Hádka

Hádka

Libuško, odpouštím ti! Ta naše hádka byla naprosto zbytečná. Už se nečerti, nejsme přece žádné holky! zahučela Alena Dvořáková poté, co poprvé po sedmi letech vytočila číslo své sestry. Už bychom měly dospět, Libuše, kolikrát ještě

Promiňte, ale komu voláte? Já nejsem Libuše

Ten hlas byl cizí. Mladý, maličko nejistý, ale příjemný.

Alena zůstala stát s otevřenou pusou, což se jí zas tak často nestávalo.

Děvenko, kdo jste? Odkud máte číslo mojí sestry?

To je můj číslo. Už víc než rok. Omlouvám se, ale neznám vás. A Libuši, kterou hledáte taky ne. Na shledanou.

Alena Dvořáková chvíli jen tak stála, ani se nezmohla na odpověď. Než sesbírala myšlenky, sluchátko jí v uchu rozřízlo typickými tóny zavěšení a najednou ji zaplavil divný strach.

Byla v tom zmatku už přesvědčená, že musela udělat nějakou chybu. Nasadila si brejle a znovu si v notýsku ověřila to správné číslo. Moderním přístrojům nikdy nevěřila, a tak si vše psala do starého červeného zápisníčku, který jí kdysi darovala právě Libuše. Ta měla slabost pro krásné věci, a protože věděla, že Alena také, ale nikdy by za to sama neutratila korunu, často sestru rozmazlovala takovými drobnostmi kabelkou, pěkným perem, šátkem… Prostě maličkosti, ale potěšily. Sama Alena naštěstí nikdy neměla potřebu dávat dárky nenápadně. Vždycky kupovala pořádně, aby bylo vidět, jak ji má ráda!

Když vytočila číslo znovu tentokrát ručně došlo jí, že problém je větší, než čekala. Odpovídal ten samý, teď už nervózní hlas.

Omlouvám se, říkala jsem vám už, že tohle je moje číslo, ozvala se mladá žena, očividně vytočená. Prosím, už mi nevolejte. Jsem v práci, mám právě hodinu.

Prosím, počkejte! vyhrkla Alena, protože se bála, že jí znovu zavěsí. Kdyžtak, v kolik vám můžu zavolat? Jde mi o něco fakt důležitého!

Za půl hodiny mám pauzu. To by šlo.

Alena položila telefon a začala přemýšlet.

Proč Libuše změnila číslo? Proč jí to neřekla? Ano, byly pohádané, ale to přece není důvod, aby nebyla vůbec k zastižení!

Začínala být naštvaná.

Tys byla vždycky taková nepořádnice, Libuše, a stejná jsi doteď! mumlala si pod nos, potřetí během půlhodiny otírala kuchyňský stůl hadříkem a sledovala hodiny.

Neměla ráda nicnedělání. Nikdy neuměla sedět klidně ani minutu, vždycky musela mít něco v ruce. Už od dětství byla činorodá, ostrá v názorech a spravedlivá až za hrob alespoň tak to viděla ona. Kolik jí to přineslo nepříjemností v rodině! Ale Alenu to nikdy netrápilo. Prostě věděla, že má pravdu, a hotovo.

Libuše byla jiná. Klidná, něžná, pomalá. Než dojedla kaši, už bylo na školu pozdě, už bylo třeba běžet. Uniformu si musela oběma nachystat Alena, copánky uplést, mašle narovnat, a Libuše teprve mhouřila oči v koupelně a zasněně si prstíkem kreslila po zrcadle.

Libušo, co tam vyvádíš?

Přemýšlím…

Přestaň bláznit! Zase přijdeme pozdě! rozčilovala se Alena. Snídej a pohni!

Vždycky to bylo stejně. Libuše se loudala jak šnek, a Alena už dávno stihla, co bylo potřeba, a pak běžela sestru peskovat:

Co s tebou je?! Jako bys vůbec nežila, sotva dýcháš! Copak to jde?!

Libuše si z jejích výtek nic nedělala. Dívala se na sestru klidně a dokonce se při tom ještě usmívala.

Aličko, nemůžem být všechny tak rychlé jako ty! Ty jsi naše pýcha! Mě si nevšímej, já si to s tím svým tempem zvládnu…

Pořád to samé! S tímhle pomaličku ti život uteče!

Libuše se na sestru nikdy nezlobila. Věděla, že Alena má v sobě příliš energie a prostě ji musí někde využít. Doufala, že s léty bude klidnější, že přijde čas, že v sobě najde víc lásky.

Jak zkrotit sopku? Jen mořem… Tak nějak to s láskou je když přijde, utiší vše, změní a začne růst v srdci nová síla. A zjišťuješ, že na místě sopky roste ostrůvek s palmami uprostřed moře. Krása.

Jenže tohle byl příběh, který Alenu minul. Její láska taky byla jako živel, a všechny, kteří k ní přišli dost blízko, spíš spálila.

Manželů měla čtyři. První tři dlouho nevydrželi.

Nesešli jsme se povahama! vždycky říkala.

Se čtvrtým žila o něco dýl tři roky. Ale i jeho nakonec opustila, přestože v náručí držela malou dcerku a před sebou měla jen obrovské zklamání a prázdnotu.

Co to dneska je za chlapy?! Nic je nezajímá, rodina jim nic neříká! bouřila Alena, když přijela na návštěvu za Libuší. A ty s tím svým Honzou jsi spokojená?

Manžel Libuše Jan jen postavil hrníčky na stůl, vzal si synovce na klín:

Povídejte si. Já uspím Tomáška.

Alenka, dcera Aleny, už byla unavená, ale mámě to bylo jedno. Důležitější byl její vlastní žal.

Vidíš to! Zase jsem sama!

Dej si čaj, Alenko, určitě máš hlad, pousmála se Libuše a posunula sestru blíž k plechovce s vanilkovými sušenkami.

Celý den jsem nejedla! přiznala Alena. To je katastrofa. Já už zas budu začínat od nuly.

Třeba už je čas trochu polevit Pořád bojuješ, ale akorát ti život uteče. Tomáš vyroste, ožení se a půjde si svou cestou… A co pak? Zůstaneš sama?

Ty jsi fakt naivní, Libuše! O tohle nejde!

A o co?

Nikomu se nedá věřit! Každý lže!

I já?

I ty! Vykládáš mi, jak miluješ Honzu, a sama od něj neplánuješ dítě. To je co?!

Co?

Láska! Je to nesmysl! Kdyby tě fakt miloval, chtěla bys s ním dítě! A když ne, tak žádná láska není!

Libuše se na chvíli odmlčela. Vstala, přistoupila ke kamnům, opřela se dlaní o konvici, utřela slzy a tiše, skoro neslyšně, řekla:

Někdy je to spíš o tom, jestli to jde… Chtěla bych moc, Ali… ale nemůžu. Nikdy nebudu máma…

Alena ji popadla do náručí a začala ji utěšovat.

Ale to je nesmysl! Ještě tě pošlu k těm nejlepším doktorům! Všechno půjde! Nakonec budeš šťastná, uvidíš!

Nestačilo však chtít. Alenina tvrdost na to tady nestačila. Někdy osud rozhodne jinak.

Nakonec Libuše máma byla ale ne tak, jak by si dřív přála. Vlastní děti jí nikdy nebyly dopřány. Ale kdyby jí někdo řekl, že její adoptovaný syn a dcera (děti vzdálených příbuzných Honzy, o které se už nebylo komu postarat) nejsou její, měl by problém. Kvůli tomu se dokonce Libuše s Alenou hodně pohádala.

Proč taháš domů cizí děti, Libuše? Svý taky budeš mít!

Aleno, je mi téměř čtyřicet. Kdyby to šlo, už by to bylo. Co bude s těmahle dětma? Půjdou do děcáku?

Co ti je po nich? Honza má plno příbuzných, oni ať se postarají!

Já chci! Chápeš? Já!

Nechápu, Libuše! Jsi tvrdohlavá a hloupá! Je to přece tíha navíc!

Dost, Aleno. Jdi radši domů. Máš svou dceru.

Alenka je v táboře. Přijede až za týden. A ty? Klidně mi už na oči nechoď! Nechci tě vidět, a o pomoc mě nepros, když mě nechceš slyšet!

Kde se v tobě bere tolik zloby, Alenko? zeptala se Libuše spíš do ticha, když její sestra už utíkala po schodech dolů, pořád ještě rozčilená a uražená.

Odpovědi se Libuše nedočkala. Alena se fakt naštvala. Všechny vazby přerušila nevolala, nechodila, Alenku k tetě taky zakázala pouštět. Jenže Alenka ji neposlechla. S tetou se potají vídala, měla ji moc ráda a přijala bráchu i ségru rovnou a bez řečí, takže chodívala na návštěvy za zády mámy však žily ve stejné ulici.

Pak Honza dostal nabídku na lepší práci a rodina musela do jiného města. Loučili se rychle, ale Libuše nechala Alence adresu a přísahala jí, že ať se děje cokoli, může se na ně vždycky obrátit.

Nikdy nevíš, co se v životě přihodí, Alenko! objímala ji na nádraží Libuše. Vždycky tady máš rodinu! My tě nikdy neodmítneme! A na mámu buď hodná. Víš, že to s ní někdy není jednoduché… Mějte se rády, už vám, ostatně, nikdo jiný nezbyl…

Alenka vzala tetinu radu k srdci. Jakž takž to s mámou zvládala, i když to bylo těžké. Ale pak už to prostě dál nešlo.

Protože Alenka vyrostla a chtěla se vdávat. Jenže Alena její volbu neschválila.

Tahle nula?! Takového doma nechci! vítala Alena s pořádným kyselým obličejem podsaditého mladíka v brýlích, který ji držel za ruku. Nemohla sis najít někoho pořádného?!

Alenka se s ní už hádat nechtěla. Jen se na snoubence usmála a odešla, aniž by naslouchala nadávkám matky.

Nula, kterou Alena tak nazvala, byl Radek. Programátor, celkem slušně situovaný, a když chvíli přemýšlel, nabídl Alence ruku, srdce a hlavně stěhování do města, kde žila Libuše.

Tam bude líp. Prodám byt, tam něco koupíme. Tady už nemáme proč zůstávat, co?

Už fakt ne rozbrečela se Alenka, když si vzpomněla na mámin pohled. Libuška nás pochopí, je hodná.

Fajn, hlavně, že ty budeš šťastná.

Radek ji opravdu miloval. Pro ni by se přestěhoval třeba na konec světa, hlavně aby už víc neplakala. Rodiče už mu dávno nežili, rodinu žádnou neměl, a tak byl jeho celý svět tahle holka s uslzeným nosíkem, která strašně chtěla dům, dvě děti a dlouhé šťastně až navěky.

A nakonec to i tak dopadlo.

Libuše, když se dozvěděla, že sestra zase vyvádí, zkusila Aleně zavolat, ale ta ji okamžitě odbyla.

Utekli k tobě?! Jasně! Už mi nikdy nevolej, nechci vás znát! řvala Alena.

Už toho nech, Aleno! Ničit je snadné! Uvědom si, že jsi vlastní dítě poslala pryč! A dobře, že měla kam jít! Co kdyby tu Libuše nebyla?! Kam by šla? K cizím lidem? Tohle je tvůj styl výchovy, poslat dítě do světa jen proto, že se ti nelíbí jeho volba?! Uvědom si to! Tvoje dítě potřebuje podporu! Jen ty ji můžeš dát!

Ty zkusila se Alena vložit do hovoru, ale Libuše ji zarazila.

A dost! Chceš se s námi smířit, jedině po našem. Doma tě vždycky rádi uvidíme, ale už bez těch tvých křiků a urážek! Přemýšlej! Až se rozhodneš, ozvi se. My čekat budeme!

Alena byla naštvaná. Bylo jí krutě, že už nikdo nestojí o její názor. Zakázala si i jen myslet na to, že by se ozvala dceři nebo sestře. Ať si žijí po svém!

Svatba Alenky s Radkem proběhla bez matky pozvánku roztrhala, na telefonáty neodpovídala, fotky, které jí Libuše poslala, hodila do koše. Obrněla se proti jakékoliv myšlence na smíření.

Čas plynul a příbuzní se k ní nevraceli. Libuše vychovávala děti, pomáhala neteři s vnoučaty, Radek s Honzou stavěli dům pro mladou rodinu.

A ukázalo se, že ten brýlatý Radek je vlastně zlatý člověk, měl zlaté ruce, věděl si rady se vším a Honza ho nemohl vynachválit.

To je kus člověka, ten Radek! Kde se takoví berou?

Knihy, strejdo Honzo. A internet. Stačí chtít se něco naučit.

Když už Alenka čekala druhé dítě, slavili kolaudaci nového domku. Teta Libuše se jí opatrně zeptala, jestli by přece jen neměli pozvat Alenu.

Zkoušela jsem jí volat, teti. Pořád to zkouším, ale ona to buď nezvedne, nebo hned zavěsí. Nechce o mě slyšet…

Neplač, utěšovala ji Libuše, stejně jí jednou dojde, co udělala.

Alena se ale změkčit nenechala. Počkám, říkala si. Stejně za mnou přiběhnou. A pak uvidím, jestli hned odpustím nebo si je vychutnám.

Nakonec jí ale došla trpělivost. Možná prostě stáří, možná samota, ale jednoho dne, samotná o silvestru, znovu vytočila sestřino číslo.

Ale uslyšela naprosto cizí hlas.

Jakmile mohla, volala znovu na to samé číslo.

Prosím?

Tak co jste zač? Jak to, že tohle číslo máte vy?

Koupila jsem si telefon, nechala vystavit novou simku. Když někdo dlouho číslo nepoužívá, dají ho jinému.

A kde je pak má sestra?

To nevím, hlas zesílil, a Alena rychle pochopila, že pokud chce něco zjistit, musí změnit tón.

Mohla bych vás o něco poprosit?

Dotyčná dlouho váhala, pak řekla:

Zkuste to.

Kdybyste mohla zjistit, co se stalo s mou sestrou v tom vašem městě… Dám vám všechny údaje, zajděte za ní, prosím. Samozřejmě vám všechny náklady zaplatím.

Dlouhé ticho, ale pak přece jen dívka kývla.

Žádné peníze nechci. Diktujte adresu.

Alena poděkovala a začala čekat.

Odpověď ale přišla úplně jiná, než si představovala.

Vaše sestra už tu není. Zemřela před půldruhým rokem. Dva roky bojovala s těžkou nemocí… Její muž říká, že vás rád uvidí, kdybyste chtěla přijet. A ještě něco

Co? Alenin hlas byl hrubý a zničený.

Vaše dcera Taky na vás čeká. A vnoučata. Máte dvě. To vzkazuje vaše sestra. Prý by vám to nejradši řekla sama, ale měla pocit, že takhle to bude lepší, když jste s ní tolik let nemluvila

Povídejte

Aleno, nedělej hlouposti. Všechno, co je tvoje, je tady. Dospěla jsi? Už by bylo na čase. Tady tě všichni pořád milují.

A zase ticho. Alena poprvé v životě brečela tak, že nevěděla, kde končí žal a začíná pokání.

To je vše?

Ano.

Děkuju

Nemáte zač. Přijeďte. Máte krásná vnoučata a milující rodinu.

A zase jen tony zavěšeného hovoru a Alena plakala do polštáře, jak už dlouho ne. Nic na tom nešlo změnit, maximálně si mohla vyčítat, že všechno, co měla, obětovala vlastní tvrdohlavosti a přesvědčení, že má vždycky pravdu.

Probulela téměř celou noc. Pak sebrala odvahu a vytočila číslo, co znala zpaměti.

Alenko

Mami! Ahoj! Čekali jsme tě!

Dcerko, já

Nic neříkej! Prostě přijeď! My tě přivítáme!

Její hlas zněl divně a teprve když začala skládat věci do kufru, došlo Aleně proč.

V tom hlasu byla nejenom dceřina rozhodnost, ale i něha Libuše a hlavně to, co její vlastní srdce tolik let postrádalo.

Láska… Bezvýhradná a nezištná. Prostě taková, jakou uměla Libuše, a kterou teď měla možnost poznat i Alena.

A i když si nebyla jistá vůbec ničím, najednou aspoň věřila, že snad ještě není pozdě.