Moje pravidla
Ne, Kubo, jsem opravdu moc ráda, že jsi přijel! sedla si maminka Eva Petráková naproti mně, opřela si bradičku o drobné pěstičky a usmála se: Tak jsem se stýskala. Jez, jez, miláčku. Mám ti přidat ještě karbanátek?
Zavrtěl jsem hlavou.
Nechutná ti? vyděšeně se zeptala a narovnala se. Její tvář, předtím uvolněná, se náhle napjala a oči se rozšířily. Já jsem to přece dělala jako vždycky Říkala jsem tátovi, že ty vepřové moc nemusíš… Říkala jsem! Jde z toho nějaká pachuť?
Maminka začala být nervózní, tolik se na moji návštěvu těšila, navařila jídla, jako by přijel celý školní zájezd a ona byla provozní ve vojenské kuchyni, která je musí nakrmit i zahřát. A teď taková ostuda synovi nechutná její karbanátek
Ale mami, neblázni! Všechno je skvělé, jen už nemůžu.
Odhodil jsem vidličku na talíř byla taková malá a křehká v porovnání s mojí velikou rukou, upravil jsem si ubrousek, také drobný, skoro jako dětský kapesníček. Bylo až zvláštní, že Evička, tak drobná žena, vychovala takového chasníka. Inu, celé mám po tátovi, Michalovi. Ten byl taky pořádný kus chlapa. Vedle něho mamka vždy vypadala jako holčička.
Bylo to výborné, jako vždy! postavil jsem se, došel k ní a pohladil ji po zádech, jako bych jí přehodil přes ramena teplý kabát. Hned se tvářila klidněji, bezpečně Tak co jsi to chtěla probrat? Povídej, za chvíli musím jet. S Ljudmilou jsme chtěli zajít do města, koupit Romíkovi nové oblečení.
Ljudmila, jak jsem jí někdy žertem říkal v lehce archaickém stylu, byla moje žena pečlivá, pořádná a krásná.
Když jsem ji poprvé spatřil na ulici, narazil jsem do lampy, jak jsem na ni zíral. Rozbil jsem si obočí, krev mi tekla do očí. Lída, jak na mě stočila pohled, se celá vyděšená zarazila. Já se však jen rozpačitě drbal na tom sloupu, abych zjistil, zda jsem ho nepoškodil.
Pak jsme spolu šli na pohotovost. Lída byla tehdy naivní a mladá dívka; neustále se ptala, jestli se mi nemotá hlava, držela mě za loket. Co jsem jí měl odpovídat? Samozřejmě že se mi hlava točila! Vedle mě šla Ljudmila, která byla prostě neuvěřitelně krásná
Vzali jsme se. Dnes máme syna Romana, Lída pracuje jako logopedka, přijímá žáky doma, což jí vyhovuje nemusí běhat po cizích bytech, má čas na domácnost. Já každé ráno odvážím Romana do školy, ne do ledajaké Lída pro něj vybojovala místo na gymnáziu s přírodovědným zaměřením. Žijeme dobře, v klidu, každého zaměstnávají starosti a láska.
A proč Lída nepřijela? zeptala se mamka při sklizni stolu. Dobře věděla, že má Lída soukromé žáky a učení končí až večer, ale spíš chtěla získat odvahu, aby mě požádala o laskavost.
Vždyť jsem říkal, že má dnes dva žáky. A Roman rád mu říkám jménem a s otcovským příjmením, zní to důstojně má úkoly. Tak co je?
Odebral jsem mamce šálky a s opatrností, jakoby šlo o křišťálové střevíčky, je odnesl do dřezu, otočil mamku tváří k sobě a podíval se jí do očí. Mámo, děsíš mě. Co je s tátou? Co dělá zamčený v pokoji? Máte nějakou půjčku? Byli jste podvedeni? Zastavili jste byt, ledvinu či jiné orgány? Někdo vás vydírá? Nebo se náhodou našel můj bratr-dvojče, kterého vám ukradli v porodnici?
Usmíval jsem se, pyšný na vlastní srandu. Svět se zdál veselý a jarně radostný.
Mamka mě posadila, pohladil jsem si břicho, natáhl ruce do stran, až jsem narazil o kuchyňskou linku Jojo, byt tady je menší, než máme s Lídou tam máme prostorné tři pokoje, velkou lodžii, kuchyň, všichni mají dost místa a zůstává i prostor navíc. Ten byt jsme získali díky Lídiným příbuzným, kteří ho po letech v Praze odešli darovat Lídě a sami odešli žít blíže přírodě na jižní Moravu. Každý podzim nám poslali hromadu brambor, řepy, topinambury a nádherné astry. Bože, ty kytky byly kosmos! Přijíždělo to s kamionem strýce Štěpána, původního majitele bytu. Proč měl naši Lídu tak rád, jsem nikdy nezjistil, ale Štěpána jsem velmi obdivoval a rád jsem mu pomáhal opravovat auto, když bylo potřeba. V kraťasech s palmami jsem se procházel po jeho bývalém bytě a radoval se ze života.
Víš, vlastně mamka si odkašlala, trochu váhala a přišoupla přede mě talírek s perníčky. Pamatuješ si Marii Lojdovou?
Trochu jsem znejistěl, zvedl obočí.
Samozřejmě, mami! O čem mluvíš! prohlásil jsem a sáhl po perníku voněly krásně po medu a cukrové polevě. Neodolal jsem, postavil vodu na další čaj.
Tak tedy Marii Lojdové poslali doporučení do vaší krajské nemocnice, musí na operaci očí Nevím přesně, co jí je, ale je to složitější
Jedl jsem a poslouchal. Samozřejmě jsem si ji pamatoval sousedka ze stejného patra, často zachraňovala mamku, hlídala mě jako malého, když rodiče byli v práci. Marie Lojdová vždycky nosila obrovské kulaté brýle a její oči za nimi působily skoro vyjeveně, řasy jí za skly mávaly jak křídla motýla.
A? zeptal jsem se, když mamka zmlkla a nervózně smetala drobky ze stolku jasné znamení, že je nesvá.
No, jestli by nemohla během léčení u vás s Lídou bydlet? Pronajímat byt je pro ni drahé, hotel taky, a cestovat nemá sílu. Chápu, že to je náročné, cizí člověk v domácnosti, ale je to přece jen na čas Navíc cítím povinnost jí to vrátit, vlastně tě vychovala.
Přestal jsem žvýkat, upil čaje, otřel si pusu a pokrčil rameny.
No No zamručel jsem. Teta Marie v našem bytě se nehodila do mých plánů zas na chvíli uklidit kraťasy s palmami, Lída nebude moct v noční košili na kuchyň… Ale když to musí být, tak to musí být. Ale no tak! Samozřejmě může! Když kdysi pomohla ona mně, tak jí musí pomoct i já! usmál jsem se. Připadal jsem si spravedlivý, citlivý a statečný. Lída bude na mě pyšná, mamka taky. Marie Lojdová si zaslouží, abychom se o ni postarali na stáří! dodal jsem a zahřál mě ten hezký pocit.
Za oknem jako by se rozsvítil nad mou hlavou svatozář, slunce zasvítilo a máminy oči zazářily. Z kostela za domem se rozezněly zvony, až z toho duše zpívala.
Opravdu? Děkuju moc, Kubo! To je SKUTEČNÝ ČIN! Jsem šťastná, že z tebe vyrostl takový citlivý kluk.
Přišla mě pohladit po hlavě, jako když jsem byl malý.
Kdyby tu byla Lída, určitě by se ušklíbla a napodobila tchyni. Vždy se pousmívala nad maminčiným obdivem ke mně.
Ale teď tu není, takže se zase můžu cítit jako ten hodný syn, kterého chválí ta nejdůležitější žena v mém životě.
Zjihnul jsem, povolil ruce na stole.
Ale Ale asi bychom se měli zeptat Lidušky… špitla mamka nesměle. Něco jsem zabručel, že Lída nebude proti, a vmyšlenkách už klimbal, jak bylo příjemné, teplé a radostné být zase tím vzorným synem Tak já zavolám tetě Marii, domluvíte se.
Maminka odcupitala z kuchyně, z pokoje šustilo novinami a já vytáhl mobil, vytočil ženu.
Lída poslouchala a při tom si líčila oko.
Na jak dlouho to bude? zeptala se nakonec.
Tak na dva týdny, myslím. Liduš, je potřeba pomoct trochu jsem se omlouval. Operaci má, nemá v Praze kde bydlet.
Ale vždyť je v nemocnici, ne? začala Lída, ale skočil jsem jí do řeči.
Ano, ale potom musí na kontroly, pořád cestovat… Liduško, ty jsi pohostinná, Marie je navíc hodná a pečlivá, určitě si sednete
Víš, povzdechla si, mně se to moc nelíbí. Pamatuju si ji ze svatby. Měla takový povýšený pohled, jako by mě nesnášela, ta tvoje teta Marie.
Ale ne! Má tě ráda, pomůže ti s Romanem, ona…
Kubo, tvému synovi je šestnáct. S čím mu může Marie Lojdová pomoct? ušklíbla se a našpulila rty, ale když si uvědomila, jak ji to nadzvedlo, namalovat si je už ani nechtěla.
Se vším, Lído! Je dospělá, má zkušenosti. Prožila toho dost! horlil jsem. No tak, nebudeš proti, že ne?
Lída byla v duchu proti, úplně, ale neodvážila se odporovat, nechtěla mě ranit.
Dobře. Kdy přijede? zeptala se suše.
Na druhé straně šepot a pak jsem řekl, že v neděli.
Teď v tuto? Zítra? rozhlédla se Lída po malém domácím chaosu. Byl to normální nepořádek běžné rodiny, ale pro cizí oči nesmí nikdy být!
Nikdo kromě ní a její rodiny ho nikdy neviděl. Žáky přijímala ve velké kuchyni. Tam byl dlouhý stůl, dost světla a prostor. Dál se nikdy nesmělo. Při návštěvě hostů se byt čistil až do šroubku. Na rozdíl od kamarádek se Lída vždycky styděla za domácí nepořádek zahozený svetr, šikmo pověšené ručníky v koupelně, vše muselo být dokonalé.
Ale teta Marie se bude pohybovat úplně všude! A určitě si pomyslí, že je Lída špatná hospodyně!
Čisté podlahy, pořádek v bytě znamenají pořádek i v hlavě!” připomínala jí mamka. První, na co si hosté všimnou, je pořádek. Ale ty, Lído, jsi lempl! Jak to můžeš vydržet?
Lída zavřela oči, zakroutila hlavou, jako by mamka stála pořád vedle ní a ona, malá Lída, raději sklopila pohled, protože ví, že je lempl a vůbec neví, po kom to má”
Až příští, upřesnil jsem.
Tak to ještě jde… protáhla. Půjdu to říct Romíkovi
Tak ještě má čas zaběhnout na konci týdne do soupeře s domácím chaosem, vydrhnout, vyprat, vyleštit do posledního koutu.
Roman vzal zprávu o příjezdu staré chůvy, která kdysi hlídala jeho tátu, s klidem. Přijede, přijede, co má být.
No tak, mami, žij, jak žiješ, a hotovo! zahlásil ten budoucí biolog a díval se, jak nervózně pobíhá s vysavačem. Je to naše ekosystém, jsme tady původní druh. Ona je dočasný vetřelec. Přežije, ne? Ne? Tak ať si zvyká, říkám já.
My neklíčíme, Romčo, my zarůstáme! Navíc teď nemám čas Och, co tam stojíš?! Vezmi druhý vysavač, pomáhej! Nemůžu se ztrapnit před tvými známými. Stejně si o mně něco pomyslí a babičce Evičce to hned poví!
Babička Evička o tobě ví svoje. A nevadí jí to! pokrčil rameny a odešel.
Lída byla rozrušená, v tu chvíli někdo zazvonil. První žák tlustý, šišlavý Ondra. Snaživě trénoval jazýček, červenal se, když ho Lída pochválila, ale ona stále očima sjížděla, co by měla ještě z domácnosti uklidit.
Okna!” najednou fikla myšlenka do hlavy. Ještě jsem nemyla okna!
Okenní tabule musí jít vidět, jako by v nich nebylo ani skla! zněl opět mamčin hlas přísně v hlavě. Čistá okna dělají dobrou hospodyni, Lído! A ty, jak to myješ, jsou jen šmouhy!
Přijel Kuba, odtrhl ženu od tření a po cestě do obchodu vyprávěl, jak zlatá je teta Marie, jak ho vychovávala, zatímco Lída jen kývala a pokrčila rameny.
Tati, už jsme to pochopili. Přijede tvoje druhá máma. Otázka uzavřena! nevydržel Romík.
A byla jsem mu za to vděčná
Do příští neděle to uteklo jako voda, jako když někdo šlápne na plyn.
V sobotu jel Kuba pro Marii Lojdovou, Lídu čekal den úklidu.
Roman šel k holiči, pes Honzík byl umytý a vymačkaný, až zavyl, okna zářila, jak by mamka přikázala.
Tak my dorazíme kolem třetí, oznámil Kuba. Nedělejte kolem toho cirkus. Teta Marie má výčitky, že rozbourá naši pohodu.
Jasně, rozumím. Oběd bude ve tři.
Na oběd jsem chtěla upéct kuře, uvařit brambory, udělat salát… Zkrátka pohostit, jak se patří.
Vstala jsem v sedm, poslala Romana ven s Honzíkem, vlezla do sprchy, tiše zpívala A mně se zdá. Dala jsem si kabát a už jsem chtěla čistit zuby, když v předsíni zarachotil klíč. Ozval se mužův hlas, jemný, nesmělý ženský, vesele štěkal Honzík a Roman v pozadí rezignovaně vzdychl.
Zamlžené zrcadlo mi ukázalo, v jakém stavu hosta vítám…
Tak jsme tu zaburácel Kuba, kývl mi, když jsem v županu a s kartáčkem v ruce sledovala, jak nese obří červený kufr, hned za ním šla, růžová na tvářích, teta Marie osobně. Celá nadšená, chválí byt, atmosféru, říká, že všechno je parádní. Jen já si uvědomuji, že já, ta, co vlastní parádu, jsem v županu, vlasy rozcuchané, kuře nezapečené, Honzík má špinavé packy, takže je špinavá i podlaha Hotovo, jsem špatná hospodyně! Už vidím, jak teta Marie krčí rty, když obchází Honzíkovy loužičky a sleduje mě, jak utíkám do koupelny.
Tohle bude tvůj pokoj, otevřel Kuba. Ubytuj se. Já zařídím něco k jídlu, jen se převleču.
Teta Marie poděkovala, zmizela za dveřmi.
Proč jste tu tak brzy?! sykla jsem na Kubu. Já to nečekala! Nejsem připravená! Takhle mě ztrapníš!
Kuba seděl na posteli a pozoroval mé křivky v odraze ve skříni, snil
Cože?
Proč jste přijeli tak brzo? už jsem si oblékala šaty a pravila: Zatáhni mi zip, prosím.
Ááá Marie má dneska nějaké vyšetření, tak jsme jeli dřív, mávl rukou, chtěl mě políbit, ale nechtěla jsem.
Proč má tolik věcí? rýpla jsem si.
No Ženy jste prostě nepraktické. Jste prostě korálkářky.
Kuba se zas spokojeně zazubil, hrozně vtipné!..
Šli jsme snídat. Já udělala vaječinu, Roman, když viděl, jak jsem rozhozená, ukrojil chleby.
Teta Marie přišla jako poslední, rozhlédla se. Místo bylo vedle Romana.
Dobrou chuť vám přeji. U vás je velmi útulno. Lído, pamatuju si, že jsem vám ke svatbě dávala porcelánový servis s vlčími máky Nebo to bylo někomu jinému…?
Pokrčila jsem rameny. Ten servis jsme rozbili hned den po svatbě, když ho Kuba nesl do bytu a celý ho půl patra upustil. Všechno na prach.
Kuba soustředěně žvýkal. O máčení a porcelánu si už nepamatoval.
Asi jste to dala někomu jinému. rychle jsem nalila kávu.
Mně tady ale trochu táhne, najednou si postěžovala teta Marie. Mohu si sednout tady místo tebe, Lído?
Roman překvapeně pozvedl hlavu, já jen nejistě pokrčila rameny.
Kuba narovnal záda. Jsem ochránce, přece to teď spravím!
Lídko, přesedni si. Nechceme, aby teta Marie před operací nastydla! řekl, popadl mě jak stoličku, posunul ke mně a hosta usadil na uvolněné místo.
Já Kloučka vychovávala skoro od miminka, začala teta Marie. Plenky, pořád jsme je převlékali. Ale jedl málo. Později se to zlepšilo. Byl to komplikovaný chlapec, opravdu.
Lída se málem zalkla, Roman se ušklíbl.
A vy, mladý muži, měl byste se jít učit. Kuba vždycky ráno dělal úkoly, aby měl v hlavě pořádek, povídá Marie, zvedla se, odnesla i Romanovy talíře a podívala se na mě. Chtěla jsem něco poznamenat, ale zůstala jsem zticha.
Roman dopil čaj vestoje, uraženě odpochodoval.
Teta Marie poděkovala a šla si do svého pokoje, něco tam přestavovala, hned zavolala Kubu, aby přemístil televizi.
Máte málo knih, všimla si, když jsme v předsíni vyprovázeli Romana na fotbal. Romčovi by prospěla klasika, třeba Dostojevský. Mám několik svazků sebou, večer probereme, co zná a nezná.
Ano, teto Marie. Jinak z něho bude úplně vzdělaný nula! přikývl Kuba, mrkl na syna, strčil mu tašku s výbavou.
Věděl, že Dostojevského tahá teta Marie všude, do divadla, do kavárny, dokonce i do nemocnice, i když ho asi nečetla. Ale vypadá s ním jako vzdělaná žena.
Roman odešel, Kuba také.
Kdy potřebujete vyrazit? ptám se Marie.
Já? K jedné. Ano, musím se připravit. Lídko, a má už Roman nějakou dívku? Za Kubou holky vždycky běhaly už od šesté třídy. Měl jednu, Ritu. Ta byla tvárná, jako plastelína. Vše udělala, co ji řekli. To je dobře, ne? Mimochodem, mohla bys toho psa odklidit! nahlédla do mého pokoje. A botník přesunout! Tady se těžko prochází. Já zas něco převrhla Ale takové boty se nemají nosit. Nu, jdu už. Děkuji, že jste mě vzali!
Pohladila mě po rameni a zaplula do výtahu.
Lída ještě chvíli stála, pak zabouchla dveře…
Mami, proč ona tak rozkazuje? Vyštípala i Honzíka z gauče! Přitom my mu to dovolujeme! rozčiloval se Roman po návratu. Honzík na něj smutně koukal.
No Je taková. Je zvyklá vychovávat. Ale vydrž, Romčo. Nebude to dlouho, přece.
Bylo mi stydno před synem i psem, že už nejsem pánem ve vlastním domě. Ale co mám dělat? Jak mohu být drzá na paní, která vlastně přebalovala mého muže, když byl malý?!
Večer teta Marie rozjela výrobní linku na holubky v kuchyni, všichni jsme měli úkoly, Kuba skákal kolem ní, jen na rukou ji už nenosil.
A to byl teprve začátek. V pondělí si nastavila budík, všechny nás probudila a museli jsme cvičit.
Kdy vás tedy operují? ptala jsem se, když jsme funěli při klikování. Teta Marie byla cvičená; nastavila si časovač, intervaly čtyřicetdeset čtyřicet vteřin makačka, deset pauza.
Roman po chvíli odešel, na zdravý život kašlal. Kuba makal o sto šest.
Tak kdy? zopakovala jsem otázku.
Zítra mě přijmou. A Kubo, přijdeš mě navštívit? smutně.
Na dva dny tě tam dají! Operace je banalita! odvětil Kuba, ale přikývl.
Pondělí bylo náročné, mně padaly hodiny, děti byly nemocné, jedni odešli na chatu, jiní se báli cesty ke mně.
Telefon zvonil, za oknem krákali havrani, teta Marie si v pokoji pustila Hanu Hegerovou. Ta krásně zpívala Lásko prokletá…, pak dlouze natáhla tón Ale já letím s tebou dál, ať kamkoli… Marie přizvukovala, zvlášť to ať kamkoli zvlášť znělo, podupávala si. Za matovaným sklem jsem viděla, jak tančí.
Chvilku jsem se v chodbě zastavila a sledovala ji
Jen má strach, uklidňoval mě Kuba. Vždy když má nervy, poslouchá Hegerovou. To ji uklidňuje.
Večer, když už bylo polevilo napětí, zavolala Romanovi, chtěla s ním číst Idiotu, ale kluk odmítl. Teta Marie vykulila oči, vyslechla si všechno, co si myslí o téhle knížce i o tetině pobytu, a když za sebou Roman zabouchl dveře, zavolala mě. Já mezitím něco mumlala do mobilu že jo, do Bohnic přijedu, protože Ondra už nemůže dál za mnou dojíždět.
Ne! popadla mi teta Marie telefon a zařvala: Ne a ne! Chcete-li, aby váš syn byl normální člověk, ať přijede sem. Jinak si to odnese. V důchodu za vámi také nedojede, protože bude unavený! Dávám vám půl hodiny! Kdo jsem? Sekretářka Ludmily Petrové. Nashle.
Vrátila mi mobil a dívala se z okna. Já stála, přenášela váhu z nohy na nohu a pak mi bouchly saze. Přišel i Roman.
Víte co, paní Marie? Nelézte nám do života! A ani do mé práce. A holubky si vařte ve své kuchyni! Je mi fuk, kolik plen jste mému muži vyměnila, už mi neraďte! Čtěte si Dostojevského, cvičte si, dělejte, co chcete, ale ne tady! Honzík si lehne, kam já dovolím, a konzervy budu kupovat, i když jste dnes říkala, že je to nezdravé. Je to můj život, můj byt, moji žáci a já rozhodnu, co a jak! Doufám, že operace dobře dopadne a rychle se vrátíte domů. Skutečně v to doufám!
Roman zatleskal, Honzík mi strčil hlavu do kolen a teta Marie se po chvíli obrátila a usmála se.
Byla jsem v šoku, čekala jsem sprchu. Ale
Správně, Lído. Nikdy se nenech šikanovat, nikdy se nepodbízej. Říkej své ne, pokud to není otázka života a smrti. Líbíš se mi jen jsem se bála, že jsi měkká a že uděláš, co kdo řekne jen, aby sis zachovala tvář Ale tak se žít nemá. Říkej ne, když nechceš. Usnadníš si to, bude ti dobře. Buď odvážná, žij, jak potřebuješ. Promiň mi, staré, přepískla jsem. Vždy jsem byla provokatérka. Kuba to ví Ale nedívej se tak! Jen mám veliké nervy před operací! Jinak jsem tu bezva. Honzík, ty seš tak hodnej psík! pohladila ho po hlavě. Chcete želé? Přivezla jsem báječné jablečné želé. Romane, dáš si?
Kluk obrátil oči v sloup. Už dlouho si myslel, že ženy jsou zvláštní tvorové, ale tohle bylo nad jeho chápání
Zazvonil zvonek. Přivezli Ondru na lekci. Po hodině dostal také kousek želé. Jeho maminka mě odtáhla stranou, omlouvala se a prosila, ať je nevyškrtávám.
Nebo mám mluvit s vaší sekretářkou? špitla žena.
Ne, nemusíte, nebojte. Váš kluk je šikovný.
Mrkla jsem na sekretářku…
Večer, když si Kuba a Roman šli zahrát na playstationu, teta Marie se usadila do křesla a vykládala, jaký byl Kuba malý zlobivý, jak sekali do tapet, a jak ho vytáhla z polorozpadlého ledu na rybníku, napájela horkým čajem, jak neměla ráda tu jeho Ritu prý byla bez charakteru. Porcelánový servis ji vůbec nemrzí. Na štěstí se rozbil, žijete spolu dobře. Kuba mě má rád, všechno mi odpustí A ty mi taky odpusť, Lído. Díky za pohostinnost. Jsi moc fajn
Želé tál na tácku, soumrak padal za okno, na východě se rozsvěcovala oranžověčervená čára.
Musím zašeptala Marie. V osm už tam být
Kuba zavezl ženu do nemocnice, já jsem jela s nimi, sedla si vedle tety Marie a slyšela, jak se třese.
Večer zavolám, narovnala jsem jí kabát. A neodmlouvej! Pak zpátky k nám.
Marie přikývla. Je fajn být chvíli mezi mladými, je tu veselo. Hlavně Roman, ten je jiný než jeho táta je drzý, jak sám říká, má jiné vnitřní nastavení, s tím se prostě musí žít. Ale poznávat ho ji baviloDoma jsem napustila Honzíkovi vodu, sedla si ke kuchyňskému stolu a rozhlédla se kolem. Kuchyň voněla po jablečném želé, horký čaj stoupal k podvečernímu oknu a já si s úlevou uvědomila, jak rychle se hranice mezi starými pravidly a našimi vlastními rozplynuly. Můj svět zůstal můj, ne Marie, ne Evičky, ne všech těch dobrých rad a úklidových mantr. Byl náš trochu křivý tady, rozesmátý támhle, popatlaný od Honzíka i rozcuchaný, když to ráno nestíháme.
Roman nakoukl do kuchyně a mlčky ke mně přisedl. V ruce svíral školní sešit, ale místo diskuse o Dostojevském mi jen podal tužku.
Napíšeš mi omluvenku? Trochu jsem dnes zaspal, mrkl na mě.
Pokusila jsem se o přísný pohled, ale koutky mi cukly úsměvem.
Pravidla nejsou na to, aby nám ztrpčila život, zamumlala jsem spíš pro sebe než jemu, ale aby nám ho někdy trochu ulehčila.
Hm, odpověděl a už zase ťukal do mobilu, Honzík mu položil hlavu na koleno.
Vzala jsem si kus želé a nakousla. Bylo sladké, trochu kysele štíplo na jazyku.
Večer zavolala Marie rovnou z nemocničního pokoje. Zněla vyčerpaně, ale klidně. Tak tady mají paní uklízečku šéfku nad všemi pravidly, alespoň jeden večer vypnu. Ale líbilo se mi u vás. Zase přijedu. Jen slibuju, že s Dostojevským už si dám pauzu! Možná
Smály jsme se spolu a já jí popřála klidnou noc. Pak jsem položila mobil, vypla světlo a na prahu ložnice ještě zahlédla Kubu, jak mi kývá s talířem želé v ruce. Mrknul, poslal mi vzdušný polibek a já ho chytila do dlaně.
Ten večer jsem šla spát poprvé za dlouhou dobu s lehkým srdcem.
Moje pravidla? Snad jen jedno: žít a nechat žít a občas přidat trochu želé pro všechny, kdo se zrovna ocitnou v našem domě.
