Dceruško, dej mi aspoň čtvrtku chleba, zítra ti vrátím peníze. Hlava se mi točí z hladu…
Jak si to představujete? odpověděli mi, tohle je přece pekařství. Lahve tu nepřijímáme. Umíte číst? Je to jasně napsané: lahve je třeba odevzdat ve výkupu a pak si za ně koupit chleba. Co tedy chcete?
Já jsem nevěděla, že výkup lahví mají otevřený jen do dvanácti. Přišla jsem pozdě. Ještě nikdy v životě jsem nesháněla prázdné láhve. Zoufalství mě pohltilo a šla jsem dál, vůbec nevěděla, kde sehnat pár korun.
No jo, měla jste vstát dřív. Zítra ráno lana odneste a pak přijďte, poradila prodavačka.
Dceruško, dej mi aspoň čtvrtku chleba. Zítra vrátím peníze. Hlavu mám jako v mlze, neměla jsem nic k jídlu.
Bylo vidět, že je té starší paní trapně prosit, ale stále držela hlavu hrdě.
Ne, odpověděla prodavačka, já tady nic nerozdávám, sama mám sotva na chleba. Je tu plno žebráků, nezdržujte.
Dobrý den, obrátila se prodavačka na muže stojícího u pultu. Vaše oblíbené rohlíčky právě přivezli. Koláče s meruňkami jsou čerstvé, s třešněmi včerejší.
Dobrý den, zabroukal zamyšleně muž. Vezmu si chléb s ořechy a sušeným ovocem. A šest koláčů s třešněmi.
S meruňkou, upřesnila prodavačka. Tak tedy s meruňkou.
Muž koukal zamyšleně stranou a nevšiml si staré paní, která stála opodál a pozorovala ho.
Z okénka pultu mu prodavačka podala nákup. Muž vytáhl silnou peněženku a zaplatil větší bankovkou v korunách. Jeho oči krátce spočinuly na paní a zastavily se na velké broži na jejím kabátku.
Stará paní rozhodně nevypadala na žebračku. Působila vzdělaně a hrdě, byla v čistém, i když starším oblečení.
Pavel nasedl do svého auta, položil nákup na sedadlo vedle sebe a odjel.
Jeho firma sídlila nedaleko.
Jakmile přišel, uvítala ho sekretářka Martina.
Pavle Jaroslave, volala vaše paní, abyste jí zpátky zavolal.
Co se děje, Martino? hned znejistěl.
Pavel Svoboda byl majitelem firmy s domácí elektronikou. S podnikáním začal už v devadesátých letech. Díky bystré hlavě se jeho podnik rychle rozrůstal.
Sídlo měl na okraji Brna, v centru být nechtěl přišlo mu to zbytečně drahé.
Pavel postavil hezký dům, kde žil s manželkou a dvěma syny.
Za dva týdny měl být otcem již potřetí, proto ho telefonát manželky rozhodil.
Janičko, co se stalo? ptal se s obavami.
Pavle, volali nás ze školy. Ondra se zase popral se spolužákem.
Nevím, jestli budu moct jít, mám hrozně moc práce. Snažím se domluvit s velkým dodavatelem.
Pavle, ale ty víš, že bych tam radši nešla sama…
Nikam nemusíš. Dohlédni na sebe, já to zařídím.
Ondru snad zbiju, jestli nebude rozumný. Omluv mě, mám toho teď plno. Budu dlouho v práci, nečekej na mě s večeří.
Ach Pavle, jsi pořád pryč. Děti tě nevidí, přijdeš, když už spí, a když odcházíš, ještě spí. Mám o tebe strach. Neodpočíváš už vůbec.
Co se dá dělat, taková je práce. Doufám, že takto makám maximálně ještě týden a pak už bude líp. Ale až budeš v porodnici, kdo nám pomůže s dětmi?
Něco vymyslíme. Možná najdeme chůvu.
Ale nechci nechávat kluky celý den s někým cizím.
Pavle, probereme to, až budeme mít víc času. Teď máme oba práce nad hlavu.
Mám pocit, že ti už na nás nezáleží.
Jani, nemluv tak. Všechno co dělám, dělám pro naši rodinu kvůli tobě, Ondrovi, Kubovi a naší dcerušce, která už brzy přijde na svět.
Promiň, neměla jsem to tak říct. Strašně mi chybíš, chci tě vídat častěji.
Pavel zůstal v práci až do noci. Děti už spaly, když přišel, a Jana na něj čekala v obýváku.
Promiň, Pavle, dneska jsem toho řekla moc.
To je v pořádku, Jani. Musíš na sebe dávat pozor. Ani jsi neměla čekat. Pojď do kuchyně, ohřeju ti večeři.
Nemám hlad, děkuju. Objednal jsi si jídlo do kanceláře, že? Přivezl jsi koláče s meruňkou? Nikde nejsou tak dobré, jako v tom krámku. A ten chléb s ořechy a sušeným ovocem…
Koláče jsou vynikající, ale ten chléb dětem moc nechutnal.
Pavel se zamyslel a vzpomněl si na starou paní, kterou viděl u pekařství.
Jdi už spát, zítra zase brzo vstáváš. Pavle, chtěla s ním mluvit Jana, děje se něco? Máš v práci problémy?
Ne, v práci to jde. Když se mi podaří domluvit s tím dodavatelem, bude všechno super.
Jsi celý vyčerpaný, usínáš za chůze.
Ne, jen jsem dnes zahloubal. Víš, viděl jsem u krámku starší paní. Byl jsem zamyšlený, tak jsem nedával pozor a až teď mi dochází, co tam prodavačka s tou paní mluvily. Ale to není to hlavní. Její obličej mi připadá povědomý, ale nemohu si vybavit, odkud ji znám. A ta velká brož…
Pavel byl člověk s dobrým srdcem, vždy ochotný pomoci.
Starší paní u pekařství mu nějak zůstala v hlavě. Vyčítal si, že jí nepomohl, když to potřebovala. Nejvíc ho trápilo, že mu její tvář pořád přišla známá, ale nemohl si vzpomenout, odkud ji zná.
Brzy ráno, místo aby se pustil do práce, začal přemýšlet a dělat si poznámky, až najednou zvolal: Vždyť to je paní Tamara Váchová! Vzpomněl si na brož i na její kabát. Neviděl ji 17 let změnila se k nepoznání.
Tamara Váchová byla učitelka matematiky, kterou měl ve škole každý rád. Rodiče žáků za ní chodili pro radu.
Vdala se pozdě, v osmatřiceti. Narodila se jí dcera, ale byla slabá a nemocná a zemřela, když jí byly tři. Po té ztrátě se Tamara a její muž rozešli.
Pak Tamara věnovala všechnu svou lásku žákům.
Pavlovo dětství nebylo lehké. Vychovávala ho babička, rodiče zemřeli v autě při cestě do práce na poli.
Pavel byl bystrý a statečný kluk. Věděl, že musí tvrdě makat, aby něčeho dosáhl. Učitelé ho chválili, Tamara ho měla zvlášť v oblibě.
Často k ní chodil domů, když byl mladší. Žila v menším domku a ráda ho zvala, aby jí pomohl s drobným úklidem nebo na zahradě.
Věděla, že s babičkou nemají peníze nazbyt a občas hladovějí. Občas ho zvala ke stolu, ale styděl se, a tak odmítal.
Tamara byla mazaná nabídla mu brigádu. Práce bylo málo, ale pokaždé dostal dobrou domácí polévku nebo kus báječného chleba.
Tamara sama pekla svůj chléb v kamnech. Byla pyšná, že formu na pečení zdědila po své babičce.
Ten chléb byl nadýchaný a voňavý, Pavel říkal, že nic lepšího v životě nejedl.
Když říkáš, že je nejlepší, musíš dát i své babičce, usmála se Tamara a uřízla mu pořádný kus.
Pavel se v těch vzpomínkách na chvíli ztratil a ani si nevšiml, že do kanceláře vchází kolegové.
Věděl, že místo jejího starého domku už stojí paneláky, proto požádal známého z policie, aby mu pomohl zjistit Tamary novou adresu. Za hodinu měl Pavel jasno.
Ale práce měl tolik, že návštěvu musel odložit.
Večer doma vše pověděl Janě.
Přemýšlel jsem, že by paní Tamara mohla být ta správná osoba, která by nám ulevila. Až budeš v porodnici, děti s ní budou v dobrých rukou. Tolik mi dala do života. Nechci ji nechat ve špatné situaci.
Samozřejmě, Pavle, dovez ji! Bude u nás vítaná. Třeba si s Ondrou poradí líp než my, souhlasila Jana.
Ty ji neznáš, má dar přesvědčovat, usmál se Pavel.
Měli s Janou naprosté pochopení.
Konečně v neděli měl Pavel volno. Koupil pugét květin a jel za starou paní.
S napětím zazvonil. Dveře otevřela Tamara Váchová. Poznal ji zestárla, v obličeji jí něco chybělo, oči byly unavené.
Dobrý den, paní Tamaro, já jsem Pavel Svoboda. Asi mě už nepoznáte vyučovala jste mě před 17 lety.
Pavle, jak bych tě nepoznala. Věděla jsem už tam u pultu, že jsi to ty.
Omlouvám se, nepoznal jsem vás hned. Byl jsem úplně myšlenkami jinde. Neurazila jste se?
Stará učitelka měla slzy v očích.
Ale kdepak. Hledal jsem vás a jsem rád, že vás nacházím.
Podal jí nervózně květiny.
Děkuji. Naposledy mi někdo přinesl květiny prvního září, čtyři roky zpátky. Pak už mě ze školy propustili.
Omlouvám se, čaj nabídnout nemůžu. Důchod dostanu až za dva dny.
Paní Tamaro, přijel jsem vás pozvat k nám. Máme s Janou velký dům, dva syny a co nevidět přijde na svět dcera.
Ne, Pavle, nemůžu ti sednout na krk. Vaše rodina by nebyla ráda.
Nabízím vám práci. S Janou jsme domluvení kluci potřebují zkušeného člověka, ne cizí chůvu ze seznamu. Kdo jiný než vy?
Ondra dělá ve škole problémy. Volali nám zrovna teď.
Zvládnete je, paní Tamaro?
Bude mi příští rok sedmdesát, ale zvládnu!
Tak si sbalte věci, jedeme domů.
A tak Tamara
Váchová začala bydlet ve Svobodových. Na starosti rychle zapomněla, starosti z jejich domu zmizely.
Jana byla nadšená, tak klidnou a zkušenou paní ještě nezažila, a celá rodina ji brzy přijala za svou.
Za týden a půl přišla vytoužená dcera, pojmenovali ji Hedvika. Když byla Jana v porodnici, kluci strávili s paní Tamarou skvělý čas vařila, pomáhala s úkoly, byla jim oporou.
Pavel a Jana byli rádi, že děti nejsou s cizí osobou, ale se ženou, které důvěřují.
Ondra, známý svým vzdorem, před Tamarou povolil, ani jednou na něj nemusela zvýšit hlas. Asi skutečně měla dar přesvědčovat, protože Ondra na rvačky rychle zapomněl.
Když bylo načase vyzvednout Janu s malou Hedvikou z porodnice:
Už se mi po vás stýskalo, moji milí! objala je Jana.
Máme se fajn! smál se mladší Kuba.
Mami, s paní Tamarou jsme pekli chleba! chlubil se Ondra.
Byl dobrý, ale paní Tamara říkala, že v troubě není nikdy tak výborný, jako býval z pece. Ten z pece byl opravdu nejlepší! dodal hrdě.
