Synu, nechci, abys kvůli mně rozvedl svoji rodinu! Radši mě dej do domova pro seniory!
Před půl rokem jsem si vzal k sobě maminku. Je už hodně stará, má úctyhodných 83 let. Od té doby, co zemřel tatínek, se jí žilo těžko úplně samotné na venkově. Naše děti už jsou dávno dospělé a žijí po svém. Zůstali jsme s manželkou sami v našem dvoupokojovém bytě na Jižním Městě. Říkal jsem si, že přidat k nám maminku nebude takový problém.
Nejdřív žena nic neříkala, ale už za týden ji mamčina přítomnost začala rozčilovat.
Hele, ať radši jí zvlášť, po nás, řekla mi jednou.
Proč? podivil jsem se.
Je mi příjemnější, když ji nevidím, jak žvýká bezzubou pusou. Úplně mi to bere chuť k jídlu. Je to odporné.
Prosím tě, vždyť jednou budeme staří všichni.
To je něco jiného.
Manželce také vadí, že máma má potíže se zažíváním a občas silně chrápe. Zakazovala jí chodit do kuchyně a nakonec radši mamince nechtěla dovolit ani opustit pokoj. Jednou na mě vyjela:
Hele, já nevěděla, že tu bude takhle dlouho. Už to teda nezvládám.
A co chceš dělat? zeptal jsem se.
Pošli ji zpátky na vesnici!
Ale sama to nezvládne!
Všichni žijí takhle. Nikdo se s rodiči moc nemazlí! Proč mám ve vlastním bytě žít jako cizí člověk, snášet to srkání a smrad?
Vůbec jsem nevěděl, jak dál. Ale před nedávnem jsem přišel domů a vidím maminka sedí v předsíni s kufrem, oblečená k odchodu.
Mami, co tu děláš? ptám se jí.
Honzo, odvez mě prosím do domova důchodců.
Proč? Vždyť to není potřeba.
Nechci, abyste se kvůli mně pohádali nebo dokonce rozešli.
Maminka mě stále přemlouvá. Já ale netuším, jak to mám vyřešit. Představa, že by byla někde sama v domově, mě tíží. Vlastně přemýšlím, jestli nemáme všechno nechat, odstěhovat se s ní zpátky na vesnici a začít znovu tam. Jen nevím, jak se rozhodnout.
