7. července! To se nemůže stát! Pouhá shoda. Ale i jméno Václav. Příjmení a rodné číslo jiné. Jako by náhradní rodiče mohli změnit i příjmení. A i jméno Dlouho hleděla na portrét muže, jako by v něm doufala najít něco známého.
U úřadu městské rady v Brně pracovnice HR vyplňovala papíry pro novou zaměstnankyni. Pak zavolala:
Paní Bohuslava, přijďte ke mně! Tady je vaše nová kolegyně.
Bohuslava vstoupila do kanceláře a hned se obrátila na starší ženu:
Jste nová úklidová pracovnice?
Ano!
Já jsem ředitelka úklidu, jmenuji se Ivana Horáková představila se šéfka a hned pokračovala. A vy?
Běla, po chvilce váhání odpověděla mladá žena. Běla Svobodová.
Pojďme, ukážu vám vaše pracoviště vyrazily z místnosti a pokračovaly v rozhovoru. Bude vám podřízený celý třetí podlaží
***
Běla byla nadšená, že získala takovou práci. Radostně se usmívala a prohlížela si své nové prostory:
Do důchodu zbývají jen dva roky. A i po důchodu si můžu ještě něco přivydělat. Plat osm tisíc korun a občas i prémii. S Vladimírem budeme žít slušně. Děti už jsou dospělé a rozeselené. Ani nevím, jak se jmenuje náš starosta! Bude se stydět, když se zeptají! Za chvíli oběd. V první patře visí portréty všech starostů. Jak jsem to mohl přehlédnout?
***
Když se vracela z jídelny, prošla kolem nástěnky a přečetla jméno místopředsedy města: Václav Borislav narozený v roce tisíc devět set osmdesát tři.
Ach, je vůbec mladý. Ještě nemá čtyřicet let zamrkala Běla a najednou se jí vybavilo: Václav?! Tisíc devět set osmdesát tři.
Zpět se podívala na datum narození:
7. července! To se nemůže stát! Pouhá shoda. Ale i jméno Václav. Příjmení a rodné číslo jiné. Jako by náhradní rodiče mohli změnit i příjmení. A i jméno
Znovu se upřeně dívala na portrét muže, jako by chtěla najít v něm známou tvář.
***
Nová práce. Vlastní myšlenky se náhle stáhly do pozadí.
Domů celý večer povídala se svým manželem. Pak šel do své místnosti sledovat fotbal, Běla do své. Byt byl prostorný třípokojový, děti vyrostly a rozesely se, místo se tak rozšiřovalo. Manžel s ní občas spal, ale čím dál méně.
Teď ležela v posteli a v hlavě se vířily vzpomínky na mládí a na tajemství, které nikdy neoznámila svému manželovi.
Měla syna, který se jmenoval Václav. V té době jí bylo devatenáct, neměla peníze ani práci. Bydlela v internátu učiliště, který nebyl určen pro život s dítětem. Podařilo se jí vydržet půl roku a pak dítě odevzdala do dětského domova.
O tři roky později se provdala za Vladimíra. O tom, co se stalo před svatbou, se neptali. Brzy se narodily dvě dcery.
Dcery vyrostly. Jedna odešla studovat na vysokou školu v Olomouci, tam se i provdala. Vnoučata chodí do školy. Druhá se provdala a žije v Plzni.
Běla nikdy nedostala řemeslné vzdělání. Posledních dvacet let pracovala jako úklidová vedoucí v jednom závodě. Nedávno závod zkrachoval a všichni zaměstnanci byli propuštění. Pak jí kamarádčina dcera nabídla práci v úřadě úklidovou pracovnici. Souhlasila.
A tak nyní starosta Václav Borislav, narozený v roce osmdesát tři, přichází do svého úřadu. Běla si na svůj život nestěžuje, ale často vzpomíná na svého syna. Několikrát se jí dokonce zdál ve snu. Chce jen mít jistotu, že je to její dítě a že se mu daří.
***
Uplynulo několik dní.
Běla uklízela na svém patře, když se ozval hlas. Uviděla starostu Václava Borislava, který na cestě hovořil s nějakým kolegou. Když ji spatřil, přikývl hlavou a prošel přímo kolem, aniž by se zastavil.
V té chvíli se před Bělou objevil Vít, mladý chlapec, do kterého byla zamilovaná před čtyřiceti lety. Tehdy byl krásný a veselý, ona ho chtěla vidět vážného a úspěšného. Nyní, když viděla starostu Václava, uvědomila si, že takového člověka chtěla v Mladíkovi vidět.
Vít však odešel, jakmile se dozvěděl, že Běla čeká dítě, řekl, že půjde pracovat do zahraničí. Zpočátku čekala, doufala. Pak pochopila, že jen utekl.
Je skutečně Václav Borislav můj syn?
Kdyby ho neodložila do dětského domova, možná by byl jiný. Přesto jsou její dcery úspěšné starší je vdaná, mají velký byt a auto, mladší má také vše dobré. Děti ale syna už nemají.
Kdybych se tehdy nevdala za Vladimíra, co by se stalo? Přemýšlela. Osud by byl jiný pro ni, pro manžela i pro Václava. Možná však Václav Borislav není můj syn. Jsou na světě podivné náhody.
Co na tom? Měla by mít otce, i když jí bylo jen půl roku. Ti pravděpodobně nikdy neřekli, že není jejich. Příjmení jiné, ale dětství mu přesto bylo šťastné. Není každému jen tak, že obyčejný kluk skončí starostou.
***
Po obědě k Běle přistoupila mladá kolegyně Jolana:
Ahoj, tetičko Bělo!
Ahoj!
V pátek slavíme narozeniny Luby, která uklízí šesté patro. Dnes jí bude čtyřicet pět. Přidáš se?
Samozřejmě! usmála se Běla.
Pak od tebe dvě sta korun. A nějaký originální salátek
Dobře, Běla vytáhla peněženku a podala dvě sta korun.
Všechna oslavy jsou u nás.
Jolana, stačí mi Bělo. Jsme kolegyně.
Jasně, Bělo!
***
V pátek se po práci sešli na sedmém patře. Jeden kabinet byl volný, připravili stůl. Jak už to v úřadu chodí, všichni po řadě přednášeli přípitky a po každém napili se skleničkou červeného.
Najednou se otevřely dveře a vešel starosta Václav Borislav. Úsměv:
Lucie Ondřejová, vše nejlepší k narozeninám! podal balíček. Malý dárek.
Děkuji, pane starosto! na tváři oslavence se rozplývaly slzy.
Václave Borislave, posaďte se k nám! nabídla úklidová vedoucí.
Jen na chvilku, souhlasil a posadil se vedle Běly.
Žena rychle naservírovala salát, plátky šunky, nalila do sklenic červené. Starosta pronesl přípitek. Běla ho sledovala a vnitřně cítila, jak se jí celé tělo třese. Přesně v tom okamžiku už nebyla v pochybách to byl její syn.
***
Václav zůstal asi dvacet minut, rozloučil se a odešel.
To je člověk! řekla Katka, která v úřadu pracuje nejdéle a ví vše o ostatních. Starý starosta se vždy rád posadí s námi.
Už dlouho tu Václav je? zeptala se Běla.
Rok. Pamatuješ, že jsme ho loni volili?
Běla na to neměla odpověď; vše rozhodoval manžel.
Víte, že má bohaté rodiče, ale nejsou mu pravými rodiči? doplnila Katka. To se zjistilo před dvěma lety, když se připravoval na volby. Říká se, že ani nevěděl. Nejzajímavější je, že na to vůbec nereagoval.
Odkud to víš, Katko?
Bývalá místopředsedkyně starosty, Olga Pavlíková, shromažďovala informace o Václavovi, chtěla, aby její šéf zůstal v čele. Lidé ze starého úřadu ho nevybrali.
Tak nevědí, kdo jsou mu praví rodiče? zeptala se Běla.
Vypadá to, že ne. Miluje ty, co ho vychovali. Náš starosta je po všech stránkách čestný člověk.
Běla Osvobodová hleděla na dveře kabinetu, za nimiž seděl Václav Borislav. V duši se jí mísily radost i smutek. Radost z toho, že jejímu synovi se daří, a smutek, že už ho nikdy nebude moct obejmout. Jsem za něj vinen, pomyslela si a tiše si šeptala:
Nebudu tě otravovat, synku! Vždy budu blízko.V ten okamžik se za dveřmi ozvalo tiché cvaknutí a do místnosti vstoupila mladá žena s úsměvem, který Bělu okamžitě rozpoznala. Byla to Lucie, dívka, kterou Václav kdysi zasvětil jako svému náhradnímu otci, a nyní nesla v rukou malé krabice s pergamenovým dopisem.
Paní Svobodová, řekla tiše, tento dopis napsal váš syn před deseti lety, když ještě hledal své kořeny. Vždycky chtěl, abyste to věděla.
Běla odebrala pergamen a opatrně rozbalila starou, žlutavou stránku. V levé horní části byl rozmazaný otisk ruky a pod ním:
Mami, když se dívám na hvězdy, myslím na tvůj úsměv. Vím, že jsi někde tam venku, i když se naše cesty rozdělily. Děkuji, že jsi mě milovala, i když jsem se ztratil.
Slzy jí zalily tvář, ale tentokrát nebyly jen smutkem. Byla v nich i úleva, že pravda konečně vyšla na povrch. V tu chvíli se stůl rozsvítil a do místnosti vstoupil Václav s úsměvem, který už neodhaloval jen politické povinnosti, ale i otcovskou hrdost.
Mami, řekl tiše a podal jí starou fotografii, na které seděl jako dítě v dětském domově, obklopený hrou a smíchem. Už dlouho jsem tě chtěl potkat. Všechna ta léta jsem hledal odpovědi, ale teď vím, že jsi vždy byla součástí mého života.
Běla se sklonila, položila ruku na malé rameno svého syna a pocítila, jak se všechny roky napětí a pochybností rozpouštějí v jednom milujícím objetí. V pozadí zazněl jemný tón klavíru, který hrála Jolana, a v celé místnosti se rozléhalo ticho, naplněné jen tím nejhlubším z pochopení.
A tak se zvedly sklenice, ne jen na oslavu narozenin, ale na znovuobjevený rodinný svazek. Všichni přítomní, od staré Katky po mladou Jolana, zdvihli pohár a připili na to, co nepřichází často: na pravdu, která překoná čas i rozchod.
Běla se usmála, věděla, že nyní může odpočívat. Už nebudou žádné otázky, jen tichý šepot:
Jsem tady, jsi tady, a to stačí.
