Překvapení od bývalého
Tomáši, počkej! volala Kristýna z otevřeného okna.
Ale její hlas k němu už nedolehl.
Tomáš už nasedl do svého starého škodováckého favorita a startoval motor. Kristýna popadla mobil a vyběhla ke dveřím.
Jak utíkala po schodech ze čtvrtého patra až dolů, několikrát zkusila Tomášovi volat, ale marně. Ani na to nereagoval.
Hlavou jí běžela jediná myšlenka: Hlavně to stihnout!
Snad jí v ten moment vyslyšela sama Panna Maria když vylétla jako vichr před dům, Tomáš ještě ohříval motor.
Uviděl ji bez bundy a překvapeně stáhl okénko: Copak? Seš úplně bílá jako stěna!
Máš pod autem
Kristýna byla tak udýchaná, že nebyla schopná smysluplně vysvětlit, co se děje. Jen klesla na kolena a začala se plazit pod auto.
Nevšímala si ani špinavého sněhu, co jí promočil džíny.
Když vylezla zpátky s vyhublým, zuboženým kocourem v náručí, Tomáš už stál opodál s nechápavým výrazem.
Kristýno, co to děláš? Nehraj si tu na divadlo, mám zpoždění do práce.
Pod autem byl kocour, zahlédla jsem ho z okna a bála se, že ho přejedeš
Cože, pod autem? Kocour? uchechtl se Tomáš. Kvůli kočce tu vyvádíš takové divadlo? No…
A co, myslíš, že kočky nechtějí žít? nechápala Kristýna jeho reakci.
Hele, kdyby ten kocour chtěl žít, tak by pod auto nelezl. A i kdyby jo, zdrhnul by, jakmile slyší motor. To máš zbytečné řešení…
Určitě by neutekl, Tomáši. Podívej na něj: nemá ani sílu zamňoukat. A ty tu tvrdíš, že by utekl!
Tak jo, Kristýno… Zachránila jsi kocoura, dobrá práce. Doma si vem bonbón ze skleněné misky, hoď to na Facebook a já jedu do práce. Večer se uvidíme.
Kristýna zůstala na chodníku, s kocourem pevně přitaženým k hrudi, a mlčky sledovala, jak Tomáš odjíždí.
Nedokázala pochopit, kde se v něm vzalo tolik chladu. Dřív si toho tak nevšímala.
Pak sklopila pohled ke zuboženému zvířeti.
Byl skutečně slabý, sotva dýchal, ale díval se na ni Dalo by se říct, že s vděčností? Ano, v jeho očích byla jasná vděčnost.
Kristýna se vrátila domů, oblékla se, vzala peníze a zavolala taxi.
Kam to bude? usmál se řidič, když nasedla na zadní sedadlo.
Už jsem říkala do telefonu, na veterinární kliniku, prosím co nejrychleji!
Aha, promiňte, už si vzpomínám. Něco s tím kocourem, že? podíval se na ni ve zpětném zrcátku.
Potřebuje pomoc.
Jasně. Žádné další otázky. Sám znám jednu výbornou veterinární ambulanci, stačí vám to?
Nejlepší bude nejlepší.
Tak právě tam vás s kocourem zavezu. Mají pověst, že vytáhnou zvíře zpátky ze záhrobí, když je třeba, mrkl řidič povzbudivě.
Za čtvrt hodiny už Kristýna čekala v přeplněné čekárně veterinární ordinace. Všude kolem seděli lidé s domácími mazlíčky, každý se svými starostmi…
Co se vašemu stalo? zeptala se jí stará paní s jezevčíkem v náručí.
Ještě nevím, odpověděla Kristýna. Vytáhla jsem ho dnes ráno spod auta. Nejspíš tam v mrazu zůstal přes noc…
V mrazu? Proboha… víte co, pojďte přede mě, nás s Filipem čeká jen běžná kontrola, vy potřebujete pomoc hned.
Opravdu? To je od vás moc hezké.
Jsme přece lidi…
Konečně seděla Kristýna v ordinaci a nervózně těkala pohledem, zatímco lékař vyšetřoval kocoura.
Musela pak ještě čekat na výsledky testů a čas se vlekl nekonečně dlouho.
Mezitím Tomáš několikrát volal, ale Kristýna jeho hovory odmítala neměla na nic jiného myšlenky.
Tak slečno, zamyslel se veterinář, když vzhlédl od stolu. Toho kocoura jste přinesla z ulice?
Ano, našla jsem ho dnes pod autem, v jakém stavu byl Nedokážu říct, ale asi tam mrznul celou noc.
Má známky podchlazení. Ale to hlavní je nemocný, a léčba bude dlouhá a ne zrovna levná. Chci se vás teda rovnou zeptat: jste připravená za něj převzít zodpovědnost? Pokud ne, bude lepší najít někoho jiného, kdo se o něj postará.
Kristýna očekávala, že léčba přijde na nějaké peníze, ale dlouhá a nákladná léčba ji zaskočila.
Podívala se kocourovi do očí.
Nesnažil se ji prosit ani se lísat… jen vděčně hleděl a jakoby říkal: Když se mě vzdáš, pochopím to.
Jsem připravená, řekla rozhodně Kristýna. Postarám se o něj třeba celý život.
Dobře, na pár týdnů ho necháme u nás na klinice, pak vyberem léčbu a poradím, jak mu zachovat co nejhezčí a nejdelší život, usmál se veterinář.
Mockrát vám děkuju, Kristýně slzy vstoupily do očí.
Děkujte spíš sobě, odpověděl vážně lékař. Takových lidí je dneska málo.
Kristýna kocoura pohladila a slíbila, že si pro něj přijde.
A ten jí, jako naschvál, slabě zamňoukal na rozloučenou.
Domů dorazila až pozdě odpoledne, úplně vyčerpaná. Nejradši by se zhroutila do postele další den jde do práce ale osud měl jiné plány. Doma na ni čekal rozčílený Tomáš.
Kristýno! Kde jsi byla? Volal jsem ti tolikrát a nic! Co to je za způsob?!
Omlouvám se, měla jsem hodně těžký den, odpověděla odevzdaně, věšela kabát a uklízela jeho boty od vchodu, které jako obvykle nechal rozházené.
Máš přece dnes volno, tak co jsi prosím tě dělala?!
Trávila jsem celý den na veterině s tím kocourem, co jsem ho zachránila ráno…
Jakým kocourem? Toho pouličního?
Toho, kterého jsem viděla ráno pod tvým autem, řekla Kristýna. Promiň, jsem hrozně unavená. Můžeme to probrat zítra?
Ne, moment! Chceš říct, že jsi promarnila den kvůli cizí kočce?
Jaký je v tom rozdíl, jestli je pouliční, nebo ne? Potřeboval pomoc. Jinak by umřel…
A já umírám hlady! Přijdu domů, není tu ani jídlo, ani ty. Nic.
Tomáši, nejsi snad dítě. V mrazáku máš knedlíky a halušky, mohl sis sám něco uvařit…
Knedlíky? Takový blafy mám jíst? Já taky makal celý den. Tak proč bych měl ještě vařit?!
Kristýna navzdory únavě šla do kuchyně a uvařila Tomášovi to, co měl rád.
Nevděčný zůstal i po večeři, ale kvůli klidu už mu neodporovala…
O čtrnáct dní později si Kristýna kocoura z kliniky odvezla domů.
Všechno pro něj měla přichystané, ale Tomášovi nic o příchodu Mirka (tak kocoura pojmenovala) ještě neřekla, aby zbytečně neprovokovala hádky.
Upřímně doufala, že po dvou týdnech se už uklidnil a její rozhodnutí přijme. Koneckonců byt byl její, a Tomáš nebyl její manžel ani žádné zásnuby neplánoval.
Jenže její naděje byly marné. Tomáš začal zuřit, když kocoura doma uviděl.
Ty sis dotáhla domů toho zuboženého kocoura?! Jsi normální?! Něco s hlavou?
Tomáši, zachránila jsem ho, a je teď moje zodpovědnost.
Kolik jsi za to vyhodila peněz? A kolik jich ještě utratíš?!
To jsou moje peníze, ne tvoje! Ty se mi nesvěřuješ, kolik kde vyhazuješ za auto a pivo, tak co řešíš?
Vysvětloval jsem ti už tolikrát, že musím investovat do auta, práce je na nic Ale to není teď důležité! Tady jde o toho… tvého…
Mirek, jmenuje se Mirek.
Ty jsi mu i jméno dala? Jsi úplně magor! Vyhledej si psychiatra!
Tu noc Kristýna spala v druhém pokoji. Dobře, že byt byl dvoupokojový.
Celou noc přemýšlela…
o vztahu s Tomášem.
Bydlili spolu necelý rok, ale poslední dobou to vázlo. Tomáš byl čím dál víc panovačný i hrubý a začal ji slovně ponižovat. Uvědomila si, že tohle není vztah, jaký by si zasloužila. Přesto mu chtěla dát ještě šanci.
Ale nevyužil jí. Scény a výčitky kvůli Mirkovi neustávaly. Tomáš trval na tom, že kocoura má vrátit na ulici. Kristýna mlčky poslouchala a v duchu dělala konečné rozhodnutí.
Jednoho dne večer mu řekla:
Tomáši, nemiluji tě. A ty nemiluješ mě. Netrapme se navzájem.
Co to meleš?!
Zítra si sbalíš věci a odejdeš z mého bytu. Chci klid, ne tvoje scény.
Takže tys přitáhla domů kotě bez dovolení a já jsem špatný?! To myslíš vážně?
Pokud nedokážeš přijmout, že Mirek tu bude žít, pak nemůžeme být spolu. Najdi si holku bez kočky. Ještě líp, kup si vlastní byt a tam si dělej pořádek podle svého.
Druhý den měla Kristýna volno, lepší čas na rozchod neexistoval.
Tomáš jí samozřejmě ještě zkoušel domluvit, ale moc dlouho mu to nevydrželo.
Jakmile slyšel slovo kocour, začal křičet a třásl se vzteky. Kristýna si byla jistá, že u něj klid nikdy nenajde.
Věci si Tomáš začal balit až kolem poledne. Kristýna ho popoháněla, ale on jen natahoval čas, jako by čekal na zázrak.
Právě si v kuchyni dělala čaj, když jí zavolala vedoucí z práce a žádala ji naléhavě nastoupit:
Kristýnko, potřebujeme tě dnes, bez tebe to nezvládnem.
Paní Nováková, dnes se mi to vůbec nehodí, vykoukla z kuchyně na Tomáše, který zuřivě cpal věci do sportovní tašky.
Musel si ještě vyzvednout počítač a vercajk ze sklepa.
Jen na chviličku, prosím, o to tě žádám, dorážela vedoucí.
Kristýna si povzdechla, dopila čaj, sbalila kabelku a Tomášovi řekla, ať klíče nechá ve schránce v přízemí. Kysele přikývl a probodával ji pohledem.
V práci se nezdržela dlouho, za čtyřicet minut už volala taxi.
Jak se má kocourek? zeptal se na sedadle řidič.
Kristýně to došlo až po chvíli: byl to ten samý taxikář, co ji před časem vezl na veterinu.
Děkuju, je v pořádku. Teď hlavně co nejrychleji domů, prosím.
Jasně, mrkl řidič s úsměvem.
V chodbě Kristýna hned mrkla do poštovní schránky klíče tam nebyly. Ani stará škodovka Tomáše už nestála před domem.
Zjevně ještě nenasbíral všechny věci, jenom auto přeparkoval, pomyslela si.
Když došla na čtvrté patro, dveře byly zamčené. Odemkla, vešla a zjistila, že Tomáš všechno odnesl tašky, počítač, nářadí.
Říkala jsem mu přece lidsky, ať dá klíče do schránky Budu muset vyměnit zámek.
Šla do ložnice a zůstala stát jako přimražená.
Mirek na posteli nebyl. Nebyla tam ani přepravka.
Rozběhla se po bytě, volala jeho jméno, hledala ho jak pomatená. Nikde. Až jí došlo, že Tomáš odnesl i kocoura. Ale proč?
Tomáši! Zbláznil ses? Kam jsi vzal Mirka?! křičela do telefonu, když ho konečně sebrala.
Překvápko, Kristýnko! Až polezeš přede mnou po kolenou, pak ho možná dostaneš zpět!
Uvědomuješ si, co děláš? Mirek má speciální dietu a potřebuje péči!
Křičela, volala, dožadovala se, ale Tomáš jí už hovor zavěsil.
A kam ho vůbec vzal? Kam mohl jet? brečela Kristýna, sedící na zemi opřená o zeď.
Před tím, než se nastěhoval k ní, bydlel Tomáš někde v jiném městě, asi v nějakém zapadlém městysi, ale nikdy o tom nechtěl moc mluvit. Sliboval, že ji někdy vezme s sebou, jenže nikdy to nesplnil.
Celou noc nespala. Ráno jela ke Tomášovi do práce.
Jenže ten tam nebyl… Vzal si volno na pár dnů, říkal jeho vedoucí. Stalo se něco?
Kristýna stručně vysvětlila situaci. Vedoucí slíbil, že jakmile se Tomáš objeví, bude mít s ním řeč.
Opustila provozovnu a zkusila Tomášovi znovu volat. Telefon vypnutý.
Potřebujete odvézt? ozval se za ní známý hlas.
Byl to zase ten samý taxikář, který postával se svým stříbrným fabií u zastávky.
Dobrý den, zkusila se usmát Kristýna, ale moc jí to nešlo. Můžete mě odvést domů?
Byla na pokraji zoufalství, nevěděla, co dál.
Nastupte, řekl taxikář lhostejně.
Cestou jí zazvonil neznámý mobil.
Prosím? Kdo volá?
Jste Kristýna? ozval se ženský hlas.
Ano a vy?
Víte, včera večer k nám přijel Tomáš, váš přítel, zná se s mým mužem z práce, chtěl tu pár dní přespat.
Byl u něj kocour?
Ano, proto vám volám. Tomáš včera pil a chlubil se, že vás získá přes zpátky díky té kočce. Přitom celou noc ten kocour jenom kňoural a nepřestal. Je mi ho líto.
Nedejte mu prosím nic k jídlu, potřebuje zvláštní krmení! Kde jste? vyhrkla Kristýna.
Nebojte, nechal všechno na pospas, teď tam máte přijet.
Kristýna rychle nadiktovala adresu taxikáři a ten beze slova vyrazil.
Cestou Kristýně nervy skákaly, ale řidič byl zcela klidný a bezchybně projížděl zacpanými křižovatkami.
Když dorazili k paneláku, vše se odehrálo jako v mlze Kristýna vyběhla do třetího patra, zazvonila, převzala přepravku s kocourem, poděkovala ženě a už pádila zpět.
Když auto odjíždělo od paneláku, kde Mirek musel přežívat Tomášovy plány, Kristýně se konečně ulevilo.
Cestou zpět brečela dojetím nad tím, jak je svět někdy velkorysý: od paní z veteriny přes taxikáře až po tu ženu, co jí zavolala. Dokud budou na světě takoví lidé, dobro nikdy nezmizí.
Chcete, abych tu zůstal, kdyby se ten váš bývalý vrátil? zeptal se taxikář.
Ano! vykřikla Kristýna bez váhání.
Ten den pozvala zámečníka, aby vyměnil zámek. Viktor tak se taxikář jmenoval zatím hlídal Mirka, který mu vděčně přadl na klíně.
Kristýna byla VIKTOROVI nesmírně vděčná. Za všechno, že v ten těžký den stál při ní. Tam vlastně tenhle příběh končí.
Není už asi potřeba dodávat, že z Viktora a Kristýny se později stali partneři, kteří pochopili kouzlo opravdové lásky.
A Tomáš? O tom by se dalo říct pár výmluvných českých slov…
Z bytu, kde chvíli přespával u známého, toho dne taky vyletěl kamarád ho vykopl, když zjistil, že křičel na jeho ženu. Ještě mu na rozloučenou přistál pod levým okem monokl.
Do práce už se Tomáš nevrátil šéf ho nechal napsat výpověď.
Proč? nechápal Tomáš.
Proto, řekl vedoucí. Dělej, piš a nezdržuj.
Nezbylo mu než se vrátit zpátky do svého městečka.
Odměna přesně podle zásluh.
Protože takhle se člověk nechová ani ke zvířeti, natož ke člověku. Lásku si nikde nekoupíš, ale úctu projevovat může každý. I k toulavému kocourovi.
A my si všichni pamatujme, že dobro u nás v Česku vždycky nakonec zvítězí.
