Hádka
Libuše, já ti odpouštím! Ta naše hádka byla úplně zbytečná. Přestaň se na mě mračit! Už nejsme nejmladší! zaduněla Marie Novotná, když po sedmi letech poprvé vytočila číslo své sestry. Už jsme dost staré, je čas dospět, Libuško! Kolikrát ještě
Promiňte, ale komu voláte? Nejsem žádná Libuše
Hlas z telefonu byl cizí. Mladý, trochu nejistý, ale příjemný.
Marie Novotná se zarazila uprostřed věty, což se jí stalo málokdy.
Děvenko, kdo jsi?! Odkud máš číslo mojí sestry?!
To je můj telefon. Už víc než rok. Omlouvám se, ale neznám vás. Ani žádnou Libuši. Nashledanou!
Marie chvíli nechápala, v čem je problém, a když konečně začala přemýšlet, uslyšela v uchu zavěšené tóny a náhle ji zalil zvláštní strach
Rozhodla se, že to zkusila špatně. Nasadila si brýle, otevřela prošoupaný červený diář, který kdysi dostala od sestry, a zkontrolovala číslo. Moderním technologiím nikdy moc nevěřila, všechno si poctivě zapisovala. Libuše měla ráda krásné věci a věděla, že Marie je obdivuje, ale považuje za zbytečné na podobné hlouposti utrácet proto jí sestra často dávala drobné dárky. Kabelku, hezké pero, šátek. Drobná radost, která potěší. U Marie byly dárky vždy velkolepější chtěla, aby bylo zřejmé, jak moc si sestry váží.
Zadala číslo ještě jednou, tentokrát ručně, a pochopila, že neštěstí přichází i z nečekané strany. Ten samý tichý, melodický, ale zcela cizí hlas jí opět odpověděl.
Opravdu jsem vám už říkala, že toto je můj telefon, mladá žena zněla nervózně. Prosím, už nevolejte. Vyrušujete mě při práci, mám právě hodinu.
Počkejte! Marie se bála, že zase zavěsí. Kdy bych vám mohla znovu zavolat? Je to důležité!
Za půl hodiny. Budu mít přestávku.
Marie odložila mobil, zaváhala a začala přemýšlet.
Proč si změnila sestra číslo?! A proč mi to neřekla?! Dobře, pohádaly jsme se, ale to přece neznamená, že vůbec nikdo nemá možnost se na ni dovolat!
Marie začala být naštvaná.
Ty jsi byla a zůstala jedna nezbeda, Libuše, bručela si pod vousy, už postý po sobě utírala kuchyňský stůl a pokukovala po hodinách.
Nenáviděla nečinnost. Od dětství musela stále něco dělat, aby měla ruce i hlavu zaměstnané. Byla živá, energická a velmi přímočará a kolik kvůli tomu zažila výčitek od rodiny! Ale Marie byla přesvědčená, že má pravdu a kdo by to mohl zpochybnit?
Libuše byla úplný opak. Klidná, něžná, pomalá. Než snědla kaši před školou, už musely utíkat, aby to stihly na hodinu! Marie jim upravila uniformu i copánky, rovnala mašličky a Libuška se teprve probrala. Zůstala stát s kartáčkem v ruce a kreslila po zrcadle.
Libuše, co děláš?
Přemýšlím
Přestaň blbnout! Zas zmeškáme! zlobí se Marie. Ona prý přemýšlí!
A to se nemá?
Ne! Ať přemýšlí jiní! Ty si vyčisti zuby a šup snídat!
Vždycky to tak bylo. Libuška vzadu a Marie mezitím zdolala horu, vrátila se, aby sestru peskovala:
Ty jsi taková lemra! Jako bys ani neměla chuť do života! Takhle to nejde!
Libuše se nikdy nezlobila, koukala na sestru a ještě se často usmívala:
Maruško, ne každý může být takový šikula jako ty! Jsi naše pýcha! A mě nech být, já si žiju po svém
Ty pořád po svém! Všechno ti uteče, až si budeš dělat věci po svém! Pohni sebou!
Libuše se na sestru nehněvala. Věděla, že Marie musí někde tu energii vybít. Doufala, že jednou přijde doba, kdy se Marie uklidní a přijde i sesterská láska.
Jak zkrotit sopku? Jen mořem. A s láskou je to podobné. Hoří to v člověku, klid nenajde, ale pak přijde láska, všechno změní, zapustí nové kořeny, a na místě sopky najednou palmičky a moře. Krása!
Jenže to se u Marie nestalo. Její láska taky byla pořád sopka všechno spalující.
Jen manželů měla čtyři. S prvními třemi vydržela sotva rok.
Neseděli jsme si povahově! vždy říkala.
Se čtvrtým vydržela déle tři roky. Ale nakonec odešla stejně, i když na rukách měla malou dceru a jiná budoucnost byla jen pocit křivdy a zklamání ze života.
Co je to dneska za chlapy?! Nic je nezajímá! Rodina je nezajímá, děti taky ne, žena je jen inventář! rozčilovala se, když přijela k sestře na návštěvu. Ty s tím svým Tondou spokojena jsi?
Libušin muž Antonín nalil čaj, pohladil neteřku a řekl:
Povídejte si. Já si vezmu Marušku na usínání.
Malá Maruška už dávno klimbala, ale máma měla hlavu plnou jiných věcí.
Vždyť život v troskách začít znovu!
No jo! Ani ryba, ani rak! praštila do stolu Marie, když se za Tondou zavřely dveře. S ním žít, to by mě zabilo!
Ale žijeme dobře, Maruško! Libuše se na sestru usmála a posunula jí mísu s lineckým cukrovím. Dej si, ty jsi určitě hladová.
Celý den jsem nejedla! přiznala Marie, cpouc si cukroví. Ale pověz, zase jsem sama!
Možná už je čas trochu povolit, Maruško. Proč pořád bojuješ? Život ti utíká mezi prsty. Maruška vyroste, vdá se, odstěhuje A ty? Zůstaneš sama?
Libuško, ty jsi nána! V tom to není!
Tak v čem?
Nikomu nesmíš věřit! Všichni lžou!
I já?
I ty! Mluvíš o lásce k Tondovi, ale nechceš s ním dítě! Co to znamená? Není tam žádná láska!
Koho myslíš? Libuše přestala být veselá.
Tuhle vaši lásku! Je to iluze! Jestli žena nechce dítě s milovaným mužem, tak ho nikdy nemilovala! Jasné jak facka!
Libuše hned neodpověděla. Vstala, přešla ke sporáku, utřela slzy a tiše pravila:
Někdy není problém v tom chtít, ale v tom, že to nejde… Já bych moc chtěla, Maruško. Ale nejde to. Nebudu máma…
Marie se jí hned vrhla kolem ramen a chlácholila ji:
Kdo ti to řekl?! Doktoři? Nač je posloucháš! Najdu ti ty nejlepší! Mime to zvládneme! Uvidíš!
Touha nestačila. Marie nevybojovala všechno. Pokud osud rozhodne jinak, nedá se nic dělat
Libuše se matkou skutečně stala, ale ne jak si původně představovala. Vlastní děti neměla, ale nikdo by jí neměl říkat, že přijatý syn a dcera děti Antonínových vzdálených příbuzných, kteří zůstali sami a které s Tondou vzali domů nejsou vlastní! S kýmkoliv se kvůli tomu pohádala, i se sestrou.
Nač si bereš cizí děti, Libuše! Svoje budeš mít!
Maruško, už mi táhne na čtyřicítku! Kdyby měly být, už jsou! A co děti, do děcáku s nimi?
Tobě to může být jedno! Tonda má příbuzných dost, ať si berou, kdo chce!
Já chci! Rozumíš? Já!
Ty jsi tvrdohlavá holka!
Jaká?
Tvrdohlavá a naivní! Je to přítěž!
Stačí, Marie! Už dost! zarazila ji Libuše a ani se na ni nepodívala, aby udržela slzy. Jdi domů, tam tě čeká Maruška.
Maruška je na táboře. Přijede za týden. A vůbec, nemusíš mi už na oči! A o pomoc se na mě neobracej, když neposloucháš!
Kde se v tobě bere tolik zlosti, Maruško? šeptla Libuše za ní, když Marie skoro utíkala po schodech dolů, pořád naštvaná že ji nikdo nechce poslouchat.
Odpovědi se Libuše nedočkala. Marie vztahy se sestrou i dětmi zcela přerušila. Nevolala, nechodila, a dokonce zakázala dceři bavit se s tetou. Jenže Maruška ji nevyslyšela. Milovala Libuši, přijala nové sourozence ihned a naprosto, a proto chodila k tetě tajně naštěstí bydleli kousek od sebe.
Několik let nato dostal Antonín nabídku na nové místo, a tak se po dohodě s rodinou odstěhovali do jiného města. Libuše nechala Marušce adresu a řekla jí jasně, ať neváhá se ozvat, kdyby cokoli potřebovala.
Nikdy nevíš, co tě v životě čeká, Maruško! objímala ji Libuše na nádraží. Pamatuj si, že máš rodinu! Kdykoliv se na nás můžeš obrátit, my tě vždycky podpoříme! A mámu opatruj, víš, jak je s jejím povahou těžké. Měj s ní trpělivost. Kromě nás jí nikdo nezůstane
Maruška tetinu radu poslechla. Bylo to ale čím dál těžší hlavně později, když přišlo to nejtěžší.
Vyrostla a začala chystat svatbu. Jenže Marie jejího snoubence neschválila.
Co je to za vyžli?! Takové tu nechci! doslova vyštěkla, jakmile otevřela dveře a spatřila hubeného kluka s brýlemi, kterého Maruška držela za ruku. Ty sis opravdu nemohla najít lepšího?
Maruška se s mámou nevybavovala. Jen kývla na ženicha, otočila se a zamířila pryč, aniž by poslouchala, co na ni matka křičí.
Ten vyžle jménem David nebyl vůbec špatný. Měl solidní profesi, rozuměl IT, a po čase navrhl Marušce, že by se mohli přestěhovat do města, kde žila její teta Libuše.
Tam bude víc možností, Maruško. Svoji garsonku prodám, tam něco pořídíme. Nic nás tu už nedrží.
To ne Maruška brečí a myslí na maminčin nepochopitelný pohled a její křik. Libuše nám porozumí. Je hodná.
Hlavně aby byl klid tobě.
David svou ženu miluje. Byl připraven kvůli ní opustit vše a přesunout se na konec světa, jen aby Maruška už nikdy neplakala. Rodiče mu zemřeli, příbuzné blízké neměl, a život celý vtěsnal do své ženy s kudrnatým nosem a dětskou vírou, že budou mít domov, rodinu, děti a dlouhé, šťastné spolu.
Tak to nakonec bylo.
Když se Libuše dozvěděla, že se Marie zase zlobí, pokusila se s ní promluvit. Ale Marie ji ani nenechala domluvit:
Utekli k tobě?! Ať si jdou! Už mi nevolej! Nechci vás znát! vřískala do telefonu.
Marie, dost! Libuše se opravdu rozzlobila. Je snadné všechno bourat, viď? Ale co budeš dělat, až zůstaneš sama? Svojí dceru jsi vyhnala z domu, jen proto, že sis její volbu neschválila! Ale ty s Davidem žít nebudeš, to je Marušky život! Tvoje povinnost je stát při ní! Kam by pak šla?! K cizím lidem?! Proto, že matka neměla dost lásky, aby přivinula vlastní dítě?
Ty zkoušela oponovat Marie, ale Libuše ji přerušila.
Už dost! Až ti dojde rozum, budeme tu. Ale tentokrát na našich podmínkách. Už dost tvých hádek a povah! Přemýšlej! Jakmile budeš chtít dát věci dohromady ozvi se. My počkáme!
Marie se zatvrdila. Bylo jí líto, že ji už nikdo neposlouchá. Zakázala si na rodinu byť jen myslet. Jsou tak chytří? Ať si žijí po svém!
Pozvání na svatbu roztrhala a vyhodila, nebrala sestře telefony a ani fotografie, které jí Libuše poslala, neotevřela rovnou je vyhodila. Vytrvale živila v sobě ukřivděnost a nechtěla nic měnit.
Čas ubíhal a rodina se k usmíření neměla. Žili si po svém. Libuše vychovávala děti, pomáhala neteři s prvorozeným, a David s Antonínem stavěli dům pro mladé.
Nakonec se ukázalo, že vyžle, které už tak úplně nebylo vyžletem protože ho žena dobře krmila a milovala umí všechno možné a ještě víc zná. Antonín si mladého švagra pochvaloval:
Jsi borec, Davide! Jak jsi na to přišel? Odkud to znáš?
Z knížek, strejdo Tondo! A z internetu. Dnes se dá naučit cokoli. Jen chtít.
Když čekali druhého syna a stěhovali se do nového, teta se optala, zda má zkusit pozvat jeho mámu. Maruška jen vzdychla:
Volala jsem jí, teta Libuše. Volám pořád. Nezvedá to. A když zvedne, okamžitě zavěsí. Nechce mluvit.
Neplakej! utěšovala ji Libuše. To nesmíš!
Já vím šňupala Maruška, naštvaná i smutná, že máma není poblíž.
A Marie byla dál zarputilá. Přejde to říkala si. Jednou přijde, že má pravdu, a pak jí odpustí možná.
Jenže i jí jednou došla trpělivost. Třeba věkem, snad samotou. O dalším osamělém Silvestru vytočila číslo sestry, ale v telefonu cizí hlas.
Dlouho neváhala a zadala číslo znovu.
Poslouchám.
Ne, já vás poslouchám! spustila Marie hlasem zamračené ředitelky, která umí velet fabrikám, ale neví si rady s vlastní rodinou. Jak se stalo, že máte číslo mé sestry?
Jednoduše. Pořídila jsem si novou simku, dali mi tohle číslo, protože už bylo volné. Tak to prostě je.
Nesmysl! A kde je tedy moje sestra?
Jak to mám vědět? zaostřila dívka hlas a Marie zvolnila, tušila, že jinak nezjistí nic víc.
Je to celé nějaké zvláštní. Mohla bych vás o něco poprosit?
Ticho dlouhé, než se mladá ozvala:
Uvidím. Povídejte.
Nemohla byste se poptat ve vašem městě? Dám vám jméno a adresu sestry, zařídíte, že jí řeknete, že má zavolat? Vše zaplatím.
Mlčení. Pak tichá slova:
Dobře. Nic nechci. Řekněte mi adresu.
Marie tak učinila a netrpělivě čekala. Když odpověď přišla, nebyla taková, v jakou doufala.
Vaše sestra už nežije. Zemřela před rokem a půl. Dva roky bojovala s nemocí, ale tělo to nevydrželo. Její muž vás rád uvidí, pokud budete chtít přijet. A ještě něco
Co? Marie stěží našla hlas.
Vaše dcera. Taky vás čeká. A vnoučata. Máte dvě. Poslala vám pár slov. To, co chtěla říct vaše sestra, ale nakonec zvolila tuto cestu, protože jste ji nikdy poslouchat nechtěla…
Slyším!
Maruško, netrap se. Všechno, co máš, je tady. Dospěj. Už je čas. Stále jsi tu milovaná.
Pak zavěsila a Marie poprvé v životě pochopila, že ztratila téměř vše, co jen šlo.
To je vše?
Ano.
Děkuji
Není zač.
Hlas změkl.
Přijeďte. Vaše rodina je krásná a vnoučata taky.
A zase ta tichá přerušení v telefonu a Marie pláče. Tak, jak nikdy neplakala. Nemůže už nic změnit, ani tu bolest zahnat. Trestá se za tu dobu, kdy jí její pravda a síla připadaly víc než láska, kterou mohla mít, kdyby ji neodmítla.
Proplakala téměř celou noc. Pak popadla tatrovku, začala balit kufr a volala číslo, které znala nazpaměť.
Maruško
Mami! Ahoj! Čekáme tě!
Dceruško, já
Neříkej nic! Prostě přijeď! Všechno ti ukážeme!
V Mariině uších zněl cizí podtón. Když balila, pochopila proč.
V Maruščině hlase byla všechna její rozhodnost, něha po Libuši a ten odstín, který jí samotné léta scházel.
Láska Bez podmínek, bez výčitek. Obyčejná láska. Taková, jakou znala jen Libuše a kterou Marie teprve poznává.
A i když si není jistá, věří, že to snad jednou zvládne.
