Naděje už není
Vaše peníze nechci! vykřikla rozhořčeně Markéta a rozmačkané bankovky odhodila na podlahu.
Ale to jsou přece vaše peníze, odpověděla majitelka bytu. A za to, co se stalo, já nenesu žádnou vinu. Prosím vás, nedělejte tu scénu, vzbudíte sousedy.
Markéta po ní mrskla rozhněvaný pohled, otočila se na patě a zamířila ke schodišti.
Sotva vyšla z vchodu, zamotala se jí hlava. S těžkostí došla k nejbližší lavičce, posadila se, schovala obličej do dlaní a začala tiše, takřka neslyšně, plakat. Sama sebe kárala: Kdybych jen tušila, jak to dopadne, nikdy bych na tu svatbu nejela!
*****
Markétko, já se vdávám! zavýskla v telefonu její kamarádka Zdena. Svatba bude za měsíc. Pak i svatba v kostele. Přijedeš?
Upřímně ti gratuluju, Zdeno, mám radost, povzdechla si Markéta. Jenže… asi nebudu moct přijet. Moc bych chtěla, vážně, ale…
Prosím? Jak to? v Zdenině hlase bylo překvapení. Jsme kamarádky už od první třídy. Tolik jsme toho spolu prožily a ty na moji svatbu nepřijedeš? To mě chceš urazit?
Ani v duchu bych ti neublížila. Jenže… není to na jeden den. Svatba i církevní obřad…
No jo, tři dny. Určitě si zvládneš vzít volno v práci.
Není to kvůli práci. Já mám doma kocoura. Nikdo mi ho neohlídá a vzít ho s sebou nemůžu, sama víš… Takže…
Ale no tak, zařiď hlídání! Najdi někoho, nebo ho dej do hotelu pro zvířata. Určitě to nějak zvládneme. Kdyžtak ti pomůžu.
Nevím, Zdeno…
Máš měsíc, kamarádko. Prosím, nezklam mě. V tak výjimečný den tě chci mít po boku.
Po hovoru byla Markéta na rozpacích. Nechtěla ublížit kamarádce, ale toho svého Filípka prostě nemohla nechat samotného byl zvyklý na společnost. Během několika dnů a dlouhého přemýšlení rozhodla: na svatbu pojede. A Filípka svěří paní Haně.
Myslela si, že je to slušná a spolehlivá žena Hana Vondrová, kterou objevila na internetu, už dlouhá léta nabízela hlídání koček. V inzerátu slibovala, že budou kočky v pořádku a vrátí je zdravé zpět majitelům.
Samozřejmě, napsat si o sobě může každý, co chce. Proto Markéta nejdřív přečetla všechny recenze. Většina lidí byla spokojená a několik psalo, že se na paní Vondrovou obrací opakovaně a vždy byli spokojení. Navíc Hana kdysi pracovala ve veterinární ordinaci, takže kdyby se cokoli stalo, byla by schopná pomoci.
Po důkladném zvažování Markéta zavolala a domluvila schůzku.
Byt byl prostorný, třípokojový a největší místnost byla vyhrazena právě pro kočky. Vše bylo čisté a upravené. Líbilo se jí tam.
A také byla přesvědčená, že Filípek nebude smutnit, když kolem budou další kočky. Nudit se nebude.
Filípku, můj zlatý, budou to jen tři dny. Vydrž to, ano?
Mladý zrzavý kocourek se jí otřel o nohavici a dlouze se na ni zadíval. Markéta přesně chápala, co tím pohledem říká: chtěl jít k ní do náruče. Ale už musela odejít.
Nebojte se, slečno, usmála se Hana a převzala kocoura. Bude o něj dobře postaráno.
Budu vám důvěřovat. Tady je platba dvě bankovky po pětiset korunách, podávala Hance Vondrové. A kdyby cokoli, hned volejte, ano?
Samozřejmě.
*****
Tři dny utekly jako voda.
Zdena byla šťastná, že Markéta dorazila, a Markéta zase měla radost z nové etapy v kamarádčině životě. Novomanžel byl sympatický a zdál se spolehlivý.
Na Filípka si vzpomínala denně a každý večer volala paní Haně:
Dobrý den, Hano, jak se daří Filípkovi? Je hodný? Nedělá potíže?
Dobrý den, Markéto, odpovídala žena. Je všechno v pořádku. Má chuť k jídlu, chodí na záchod, jak má. Stále platí, že za tři dny přijedete?
Ano… proč?
Jen jsem si chtěla ověřit. Občas se stane, že se někdo zdrží a mě to oznámí na poslední chvíli, a já už mám domluvené další kočky. Ať vím, na čem jsem.
Určitě přijetím. Mimo tři dny bych už Filípka nemohla nechat. Moc mi chybí. Těším se na něj.
V den návratu cestovala Markéta do Brna a hned po příjezdu volala paní Haně.
Dobře… budu čekat, povzdechla si žena do telefonu.
Markétě vrtal ten povzdech hlavou. Proč bych měla mít obavy? Vždyť říkala, že je vše v pořádku…
Pocit úzkosti ale sílil.
Váš kocour utekl… oznámila jí paní Vondrová.
Cože?! Jak?
Sousedé nad námi dělali rekonstrukci, byla to hrůza, ten rámus, kočky byly vyděšené. Už jsem chtěla jít poprosit, ať jsou aspoň tři dny tiší, jenže ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře, váš Filípek vyběhl na chodbu a utekl dolů. Než jsem stačila zareagovat, byl pryč…
Proč jste mi hned nezavolala?! křičela Markéta. Proč jste lhali?
Doufala jsem, že ho sama najdu. Stává se, že mi kočka uteče, je jich tu hodně a sama je neuhlídám, ale vždycky jsem je zase našla. Jen Filípka ne… Vyvěsila jsem inzerát, zatím žádný výsledek. Ale určitě ho ještě najdeme, neztrácejte naději.
Neztrácejte naději?! Jak jste mohla něco takového dopustit? Vždyť jste slibovala, že bude v bezpečí!
Klidně si vezměte peníze zpět.
Vaše peníze nechci! rázně řekla Markéta a hodila smotané bankovky na zem.
Říkám, že to jsou přece vaše peníze, zůstala klidná Hana. A já za to opravdu nemůžu. Nezvyšujte tady hlas, rušíte sousedy.
Markéta se na ni podívala s nenávistí, otočila se a vyšla na chodbu.
Venku musela Markéta zavřít oči a s vypětím sil došla k lavičce. Stále si odmítala připustit, co se stalo. Proč jsem na tu svatbu jela? Proč jsem nechala Filípka?
Vzpomněla si na večer před Vánoci, kdy se z práce vracela domů. Bylo 30. prosince a ona se těšila na dlouhé svátky, které chtěla strávit jen sama se sebou. Najednou jí vběhl do cesty maličký zrzavý klubíček, které jí vylezlo po kalhotách až do rukou.
No teda! usmála se Markéta a začala přemýšlet, co s tím mrňousem udělá.
Odnesla ho domů, protože nic jiného ji tehdy nenapadlo.
Právě s Filípkem oslavila Nový rok a všechny volné dny nakonec věnovala ne sobě, ale koťátku. Ani nepostřehla, jak jí přirostl k srdci.
Markétko, měla by sis najít pořádného kluka, a ty taháš domů zrzavý kočky, žertovala její maminka, když si Markéta o Filípkovi poprvé povídala.
No, stalo se, že první v mém životě byl koťák. Kluk se bude muset smířit, že bude až druhý.
V práci se o koťákovi samozřejmě pochlubila.
Holky, přijde mi, že kočky si své páníčky najdou samy většinou v dešti, větru nebo když mrzne, vyprávěla. A pak náhle stojí přede mnou, uplakané, s těma očima říkají: Venku je zima, vezmeš mě domů? Co člověk může dělat… Vezme a odnese domů své štěstí.
Markéto, ty bys měla psát knihy, smály se kolegyně.
Radovaly se s ní, ale z očí jim bylo znát, že takovou lásku ke zvířatům zatím nechápou. Ale, jak říkávala Markéta, to přijde…
S příchodem Filípka se byt naplnil… sice kočičí srstí, ale především pohodou, teplem a láskou.
Každý den ji u dveří vítal, mňoukl, otřel se o její nohu a vyjadřoval radost.
Nejradši se Filípek natáhl k Markétě na klín a s hlasitým předením usínal v její náruči.
A teď… nikdo ji nevítal, nikdo u ní nepředl. Filípek byl pryč.
Tedy, Markéta pořád doufala, že někde je. Jenže kde, to netušila.
Tak dost! řekla nakonec na lavičce a zvedla se. Nebudu jen sedět. Musím ho najít.
*****
Haló! Našli jste ho?! vyhrkla Markéta, když jí zavolal jeden z dobrovolníků pomáhajících s hledáním.
Možná… Ozvala se mi paní, že našla na ulici zrzavého kocoura, který odpovídá popisu. Čeká dnes na vás, okamžitě vám pošlu adresu SMSkou.
Děkuju vám!
Skutečně byla vděčná všem, kteří jí pomáhali. Sama by to nikdy nezvládla.
Od chvíle, kdy Filípek utekl z bytu paní Vondrové, uplynulo už šest týdnů.
Bylo to nejbolestnější období v jejím životě. Každou noc po návratu z práce prohlížela diskuze a portály se ztracenými zvířaty. Ale nikdy nebyl mezi fotkami ten její kocour.
Navíc jediná fotka Filípka byla ještě z doby, kdy byl malý. Nikdy nefotila velkého a proto se těžko hledal.
Ze své adresy doběhla Markéta k danému domu, vyťukala číslo na zvonku.
Kdo je tam? ozval se ženský hlas.
Tady Markéta. Kvůli tomu zrzavému kocourovi. Dobrovolník mi dal vaši adresu.
Pojďte nahoře.
Po deseti minutách vyšla Markéta z domu a rozhlížela se. Lavičku nenašla, takže plakala ve stoje.
Kočka, kterou paní našla poblíž svého domu, byla zrzavá, podobná Filípkovi, ale nebyla to ona. Byla krásná, milá, ale nebyla její…
Tak si ho nechám, řekla paní, objímala zrzavého nalezence. Vám přeju hodně štěstí, určitě najdete toho svého. Hlavně neztrácejte naději.
Poprvé v životě Markéta na někoho pohlédla se závistí. Hned se otočila a šla pryč, nechtěla obtěžovat svou špatnou náladou.
Během dalších měsíců jí několikrát volali, a ona chodila prohlížet kocoury, kteří byli podobní, ale nikdy to nebyl Filípek.
To bylo asi nejhorší běžet s nadějí, že tam za těmi dveřmi bude její kocour, a pak se zase vracet s prázdnou.
Markétko, rozumím ti, říkala jí maminka. Hlavně už žij dál. Najdeš si jiného zrzka. Nejlépe přijeď na vesnici, sousedce se narodily koťata a jeden je určitě zrzavý.
Díky, mami… Ale jiného už nechci.
Uplynulo půl roku a Filípka se najít nepodařilo. Markétě nezbylo než smířit se s tím, že naděje opravdu už není.
Jediné, oč prosila Boha, bylo, aby Filípek žil. Jestli není s ní, ať je aspoň u nějakého hodného člověka nebo mezi dalšími tulavými kočkami, hlavně ať je naživu.
*****
Jak dál žít, nevěděla.
Za Filípka se cítila vinná a bylo jí odporné být sama sebou. Co se mohlo stát, kdyby na tu svatbu nejela? Nemuselo to dopadnout takhle.
Nemusela by nechat svého kocoura u cizí ženy Filípek by byl pořád doma, s ní.
A teď…
… teď Markéta netuší, kde je a jak je na tom. Nevědět to je nejhorší. Horší než smrt.
O víkendech, aby nebyla doma, kde všechno připomínalo Filípka, vyrážela ven.
Bloumala Brnem, procházela dvory paneláků, hledala kolem popelnic.
Dávno už nevěřila, že ho najde, ale přesto hledala.
Jednoho dne sama nevěděla, jak se dostala skoro na okraj města k útulku pro zvířata. Asi měla maminka pravdu. Možná bych si měla najít jiného kocoura? zamyslela se.
Myšlenku ale zamítla.
A co když se Filípek vrátí? Pomyslí si, že jsem jej zradila…
Již se chtěla otočit zpět, ale u brány se objevila mladá pečovatelka.
Slečno, jdete k nám?
Markéta se lekla a otočila se.
Pokud chcete nového parťáka, ráda vám naše chlupáče ukážu. Nemusíte se bát, klidně se jen podívejte. Třeba vás někdo okouzlí.
Markétě se nechtělo, ale odmítnout nedokázala.
Tohle je Simon, tamten je Valet. Nejsou krásní? ptala se pečovatelka.
Jsou nádherní, moc.
Nedokázala to vysvětlit, ale najednou jí bylo trošičku líp. Kočky a psi, které na ni koukaly očima plnými naděje, léčili její duši. Dokonce se přistihla, že se jí nechce jít domů.
A kdo je tam vzadu? ukázala Markéta na poslední kotec.
Tam žije náš samotář. Říkáme mu tak, protože si nikoho nepustí k tělu. Sotva se ho dá nakrmit, natož aby někomu padl do oka. Je tu od zimy, když byl v zoufalém stavu. Zachránili jsme ho, ale dodnes si cestu k lidem nenašel.
Markétě se něco sevřelo u srdce.
Můžu… se na něj aspoň podívat?
Pojďte.
Když zazněly kroky, zrzavý kocour se naschvál otočil zády k nim.
To je on. Vždy se otočí, když k němu jdeme.
Markéta nevnímala slova. Upřeně hleděla na zrzka a…
… ne, to se jí jen zdálo.
Filípku? zašeptala nejistě. Filípku, jsi to ty?
Kocour pomalu otočil hlavu a překvapeně se na ni zadíval…
To je přece on… nebo ne?
Filípek! zavolala tentokrát jistěji. Bože, ty žiješ! Pojď ke mně, můj chlapečku! Poznáváš mě?
Kocour zkoumavě hleděl na Markétu, jako by přemýšlel… Moje panička?
Ano teď ji poznal. Hlas, oči, vůni. Jenomže už k ní neběžel…
Vždyť mě nechala! A nebo ne? Tak proč přišla? Co mi poradí kočičí instinkt?
Instinkt napověděl: Běž! A Filípek běžel. Ke své milované Markétě.
Slečna z útulku právě stihla otevřít kotec, a oni už byli v objetí.
Dívali se na ně všichni: slečna z útulku, ostatní zvířata, dokonce i oblaka na nebi. A slunce se na ně smálo spolu s nimi. Protože v takových dnech se prostě musí smát.
A Markéta s Filípkem odcházeli domů, slíbili, že budou útulku pomáhat.
Vždyť pomohl jejich kocourovi.
*****
Cestou domů Filípek přede jako traktor, občas mňoukne a celé cestě vypráví: To byl ten den, co se mě panička bála. Ten hluk, a nikde jsi nebyla. Musel jsem tě hledat. Ale chytlo mě auto. Jak rád tě zase vidím, paničko. Už mě nikdy neopustíš?
Filípek se rozhlédl a zadíval se jí do očí.
Ne, Filípku. Už nikdy.
