10. prosince
Dneska ráno jsem se opět přistihla, jak si v duchu povídám sama se sebou o kocourovi, kterého tady sousedé pořád nechávají napospas. Popravdě, nikdy jsem necítila nenávist vůči kočkám, ale s tímhle kocourem to byla jiné. Říkali mu Mour, a byl to pořádný macek velký, drze si vykračoval po zahradách jako doma, a jednou mě opravdu rozlítostnil.
Je zvláštní, jak často nás jednoduchý, každodenní život postaví před zkoušku lidskosti. Teď, když se k tomu zpětně vracím v tomhle deníkovém zápisku, si uvědomuji, jak se člověk může sám proměnit ve světle obyčejné spolupomoci.
Ten rok v létě mi Mour lezl po zahrádce skoro pořád. Mám tu pár záhonů s ředkvičkami, petrželí a pažitkou, na které jsem pyšná. Dovleču sem kamarádky, zapálíme si oheň, ugrilujeme buřty, někdy zajdeme do lesa na hřiby. Chalupa mi zůstala po babičce, stojí kousek za Brnem, jezdívám sem každé víkendové volno, někdy i přes léto. S klidem, s čerstvým vzduchem, s dětstvím právě tady s Mišou, mojí sestřenicí, jsme jako děti prohledávaly každou stezku až po řeku.
No, zkrátka v létě se Mour rozhodl, že moje záhony jsou ideální místo na záchod. Kolikrát jsem ho přistihla, jak tam usilovně hrabe, jakoby kopal archeologický poklad. Vyběhla jsem za ním s pokřikem, ale on pokaždé, s tím svým typickým klidem, prostě utekl.
Říkala jsem to sousedce, paní Haně. Jen protočila oči a řekla: A co já s tím? Já toho raubíře hlídat nebudu! Hoď po něm cihlu, když ho chytíš! Taková tvrdost u ní nebyla překvapením. Mour býval kocourem jejího zesnulého manžela, Františka. Sama Hana nikdy kočky nemusela. Kočky nejsú pro mě, vždycky jsem radši měla psy! opakovala. Jenže teď, když František odešel, nebylo vyhnutí Mour tu zůstal.
Ten kocour si zvládl vždycky poradit. Chytal myši, prý dokonce i ryby vytahoval z potoka. Stačil mu teplý kout a střecha nad hlavou. O nic víc se nestaral.
Snažila jsem se s ním nějak domluvit. Nabízela jsem mu maso, mazlila se na dálku, ale on ignoroval všechno, co nesouviselo s jeho pohodlím. Když už na nějaké mé volání zareagoval, tak maximálně podezřívavě přimhouřil oči a držel si odstup.
Jednou jsem ho omylem postříkala studenou vodou, když jsem zalévala. Podruhé mě napadlo vzít píšťalku a dělat na Moura rozhodčího, když jsem ho zahlédla v záhonu. Pak jsem se smála, až jsem padla do trávy, protože jsem zahlédla, jak ten kocour, při útěku přes plot, na mě hodil pohled, co by řekl: No to jsme si nedomluvili!
Paní Hana to celé sledovala za plotem a jen se tomu smála. Teď měla jiné starosti. Dcera jí přivezla na prázdniny malou fenečku Jessie, takže mohla konečně být skutečnou pejskařkou.
Na nápad s opilkou jsem přišla náhodou a na záhon pod stromy jsem vysypala pytle dřevěných hoblin a zvlášť vyčlenila kout zahrady. Mour si toho místa rychle všiml a začal tam pravidelně hrabat. Klid s kotětem konečně nastal a mně spadl kámen ze srdce.
Ale stejně jsem často zahlédla Moura, jak mě hlídá z koutů zahrady, nebo ze střechy, za plotem, jako by mi připomínal, že tahle bitva ještě neskončila.
Když pak přišel podzim a já se vrátila do Brna na univerzitu, jezdila jsem sem už jen o víkendech.
A právě během jednoho mrazivého víkendu jsem ho našla. Ráno jsem otevřela dveře a na zápraží viděla zasněžený kopeček. Bylo to Mour. Seděl tam, celý pokrytý sněhem, s omrzlými fousky, ani se nepohnul. Když jsem ho setřela ze sněhu, ani nezamňoukal, jen otevřel tlamku a nebylo nic slyšet. Vzala jsem ho do náruče a odnesla dovnitř. Zabalila ho do deky, led z fousků ohřála v ručníku. Už se ani nebránil.
Okamžitě jsem utíkala k Haně. Ta mě ale rázně zastavila: Bude spát v kůlně a už ho dovnitř nepustím! Z domu mi vyhnal malou Jessie, na všechno se vyčůral! Nechci, ať tu žije!
Ukázalo se, že od léta, kdy Jessie přivezli, Mour se na ni několikrát vrhl a začal značkovat uvnitř domu. Aby měl Hana klid, kocoura vyhnala do kůlny.
Léto tam přežil, ale ta první pořádná zima v nevyhřívaném kůlně pro něj byla zjevně těžká. Když jsem to paní Haně vysvětlovala, krčila rameny: Něco mu tam nasypu, ať žere! Jestli umře hlady, je mi to fuk! Ven s ním!
Když jsem se vrátila domů, napadlo mě, že Mour se objevil u našeho zápraží, protože už nenašel jinde pomoc. Po celém létu rivalství jsem mu byla poslední, u koho mohl hledat útočiště.
Volala jsem známým, jestli by někomu nevadilo mít kocoura. Kolega chtěl dát Moura do chlívku ke krávě a praseti, ale to nebylo ideální v domě už měli dvě vlastní kočky.
Mezitím, Mour se trochu zahřál, přišel potichu k nohám, posadil se naproti mně a zadíval se mi do očí. Snad pochopil, že o jeho osudu se rozhoduje teď.
Nevěděla jsem, co dělat. Volala jsem mámě do Brna, která nikdy nebyla nadšená představou, že budeme mít doma zvíře. Ale pak si vzpomněla na Františka, jak vždycky pomohl babičce a všem okolním, a Moura měl vždycky vedle sebe. Máma dokonce uronila slzu, když si uvědomila, že tohle zvíře už nikdo nechce.
Volba byla náhle jasná.
Zašla jsem do místní Jednoty, koupila plastový přepravku s uchem, Moura zabalila do starého svetru a odvezla ho do Brna.
Pro Moura začínal nový život a pro mě klid, že jsem nezůstala k jeho osudu lhostejná.
