sebe, srovnala si vlasy, Ale sama je to dřina.
A Michal?
Pamatuješ? No…, divila se Pamatuješ ještě?
Kláro, já tě přece viděl i jako nevěstu. Jel jsem tehdy za vaším svatebním průvodem až ke kavárně.
Co?
Teta Alena to řekla den před svatbou. Uklidni se, má zítra svatbu. Skočil jsem do auta, jel v montérkách. A ty šťastná, zářivá… Nechtěl jsem to zničit. Vrátil jsem se a požádal Katku.
Ach. Kdybych to věděla.., Klára sklesla.
Jen bych to všechno zkazil. byla jsi vážně šťastná.
Možná. Svatba je pro holky hlavní. Ale štěstí rychle pominulo. Po pěti letech jsme byli od sebe, šla jsem zpět k mámě s dětmi.
Škoda, kývl.
Zvykla jsem si. Zjistila jsem, že sama zvládnu překvapivě mnoho. Děti jsou v pohodě, učí se dobře. Starší chce na medicínu. Kupředu to nějak jdeme. I když teď mrznu na tržnici ve vaťáku. Tam fouká ze všech stran, ale místo je dobré, držím se.
Chtěla ukázat, že není tak špatně, jak vypadá. Že i bez luxusu stojí na nohou.
Ondřej ji sledoval s vážnou vráskou.
A doma? Katka, jak se má?
Pokrčil rameny, jako by přepínal jinou vnitřní kapitolu.
Katka peče chleba.
Sama?
Zpočátku sama. Pak už i Hanas chleby obchod i pekárnu má. Pro ni jsem to postavil. Šly jí housky, a tak jsme otevřeli provoz.
A Klára si vzpomněla. Do Haniných chlebů ji kdysi zatáhla kolegyně, chválila rohlíky. V obchodě ukázala majitelku: drobná, krátkovlasá, šik dívka v bílém plášti s růžovou šálou. Něco na obličeji jí kdysi přišlo povědomé. Až teď jí to docvaklo.
Tady někde? ptal se Ondřej při vjezdu do čtvrti.
Další, další blok.
Ale Ondřej už zastavil, vyběhl ke kiosku Květiny, vzal mohutnou kytici chryzantém, otevřel dveře a položil květy Kláře na klín v jejích šedých pletených kalhotách.
Koukala na bílé květy, které se jí před očima rozplývaly jako mlha. Utřela rychle slzy. Teď přece tvrdila, že je silná.
Pomohl jí s taškami, donesl je až ke vchodu, panelák s počmáranými zdmi. Klára se s kyticí v náručí rozhlížela rozpačitě.
Nezaskočíš na chvíli? asi by bylo lepší, kdyby řekl ne, protože doma je chaos, všude zboží a balíky, navíc je tam máma se zvídavýma očima.
Ale kdyby Jen by se nebál, přišel by, pochopil by
Ne, Kláro, já musím. Dnes toho mám moc, chytl ji za zápěstí, podržel chvíli, jako na rozloučenou.
Pak už rychle zmizel po schodech dolů.
Zavolat na něj? Něco říct?
A Klára, hledící na jeho vzdalující se záda, najednou pochopila: jemu je teď ještě těžší. On se loučil, už se neuvidí. A to poznání ji konečně ulevilo.
Dotáhla si tašky do bytu.
Na prahu už stála máma: hromada otázek, rodinné starosti. Klára neposlouchala, na zápěstí stále cítila jeho ruku. Sundala pohorky, dala je na radiátor, všechno dělala mechanicky.
Máma šla za ní a vykládala novinky, nevšímala si, že ji dcera neslyší.
Když Klára převlékla kabát, sedla ke stolu, zeptala se:
Mami, vzpomínáš na toho kluka z praxe? Co mě tehdy vodil v Kostelci Začínající farmář. Pamatuješ?
Asi jo. Proč?
Tehdy jsi řekla: Ještě aby ses táhla do dědiny se zabývat čuníky!
A měla jsem pravdu. Byla bys dnes samý hnůj.
Já ho dnes potkala.
Fakt? Kde?
To není podstatné. Produkce Maso Procházka, co chválíš to dělá on. Jeho žena má Hanin chléb. A je to.
Máma ztuhla s hrnkem v ruce. Pak ho pomalu postavila, v očích záblesk bolesti. Chvilku bylo ticho, potom, jakoby uklidňovala sebe i dceru:
Osudu se vyhýbat nedá. Kdyby to šlo, lidi by se z toho popraly.
Bylo jí mámy líto.
Máš pravdu, mami. Žijeme, jak to jde. Dnes jsem prodala dva kostýmy a tři bundy. Nějak to půjde. Neztrácej hlavu!
Tak je to správně. Kdyby člověk věděl, kde padne, radši by tam rozprostřel slámu… To je život…
Brzy se vrátil syn. Vysoký, vážný, s tím tajemným pohledem. Klára teď ještě jasněji viděla, jak je podobný pravému otci.
A jak tehdy všichni věřili, že tříkilové dítě může být sedmiměsíční? Ale věřili. V Kláře nikdo neviděl lehkomyslnou.
Syn sedl ke stolu.
Mami, jen se nezlob. Beru práci v jezdeckém klubu. Budeme se starat o koně, platí na kus. Neboj, školu to neohrozí. Slibuju, mami…
Klára si povzdechla. Ještě včera by se pohoršila. Ale dnes…
Dobře, Ondro. Už jsi dospělý. Každá práce je poctivá. A peníze potřebuješ. Nevadí mi to.
Rozradostněně se dal do jídla, s okem na mámu: něco je jinak, ale co vlastně? Bylo z toho dobré teplo a klid.
A Klára dlouho nemohla spát. Neplakala, nenaříkala. Bylo to jakési zvláštní rozpoložení.
Pozorovala bílé chryzantémy, přemýšlela o osudu, o setkání, o tom, že oba musí jít dál, každý zvlášť.
Tehdy její setkání s Ondřejem rozdělilo život na dvě části: před a po. Teď měla stejné tušení.
A pro oba bude ještě dost překvapení, šancí na nové štěstí. Víckrát se už asi neuvidí, a stejně budou dál působit na život toho druhého.
Všechno, co se děje, má důvod.
I to dnešní setkání přišlo, aby jí pomohlo pochopit něco velmi, velmi důležitého.
