Zdálo se mi, že jsme spolu byli třicet let uvězněni v podivném domě, kde vím, jak dýchá ve snu, vím, co mu chutná k snídani, ale on tohle všechno najednou vyměnil za pocity z gymplu, za jednu ženu s dokonalou retuší. V té noci jsem neplakala rozbila jsem ledničku plnou ledu a psala si seznam. Seznam, jak ho dostat zpátky, aby on sám mě prosil, abych neodcházela. První bod: setkat se s jeho novou múzou.
Říkají, že první láska je jako neštovice když to proděláš v mládí, zůstanou jizvy, ale nemoc už se nevrátí. Kecy. Nebo šlo o úplně jiný virus.
Moje realita se začala hroutit od střechy jako dům z postsocialistických panelů v Ostravě ne od základů, ale od antény, co chytala jen cizí signály.
S mámou a sestrou jsme vyrůstaly s jejím refrénem: Nejdražší, co máš, není byt ani auto, ale pověst. A potom tvoje důstojnost. Máma byla žena starého kádru, bez kompromisů. Asi i proto jsem se provdala za Karla, aniž bych poznala někoho jiného. On byl můj první muž. Jediný. Já jeho rozhodně první nebyla. Ale to mě nikdy netrápilo. Až doteď.
To nedělní ráno bylo ospalé, pomalé. Šeříky za oknem našeho bytu na předměstí Brna explodovaly vůní. Karel pil mátový čaj, upřeně zíral do zdi. Položil hrnek, prokřupal si prsty a utrousil:
Radko asi se stěhuju.
Pokračovala jsem v mazání másla na rohlík, máslo se drolilo bylo studené.
Služebka?
Potkal jsem Martinu. Víš, jak jsem ti vyprávěl? Bylo to ještě za gymplu, první láska. Ta věc nezmizela, Radko. Jen čekala. Nechci tě klamat. To by bylo hanebné.
Mluvil, zatímco já pozorovala, jak venku sousedovic holka tluče balonem do garáže. Dupybum, dupybum, v rytmu jeho slov. Děti dospěly, byt velký, vnoučata na dosah On něco říkal o upřímnosti a že si člověk city nevybírá. Ale v hrdle mi vyschlo, jak kdybych polkla Saharu. Mávla jsem na karafu.
Je ti špatně? vyskočil, nalil vodu. Radko! Ne děs mě.
Mně? zaskřehotala jsem. Skvěle. Štěstí prý chodí a odchází, ale ryby je třeba vždycky čistit čerstvé.
Dopila jsem vodu, vnitřní dutina se plnila mrazivým ledem. Vyšla jsem na chodbu do koupelny. Cvaknutí klíčem mě odřízlo od něj, od světa. Pustila jsem vodu, ať neslyší, jak dýchám. Ale on mě slyšel vždycky. Slyšel všechno.
Radko! Otevři! mlátil do dveří. Jinak je vyrazím!
Karle, nech mě! Jen si potřebuji opláchnout obličej.
Dělal jsem si srandu! Pojď ven! volal tak nevěrohodně, že i srst mokré kočky by byla upřímnější.
Podívala jsem se do zrcadla čuměla na mě panenka s oloupaným lakem, se suchými vlasy, očima podlitýma kruhy. Co na mně těch třicet let vydržel? Prý závan citů. Našel si tajný úkryt emocí!
Omyla jsem se ledovou vodou, pročísla vlasy, stáhla rty, a vyšla jako svržena královna, co dělá, že šla na procházku dobrovolně.
Stál tam, bledý, ruce se mu třásly. Ubohý. Ale nelitovala jsem ho, spíš jsem potřebovala vzduch. Pryč z paneláku, co ještě smrdí jeho kolínskou.
Karle, jdu do parku. Nechoď za mnou.
Radko, co srdce? Tlak?
Teď mám srdce ve standby režimu na doživotí. Nechoď.
Vyklouznula jsem ven.
Lužánky v Brně byly zalité sluncem. Kočárky, dědové s novinami, panička s jezevčíkem. Svět šel po své koleji. Usadila jsem se a zírala na ženské tváře. Která je ta? Martina? Ta v baretu? Ta kudrnatá? Kde ji našel, na Facebooku starých spolužáků, nebo narazil ve frontě na gothaj? Myšlenka na to, že ji hledal, pálila. Nutně jsem ji potřebovala vidět. Dotknout se jí. Pochopit.
Po čtyřiceti minutách jsem se vrátila. Karel seděl na kuchyni, kde ho opustil čaj.
Ty jsi tady? ledově jsem se zeptala.
Kam bych šel? Radko, můžeme si promluvit?
Už jsme mluvili. Plán jsi sdělil, slyšela jsem. Dotazy nemám.
Radko, takhle ne.
Jen chci vědět mechaniku. Našla ona tebe, nebo ty ji?
Rezignovaně se nadechl.
Napsala na Messenger. Prý náhodou narazila na můj profil.
Jasně. Všechno na netu je náhoda. A dál? Kafe?
Sešli jsme se. Povídali.
O první lásce, o naivních nadějích. Karle, jsi jak kluk, opravdu. Překřížila jsem ruce. Jak se jmenuje? Nedělej drahoty.
Neochotně přiznal:
Martina Nováková.
Martina. Pěkné, běžné jméno. Ne jak já Radka, fádní, stará, spolehlivá.
Radko…
Mlč. Vstala jsem. Jsem ráda, žes našel štěstí. Najdu si taky něco žhavějšího. Třeba nějakého fitnesáka. Nebo se mrknu po Kubovi z gymplu, ten je prý taky rozvedený.
Proč to říkáš? Ty přece nejsi taková!
Jaká jsem? odešla jsem do ložnice. Nepotřebuji kafe. Bolí mě hlava. Lehnu si.
Padla jsem do peřin, zírala do stropu. Hlava nebolela bolela duše, jako by do ní někdo zaryl jehlu. Ležela jsem chvíli, poslouchala jeho kroky, pak jsem otevřela notebook.
Sociální sítě. Tam se dneska ukrývají všechna tajemství.
Koukám na Karlův profil. Přátel spousty, ale žádná Martina Nováková. Smazal ji? Nebo nebyli přáteli? Šmejdím v komentářích, lajcích. Nic.
A pak mě upoutá žena na fotce na pláži, slamák, sklenka v ruce. Jméno Hana. Město Split. Vdaná, profil otevřený. Mezi starými fotkami je parta na lyžích a někdo tam obkroužil dívku s copem: Martina Nováková, naše hvězda!
Pravda je snová: známá tvář, ale cesta ke skutečné Martině zůstává zahalená. Nacházím další profil tentokrát na Seznamu. Otevřený. Profilová fotka: výrazná bruneta, výrobek od vizážistky, umělé řasy, kožešinová vesta V statusu Žiji teď a tady. Sledované stránky: psychologie vztahů, horoskopy, a kuchařské skupiny. Nejnovější příspěvek: Osud nám dává druhé šance. Srdíčko.
Cítím, jak mě zalévá vztek. Žena, co si obmotala Karla falešnými emocemi. První láska? Nesmysl! Prostě fotogenická čarodějka s volným časem.
A pak zahlédnu v přátelích známý obličej muž s šedinami, stojí u SUV. Kuba! Jakub Koryta, starý spolužák, nosil mi kdysi tašku a Schoko-Bonsy. Dvacet let jsme se neviděli. Prý odjel do Prahy, podnikal ve stavebnictví, zbohatl, rozvedl se.
Buší mi srdce. Kuba určitě zná Martinu. Byli ve stejných kruzích.
Na Facebooku píšu: Kubo, ahoj! Znáš mě ještě? Tvoje dávná známá Radka alias Vřeteno. Je možnost tě na chviličku vidět?
Ozval se za hodinu setkáme se v Brně v restauraci Stará radnice.
Z práce se omluvím (zubař, jasně). Doma maraton krásy: šaty, co jsem koupila na tchynin jubileum a nikdy nenosila, tmavě modré s výstřihem. Natočím si vlasy, líčení jak na ples, vůně, podpatky. Zrcadlo vrací ženu, která dnes ráno v koupelně umírala.
Přijdu o dvacet minut dřív. Vybírám stolek s výhledem, objednám víno. Třesou se mi ruce.
Kuba přijde načas. Jistý krok, drahý kabát, problesknutí šedin, úsměv. Rozhlédne se, a když mě uvidí, v očích směs překvapení a obdivu.
Radko? přiblíží se, políbí mi ruku jako v retro filmu. Tys vyrostla v femme fatale. Vypadáš báječně.
Kubo, nech toho, lehce mě to potěší. Díky, žes přišel. Vím, máš nabitý diář.
Pro tebe mám vždycky čas. Usedne, lusne prsty na číšníka. Víno? Skvěle. Jestli máš hlad, řekni si.
Nevím, doznám se. Mám v krku knedlík.
Objednáme víno. Kuba naleje, ťukneme.
Na setkání.
Glghořkosthorko v hrudi.
Kubo pojď rovnou k věci. Můj muž Karel odchází. K první lásce. Martině Novákové. Viděla jsem ji v tvých přátelích.
Kuba zvážní, odkloní se.
Nováková ta, co jí říkali Mařka? v hlase zní pobavené podtóny.
U tebe je Martina, ale Karel říká Mařka. Různé identity pro různé diváky
Kuba se usměje, sáhne po cigaretách, zase skryje.
Radko, já ji znám jen zběžně. Skvělá na pohled, když mlčí. Ale žít s ní…? Hrůza. Je šílený bordelář, neumí vařit dostaneš mraženou pizzu. Má dvě děti od různých chlapů, žádné s ní nebydlí, protože je neustále prudí. A chrápe, Radko. Slyšel jsem to přes dvě zdi. Tvůj Karel si užil pohodičky, ne? Boršč a klid?
Cítím se odlehčeně, trochu škodolibě.
Jsi zlatý, Kubo. Ale potřebuju ještě
Najednou za zády zahlásí ostrý hlas:
Tady tě mám! Volám furt!
Karel. Bílý, zuřivý, v pěstích žíly. V podpaží drží ženu. Poznávám Martinu. Ve skutečnosti má těžkou bradu, přehnanou rtěnku. Právě tak matná, jak jsem předpokládala.
Jé, Kubíčku! vrhá se na Kubu, okatě s ním laškuje. Dáš mi mobil? Ztratili jsme kontakt, to je škoda.
Karel mě chytí za loket, tahá od stolu:
Co tady děláš? To už máte?
Karle, pusť mě. Nechci se hádat.
Svobodná? obrátí se na Kubu. Tak on je tvůj nový Mazánek? Moc rychle!
To tě nemusí zajímat, sekla jsem.
Martina flirtuje s Kubou:
Karle, nerozčiluj se, Kuba je kámoš. Známe se léta…
Kuba mě spontánně obejme.
Karle, Radka je skvělá ženská. Když vyměníš ji za tohle… podívá se na Martinu …je to jen tvoje chyba. My s Radkou si možná budeme rozumět. Co ty na to, Radko?
Chápavě se usměju a položím mu hlavu na rameno.
Mně to nevadí, Kubo.
Karel zbledne víc.
Ty vy!
Karle, půjdeme, stáhne ho Martina. Nepokaž večer.
Ano, Karle, jdi, dodá Kuba. Chtěl jsi svobodu.
Karel přepíná pohled z Kuby na mě… a v očích prázdno. Došlo mu, že svoboda není jednostranná.
My si to ještě vyříkáme.
Martina ho táhne ven, s bouchnutím dveří zůstává klid.
Díky, Kubo. Byls úžasný.
Když to potřebuješ Ale víš, Radko, bylo to napůl i doopravdy.
Podívám se mu do očí. V nich podmanivá smutná teplota.
Když jsem tě dnes uviděl byl jsem v pubertě idiot. Měl jsem víc bojovat.
Kubo nemám co říct.
To nic, rozesměje se on. Jez, bude ti líp.
Večer plynul, vyprávěl o podnikání i dceři. Jenže já myslela na Karla. A na to, jak se mu vrátila žárlivost. Žárlivost = živé city.
Domů jsem dorazila pozdě. V předsíni světlo, Karel sedí bledý v svetru, oči červené.
Jsi tu? zachraptí.
Jak vidíš. Proč nejsi u Martiny? První láska tě čeká.
Radko odpusť mi, bláznovi.
Ráno už jsi prosil. Prý žert. Pamatuješ?
Dnes jsem pochopil, že byl idiot. Byl jsem s Martinou hodinu Pustila televizi, šoupla do mikrovlnky karbanátky, začala nadávat na exmanžela, děti, záda. Pak jsem pochopil, že je pro mě cizí. Není tam žádná láska. Jen křivda a touha dostat prášek. Vzpomněl jsem si na tebe, na tvůj pohled, studené ruce, na to, jak hrdě jdeš ven z koupelny. Uvědomil jsem si co jsem ztratil.
Neztratil. Vyhodil. Je to rozdíl.
Ale tamten Kuba… Líbí se ti?
Starý kamarád, řekla jsem unaveně. A podle něj jsem prý báječná. Ty jsi mi to deset let neřekl.
Karel si klekne, vezme mé ruce:
Radko, dej mi šanci vše napravit.
Nevím, Karle. Dneska jsem v duši zemřela a vedle mě teď sedí jiný muž. Nebo jsem jiná já. Nevím.
Počkám. Kolik řekneš. Nevyháněj mě.
Vidím mu v očích slzy. Po třiceti letech ho vidím plakat podruhé.
Mlčím, v hlavě se točí Kubova slova, Karla tvář, uhrančivá prázdnota. Domov.
No tak, vstávej. Žádné scény. Zítra promluvíme. Jdi spát. Na gauč.
A ty?
Já si ještě poskládám myšlenky.
Odejde. Zůstanu sama. Jen ticho. Přistoupím k oknu venku liják, jarní, omývá chodník a duši.
Týden plynul. Žijeme jako sousedi na privátu opatrně, tiše. Karel se snaží: myje, luxuje, donáší rohlíky. Volání od Martiny se stala krátká a nakonec číslo v blokaci.
Kuba volal třikrát. Jen tak. Zval mě i do kina. Odmítala jsem ne proto, že bych nechtěla, ale bála se nové reality, kde bych mohla s někým jiným do kina.
Včera řekl: Radko, nejsi v klášteře.
Sobota. Karel se motá kolem mě.
Nepůjdeme do parku? Kvetou šeříky.
Nechci.
Vím, že jsem ti ublížil. Ale vybírám tebe. Každý den zas a znova.
Koukám na něj. Zhubnul, propadlý tváře, oči pokorně provinilé. Ale je v nich strach ztráty, co tam nikdy nebyl.
Karle, co za rok? Zase krize? Zase nějaká první láska?
Ne. Moje poslední jsi ty. To jsem pochopil, když jsem tě málem ztratil.
Zazvoní zvonek. Slyším ženský ječák. Martina!
Vtrhne bez kabátu, rozcuchaná, mokrá:
Karle! Proč nevoláš?! Už je mi to jasný! řve Kvůli ní! Staré harpyji!
Jdi pryč, Martino, rázně řekne.
Nevoláš? Ale říkal jsi, že čas pro nás neexistuje! A ty, Radko, spíš s Kubou, zatímco on tu na gauči!
Odkud víš, kde spím? bledne Karel.
Kuba mi všechno řek! Sešli jsme se! vykřikne, pak ztichne, ví, že prozradila moc.
Ticho. Ztuhne.
Ty ses sešla s Kubou? pomalu se ptá Karel.
No Jen jsme si dali kafe. On mi volal. Prý má něco k projednání.
Jakou práci? zasměju se. Jakou máš práci s Kubou, Martino?
Není to tvoje věc! Ty mi tu kradeš muže, potvoro!
Já? vstávám. To tys vpadla do mého bytu. Karel, vyveď ji.
Zůstane stát jako přimražený.
Ty s Kubou?! Zatímco já tu…
Co mi zbývalo? Martina zeslabí, přidá slzičky. Nevoláš. A Kuba je bohatý. Jsem osamělá žena…
Je mi jí líto. První láska, připravená utéct k dalšímu, kdo má peníze.
Proč jsi přišla, Martino? ptám se.
Aby sis pamatovala tvůj manžel je vůl! křikne a mizí pryč.
Karel ke mně přijde.
Radko, nevěděl jsem.
Já vím.
Ona s Kubou…?
Možná. Stará pouta nezmizí. Koukám na Karla. Co teď? Vítr změn otočil směr?
Radko, odpusť mi. Všechno.
Jdu k oknu. Déšť ustal. Slunce raší, leskne se dlažba.
Víš, Martino má v jedné pravdu. S Kubou jsem se potkala, ale do kina s ním nešla. Ne proto, že bych čekala tebe. Ale protože jsem pochopila jediné.
Co?
Třicet let jsem žila s tebou. Znám tvůj dech, jak koušeš rohlík, čím mlčíš, když tě něco bolí. Zarostla jsem do tebe jako strom do hlíny. Můžeš ho přesadit. Ale nemusí chytnout. Kuba je krásný skleník. Ty jsi můj zarostlý, zapomenutý sad. Ale můj.
Karel polkne. Vezme mě opatrně za ruku.
Budu se o sad starat. Všechny plevel vytrhám.
Ještě vyroste nový, usměju se. To je život.
Radko… Ten večer s Kubou… chybělo málo, zbláznil jsem se žárlivostí.
Opravdu?
Byl jsem na dně.
Dívám se na něj dlouho. Pak položím hlavu na jeho hruď. Jeho srdce bije nepravidelně.
Karle.
M?
Asi taky bez tebe nemůžu.
Stiskne mě v objetí. Pevně jako ocel.
Děkuji.
Za co?
Za šanci. Ještě jednu.
Stojíme u okna. Slunce zalévá byt. Venku zpívají vrabci, voní šeřík a deštěm omytá zem. Někde v centru Brna Martina Nováková hledá další cíl. Kuba Koryta projíždí městem a myslí na to, že vše nelze koupit.
A my mlčíme. Dva lidé, které život spletl dost na to, aby je nakonec zase spojil. Protože něco je silnější než první láska poslední láska. Ta, co nerezaví. Ta, co prostě je. Tichá, pevná, skutečná.
Zvednu hlavu a řeknu:
Uděláme si mátový čaj?
S mátou? usměje se. Koupil jsem tvůj oblíbený třešňový závin.
Jak jsi věděl, že se vrátím?
Věděl. Políbí mě do vlasů. Věděl jsem.
A jdeme do kuchyně. Venku je jaro. Před námi život. Obyčejný, náročný, hádky, smíření, radosti i nemoci. Ale spolu. A to je možná to největší štěstí. To, které nehledáš na internetu a nenajdeš na druhém břehu. To, které bylo vždycky doma. Někdy na něj jen zapomeneš. Ale paměť, stejně jako láska, nerezaví. Čeká si na svůj čas.
