Poslední výjezd
Od samého rána měla Anežka takové zvláštní tušení, že se dnes něco stane.
Něco špatného
Hned volala mamince, ale paní Ludmila Světlíková ji ujistila, že je v pořádku:
Tlak mám jak z učebnice, hlava mě nebolí. Proč se ptáš?
Jen tak, pro jistotu odpověděla Anežka tiše. No nic, musím se chystat do práce, kdyžtak mi zavolej.
Jasně.
Po tom telefonátu by snad měla být klidnější, jenže toho pocitu vnitřního neklidu se ani trochu nezbavila.
Nedovedla rozklíčovat, co přesně za tím je, vždyť žádný konkrétní důvod k obavám neměla.
Ale s její prací se vlastně může stát cokoliv. A navíc byl pondělí, a pondělky no, ty jsou vždycky nejhorší.
Dopila rychle kávu, mrkla na hodiny bylo půl sedmé, oblékla se a s rychlou svačinou v tašce vyrazila do práce.
*****
Na stanovišti záchranné služby potkala Anežka dnesního parťáka, řidiče Honzu. Když ji uviděl, mávnul na ni a ona mu jen ospale kývla hlavou.
Anežko, ty jsi dnes ráno jak zamračený podzimní den, zasmál se Honza, když zapaloval cigaretu. Stalo se něco?
Ne, Honzo. Zatím je všechno v pohodě. Ale mám pocit, že dneska se něco stane, zamyslela se.
Prokrista proč ty máš takhle po ránu takové myšlenky? Že by málo spánku?
Anežka jen mlčky zvedla oči ke šedivé, zatažené obloze. Každou chvíli začne pořádně pršet.
Déšť totiž odjakživa nesnášela
Možná je to tím? Žádné předtuchy, jen podzimní depka kvůli počasí?
Trošku se tím povzbudila a dokonce se usmála při myšlence na to, že našla logické vysvětlení.
Jenže už za vteřinu ten divný pocit zase seděl na jejích zádech.
Hezkou službu, kolegové! zavolala mladá holka, která běžela okolo.
Honza, když to slyšel, zakuckal se kouřem, zamával na ni pěstí a ona okamžitě vytřeštila oči.
Jé, promiňte Zapomněla jsem, omluvně zamumlala.
Byla tu nová, od minulé středy dělala zdravotní sestru, a ještě neměla v genech, že popřát záchranářům hezkou směnu je fakt špatné znamení.
No super, teď už se vážně něco podělá, zašeptala téměř neslyšně Anežka a proběhl jí po zádech mráz.
Ty si teda fakt umíš přivolat maléry, zabručel Honza a típl cigaretu do kovového koše.
*****
Anežka si nervózně kousala ret pokaždé, když dispečerka poslala na jejich tablet další adresu a do vysílačky hlásila důvod výjezdu:
Muž, 35 let, silné bolesti hlavy a zadrhávání řeči. Asi cévní mozková příhoda.
To mi tak chybělo pomyslela si Anežka. Jo, záchranář musí být připravený na všechno, ale
Každý výjezd brala hodně osobně, zvlášť pokud šlo o život. Při mozkové příhodě to bývá na denním pořádku.
Hlavně dneska
Naštěstí to u dotyčného mužského nebyl žádný infarkt ani mrtvice.
Měl jen kocovinu den předtím slavil do noci kamarádovy narozeniny. Anežka mu dala prášek a doporučila postel.
A co pivko, pomůže? zamrkal na ni muž doufající v zázrak.
Proboha, to byste si jen přitížil. Jestli chcete žít dlouho a spokojeně, na alkohol radši úplně zapomeňte.
Když pak vyšla z bytu, ulevilo se jí. Všechno v pořádku tentokrát.
Možná má Honza pravdu, ta moje špatná předtucha je z toho, jak jsem unavená a vyhořelá.
Začala se trochu uklidňovat až do dalšího hlášení od dispečerky:
Vyjeďte na hřbitov.
Kamže? vyvalil oči Honza.
Na hřbitov, povzdechla si Anežka a sevřela tablet.
Na městském hřbitově měli dnes pohřeb slavného herece alespoň říkali, sama o něm nikdy neslyšela.
Dav lidí, všichni s rudými karafiáty, starší i mladší, chlapi i ženské. Někdo tiše plakal, někdo vzpomínal hezky na zesnulého.
Anežka pořád čekala, odkud to přijde. Honza zapaloval jednu cigaretu za druhou.
Nic se nestalo, jejich zásah nebyl třeba.
Pak další volání už úplně obyčejná. Tak rychle uteklo skoro dvanáct hodin, a Anežčina směna končila.
Za deset minut a mohla se těšit domů, osprchovat se a spát jak mimino. Zítra, doufala, už snad bude lepší nálada.
Napadlo ji ještě naposledy volat mámě.
Všechno dobré, Anežko ozvala se Ludmila Světlíková. Večeřím a pak si pustím televizi.
Tak jak je mámě? ptal se Honza, když dala mobil do kapsy.
Všechno v pořádku.
Vidíš, já ti to říkal! rozesmál se Honza. Žádná pohroma se dnes nekoná. Celý den tě žere předtucha Prosim tě!
Jenže Honzo, furt to mám tady Vůbec netuším, co mě tak znepokojuje.
Pořiď si nějaké zvířátko, to pomáhá na nervy.
Vážně?
Určitě! Mám doma kocoura Míšu. Vždycky na mě skočí, začne příst a všechen stres je pryč. Spím pak jak zabitý.
S mým směnovým rozpisem? Sám víš, Honzo, že žiju sama, kdo by se o něj staral, když mám noční? Ty máš aspoň rodinu.
Chtěla to dál rozebírat, ale tablet náhle zapípal a ozvalo se:
Anežko, promiň, ale přijmi ještě poslední výjezd. Ulice Macharova 23, byt Moment
Nebude to čtyřicet osm?
Přesně, byt 48. Jak jsi to věděla? divila se dispečerka.
Tam bydlí pan František Mašek. Už jsem k němu jezdila skoro jako domů. Co zase?
No zemřel, Anežko. Asi dnes ráno. Policie už je na místě, musíš tam být u víš čeho
Jo odpověděla zvláštním hlasem Anežka.
S třesoucíma rukama položila tablet na kolena a podívala se na Honzu. Bylo jasné, že vše slyšel, tak jen mlčky kývl.
A pak řekl:
Je to smutný s Františkem. Podle toho, co jsi vyprávěla byl to fajn člověk. Ale nemotivuj se: On sám nechtěl do nemocnice, to byla jeho volba. Ty za to nemůžeš, slyšíš?
No jo
Anežka se opřela za sedačku, zavřela na chvíli oči a ponořila se do sebe.
*****
Františka Maška poznala před měsícem a půl. Zavolal si záchranku kvůli bolestem na hrudi.
Pán říkal, že má nezamčeno, můžeš vejít rovnou, informovala tenkrát dispečerka.
Dobře.
Anežku v předsíni přivítal malý štěňátko. Opravdu prcek sotva do dlaně.
Chvilku na ni zuřivě vrčel, pak se dal do štěkání, a jakmile ho páníček zavolal, stáhl se do obýváku a radostně vrtěl ocáskem.
Našel jsem ho pobíhat na ulici, vzal ho k sobě a od té doby je můj malý ochránce, usmál se František a pokusil se vstát z postele.
Ne, zůstaňte v klidu, zarazila ho Anežka. Ten váš pes je úžasný. Takového bych taky jednou chtěla, kdyby to šlo.
Proč by to nešlo?
Důvody jsou Ale teď radši ke zdraví. Co vás trápí, jak to dlouho trvá, chodíte k lékaři?
Vyprávěl, že potíže začaly před rokem, když zemřela jeho manželka. Do polikliniky dřív chodil, ale nic se nezlepšilo, tak to odpískal.
Nejhorší je stát dlouho ve frontě. A v bolestech No, je to různý.
Můžete to popsat?
Nemám co popisovat. Trochu zabolí, pak to poleví. Dám si kápky nebo tou validolku.
To ale není žádná léčba, pousmála se Anežka. Tak já vám udělám EKG.
Na křivce našla vážné potíže a chtěla Františka okamžitě odvézt do nemocnice, jenže on nechtěl.
Kdo by se postaral o Beníka? Dejte mi radši tabletku nebo injekci.
To vám pomůže jen na chvíli. Vážně doporučuju jet do nemocnice.
Všichni před vámi to dělali takhle a vidíte, žiju. Do nemocnice nejdu, radši podepíšu revers.
A tak to zůstalo nikdy ho nepřesvědčila. Ať přijela kdykoliv, byl doma, štěně s ním.
A volal často snad jednou týdně.
Nikdy jsem to předtím neměl. Trochu pobolí, přejde. Teď už to nepomáhá.
Protože se to zhoršuje. Bez léčby to nejde. Neváhal byste
Fakt ne. Beník je pořád prcek, omlouvám se, Anežko.
A když se něco stane, kdo se o něj postará?
Nestane! Ale kdyby, věřím, že mu někdo pomůže. Souseda jsem o to prosil, ukázal jsem jí, kde mám peníze na granule.
Peníze?
No jasně. Všude se psi venku najdou, ale peníze na krmení ne vždycky jsou.
Fakt byl fajn člověk.
A teď už Anežka jede zase k Františkovi. Tentokrát už si spolu nepopovídají Škoda.
Tenhle výjezd byl opravdu poslední.
A i když Honza tvrdil, že ona je nevinná, Anežka si to nemyslela. Měla ho prostě ukecat na tu nemocnici.
Anežko, jsme tu.
Cože? až teď si uvědomila Honzovu ruku na rameni.
Jsme na místě.
Těžce vstala, vyškrábala se na třetí patro, vešla do bytu, kde už byl i místní policista a sousedka paní Jaroslava Kovářová, kterou už taky zažila při minulém výjezdu.
Tenkrát Františka na ulici schvátilo ve chvíli, kdy nesl Beníka. Jaroslava volala záchranku.
Dobrý večer, Anežko.
Dobrý, paní Kovářová, špitla Anežka. Vy jste volala policii?
Samozřejmě. Už od rána tam Beník furt štěkal jako pominutý. Divila jsem se, že František s ním nešel ven. Jenže co já vím Možná nebylo mu dobře.
A dál?
Pak jsem šla na chatu a vrátila se až večer. Pes zas řval a řval. Tak jsem zavolala policii. Přišel policajt se zámečníkem a ukázala ke ložnici.
Děkuju, všechno rozumím.
Anežka šla do ložnice, stála tam dlouho, sotva držela slzy. Vypsala papíry a najednou
vzpomněla si a začala hledat po bytě, prošla i kuchyň, koupelnu i balkon.
Hledáte něco? zeptal se policista, co vše sledoval.
Měl by tu být štěně Nikde ho nevidím. Neviděl jste ho?
Takový tmavý? Jo Motal se nám tu pod nohama, štěkal a vrčel, zasmál se chlápek v uniformě. Ale nakonec ho vzala sousedka.
Díky Bohu! vydechla Anežka.
Vyděsila se, že by toho pejska někdo vyhodil ven. František by to nerozchodil.
Rozloučila se a z bytu vyšla s úmyslem dojít ještě k paní Kovářové.
Anežko? divila se Jaroslava. Něco se děje?
Chtěla jsem vás jen pochválit, že jste si Beníka vzala k sobě. Jak to zvládá? Je smutný?
Kdo je smutný?
No, Beník Že je u vás?
Aha, pes Já si ho nenechala, proč taky?
Ale policajt říkal, že jste ho vzala.
Jo, vzala a pustila ven na dvůr. Furt štěkání a obtěžoval i policajta. Venku je to pro něj lepší, v bytě by trpěl. Stejně už mu pán chybí.
Vy jste ho pustila ven?
Ne vyhodila, jen otevřela. V bytě už nemá co dělat.
Ale František říkal, že se s váma domluvil a ukázal vám i peníze na granule.
Jaroslava ztuhla, vyděšeně se podívala stranou:
Vůbec nevím, o čem mluvíš. S ničím takovým jsem nikdy nesouhlasila.
Ale on sám
Promiň, teď nemám čas. A pes? Chce-li žít, přežije. Třeba mu někdo pomůže. Svět není zlý.
*****
Anežka seběhla schody, vypadla ven a vděčně dýchala čerstvý vzduch, i když už začal déšť.
Pršelo zatím slabě, ale kapky houstly.
Anežko, co tam stojíš, Zmokneš! volal Honza od auta. Seda do auta, no tak!
Anežka otevřela dveře, položila lékárnu na sedačku
a zase dveře zavřela.
Anežko? vyběhl zmatený Honza ven.
Honzo, klidně jeď zpátky na stanoviště, moje směna končí. Já tu zůstanu ještě chvíli.
Co chceš dělat?
Najít štěňátko.
Jaké štěně, prosím tě, můžeš mi to vysvětlit?
Vylíčila mu v rychlosti, co se stalo, a Honza se zapálenou cigaretou přikývl.
Tak to teda ne, nenechám tě tady v dešti samotnou. Máme tmu za krkem, hledat štěňátko půjdu s tebou.
Honzo, nemůžeš opustit sanitku!
Nikdo nám to neřekne, to už přežiju.
Záchranář a řidič prošli celý dvůr kolem paneláku, nikde nic. Pak se k nim přidal i ten policista slyšel je z ulice.
Můžu pomoct? usmál se.
Anežka byla lehce překvapená, ale byla ráda.
Mám ho! ozval se Honza a Anežka se rozběhla k němu.
Pod lavičkou naproti domu, kde František bydlel, se krčil Beník nastražené uši, laskavé oči, ale vrčel na Honzu.
Podívej na něj, našel jsem ho, ale místo díků na mě vrčí! smál se Honza.
Anežka se rozběhla, radostí skoro brečela. Beník vylezl, podíval se na ni a smutně zakňučel.
Já vím, chlapečku, vím Františka už nemáme.
Honza se díval jinam, aby nebyly vidět jeho slzy. I policista jen koukl do nebe. Chlapi přece nepláčou.
Nevím, jestli ti nahradím páníčka, ale aspoň to zkusím šeptala pejskařce Anežka. Půjdeš se mnou?
A Beník šel.
Cítil, že Anežka je dobrý člověk. A hlavně, nemá rád déšť.
*****
Ze začátku měla Anežka strach, že to nezvládne, ale pomohla jí maminka.
Když byla ve službě, paní Ludmila chodila k ní domů, Beníka nakrmila, vzala na procházku.
O volných dnech chodily spolu ven Anežka, máma i nová psí rodina.
Nikdy nelitovala, že Beníka vzala.
Najednou její život dostal smysl. Lépe chápala Františka, i když mu jako lékařka vyčítala, že nechtěl do nemocnice.
A za pár týdnů se k jejich malé rodince přidal ještě někdo další.
Ten policista jmenoval se Vojta. Hledali spolu Beníka a bylo jasné, že si padli do oka. Tehdy na to ještě nebylo pomyšlení, teď už ano.
Když pak šel Vojta poprvé na návštěvu s kyticí, v předsíni ho vítal Beník.
Očuchal ho, potom se na něj dlouze podíval a po pár vteřinách vítězně štěkl a pustil ho dovnitř zkoušku splnil.
A tím bylo jasné, že jeho milované Anežce už nic zlého nehrozí. Leda tak štěstí, na které čekala celý život.
