Bylo to dávno, kdy jsem, tehdy mladý Bedřich, si chtěl na chvilku odpočinout po práci v zahradě u našeho domku v malebných končinách okolo Čáslavi. Sotva jsem se položil, ozvalo se z otevřeného okna zuřivé štěkání mého psa, mohutného Maxe. Normálně byl Max tichý a klidný, jenže toho dne byl neklidný štěkal jako ďábel už od rána.
Párkrát jsem vyběhl před dům, ale nic podezřelého jsem neviděl. Myslel jsem si, že kolem běžely sousedovic psy, a Max jim dal jasně najevo, že si kolem plotu nepřeje žádné cizí chlupáče. A není divu, každého by jeho štěkot vyhnal zpátky domů. Sousedovic psi dobře věděli, že “medvěd”, jak jsem Maxe občas nazýval, je přes den ve své ohrádce pro klid duše. Po setmění ho však pouštěl na dvůr, a to už si v okolí počínali opatrně.
Jednou dokonce přišli tři nešikovní zlodějíčci z vedlejší vesnice s úmyslem vlézt na dvůr. Jeden si při útěku nechal kalhoty zachycené na plotě, druhý ztratil botu pod plotem a třetí vylezl až na vysoký strom, odkud ho museli sundávat hasiči. Max jim dal lekci, na kterou nezapomenou.
Max nikdy neštěkal bez důvodu. Jenže dnes to vypadalo, jako by se úplně pomátl. “Maxíku, už dost!” zavolal jsem od okna. Pes ztichl, ale za chvíli zase začal štěkat, snad ještě hlasitěji.
Šel jsem tedy na dvůr vyšetřit, co ho v jeho ohrádce tak vyprovokovalo. Jak jsem čekal, nikdo cizí tu nebyl. Max zmlkl, jakmile mě uviděl. “Co to tu zpíváš jako slavíček, co?” smál jsem se a šel až k němu. Max veselě zavrtěl ocasem a provinile mě pozoroval. Proč štěká, nebylo jasné, dokud ho nezaujal pohled k brance, odkud znovu zahájil svůj urputný štěkot.
Rychle jsem otočil hlavu, a uviděl jsem, jak něco šedivého a malého vystřelilo jako blesk podél plotu na silnici. Doběhl jsem ke bráně a vyšel ven byl to obyčejný kocour. Ale ten pohled drzý, samolibý a vševědoucí.
“Co tady hledáš, kamaráde?” pobaveně jsem mu pověděl. “Věř mi, tady moc neběhej, Max nesnáší kočky. Jestli tě chytí” Kocour se jen otráveně zatvářil a skoro se zdálo, že se na mě posměšně usmál. “Chytit mě?” jako by říkal pohledem, “tvůj pes je moc těžký, nemá šanci. Máš mu dávat méně žrádla.” Přiznám se, že mě ten “plotový” kocour trochu urazil tím, jak elegantně znectil mého psa beze slova.
“Táhni odtud!” mávl jsem na něj rukou a branku za sebou zabouchl.
Myslíte, že poslechl? Kdepak. Od toho dne se začal objevovat na našem dvorku téměř denně. Chodil kolem v ohrádce, sedával, dával nám všem najevo, že je tu doma. Max jen štěkal a štěkal. Zpočátku jsem kocoura vyháněl, ale vždy, jakmile jsem se otočil zády, vrátil se zpátky.
Nemohl jsem si s ním poradit. Po této “výhře” se kocour začal chovat jako král dvorka. Jednou dokonce ukradl kousek masa z Maxovy misky, která byla přímo v jeho ohrádce. Max ležel v koutě, vyčerpaný z neúspěšného štěkání, a šedý kocour využil příležitosti. Pak ještě demonstrativně chroustal maso přímo před psem.
Viděl jsem to na vlastní oči a pobouření ve mně jen rostlo. “No počkej, ty pašeráku…” zamručel jsem si pod vousy. “Udělám ti tu pěkné vyhlídky ještě budeš litovat, že jsi mého psa urážel.” Rozhodl jsem se, že Maxovi nechám branku ohrádky přes den otevřenou, aby mohl kdykoliv vyběhnout a kocoura vyhnat. “Ať si Max udělá pořádek na svém dvorku!” napadlo mě.
Jenže, jak naschvál, toho dne kocour nepřišel. Možná něco vycítil, možná se mu něco stalo Kdo ví. Očekával jsem ho další den, ale nepřišel. Ani třetí den se neobjevil.
Max se na mě díval, jako by se ptal, co se děje. “Možná je to dobře, že už sem ten kocour nechodí,” usmál jsem se na Maxe. “Máme teď klid.” Ve skutečnosti jsem si ale trochu lhal do kapsy. Mrzelo mě to. Řeknu to otevřeně chyběl mi ten drzý kocour. A Max ten si zvykl na svůj věčný štěkot nad tím, co kocour natropí.
Teď? Nuda
Po pár dnech se Max začal dívat na mě, jako by mě prosil pohledem, abychom šli hledat šedého darebáka. Vzal jsem ho a šli jsme podél silnice, čichali, hledali doufali, že ucítí známý nepřátelský pach. Jenže v okolí voněl jen hnůj ze sousedního dvorku, který přehlušil všechny ostatní vůně.
Prošli jsme vesnici, žádný kocour nikde. Už jsem se chystal vrátit, když tu na levé straně zaslechnu náhlý jekot a zběsilé štěkání. Za okamžik vyběhl na silnici ten šedý kocour, kulhal na jednu tlapu a za ním se hnal pes štíhlý, krásný, s rodokmenem z města, dobrman patřící jedné rodině, co se sem na léto stěhovala.
Zřejmě chtěl šedý kocour potrápit nervy “měšťákovi” podobně, jako to dělal Maxovi, jenže tady se mu jeho plán nevyplatil. Dobrman ho snad i pokousal, protože jsem ve jeho šedé srsti zahlédl krvavé skvrny.
A než jsem si uvědomil, Max bez mého popudu vyrazil za kocourem. “Maxi! Kam běžíš?!” zvolal jsem, představoval si už, co kocoura čeká vždyť už dostal od dobrmana, teď přijde ještě můj pes. “Maxi, stůj!”
Max ale nic neřešil, rozeběhl se a zastavil u vyděšeného kocoura, chvíli ho očichal a pak, s řevem, který připomínal medvědí, se vrhl na městského dobrmana, hnali ho až na kraj vesnice. Doberman měl štěstí, že se včas otočil, jinak by to byl jeho konec. Ve vesnici nebyl pes, který by si dovolil na Maxe.
Kocour, využívaje rozruchu, zmizel z dohledu. Večer jsem přišel na dvůr nakrmit Maxe, a vida šedý kocour seděl u něj, živý, zdravý, a oči měl plné vděku. Opřel se hlavou o Maxovu nohu a vrněl. Max se na mě podíval a mně málem vypadla miska z ruky.
“Promiň, pane, ale když jsem ho zachránil, musím se o něj teď starat,” četlo se v Maxově pohledu. A nebyla to legrace opravdu se rozhodl být kocourovi ochráncem. Kocourovi dovolil jíst ze své misky neuvěřitelná štědrost u našeho navždy důstojného pesana. Nějak se šedému kocourovi podařilo rozpustit led v Maxově srdci a z nepřátel se stali přátelé.
A pokud si myslíte, že tím příběh končí, tak to je chyba. Ne, nekončí.
Bedřich a kocour vyrazili do Kutné Hory k veterináři rána na kocourově boku byla vážná, musela se zašít. Po zákroku na klinice zůstal kocour doma. Bedřich se o něj staral a Max nespouštěl svou ochrannou pozornost z oka. Kdo by to byl řekl, ještě nedávno by ho chtěli oba zabít.
A za pár týdnů se u branky objeví krásná mladá žena. Max se chystal zaštěkat, ale nakonec jen nejistě zabručel. Bedřich vyšel ven a
“D-dobrý den,” pozdravil ji rozpačitě. “Hledáte někoho?”
Paní se ptala, zda náhodou Bedřich neviděl v okolí šedého kocoura. “Možná se u vás objevil? Můj Vojta je moc drzý kočičí chlapík, doma jsem ho zkoušela držet, ale on neustále utíká, teď jsme krátce u maminky po mrtvici, a kocour už není doma, už pár dnů se nevrátil nevím, co si myslet.”
“Možná vím, kde váš Vojta je,” usmál se Bedřich. “Pojďte na dvůr, nemusíte se bát mého psa…” “K vašemu pesovi? Proč?” “Uvidíte sama.”
Žena váhala, ale Bedřichův pohled byl milý, tak mu důvěřovala. Na dvorku u Maxe zahlédla, jak se šedý kocour tulí k jeho boku, noha v obvazu a břicho také zafačované.
“Vojto! Jak ses sem dostal? Co se stalo?” zvolala překvapeně a pak Bedřicha trochu obvinila: “Váš pes ho kousl?”
“Ne, ne, právě naopak,” Bedřich se bránil. “Vlastně jsme ho zachránili.”
“Od koho?”
“Pokud máte čas, povím vám celý příběh myslím, že vás pobaví.”
Bedřich všechno vyprávěl Ludmile (to jméno mají jen Češky) a ta se smála nadšením.
“No teda můj Vojta vám dělá nervy denně, a vy ho přesto zachráníte?”
“Jsme holt dobré duše,” smál se Bedřich. “Teď se dává dohromady fyzicky i duševně. Už je v klidu a nám s Maxem nevadí.”
“Vždycky byl takový, jen asi byl naštvaný, že mu teď věnuji méně pozornosti. Maminka potřebuje péči, učíme se chodit znovu není to snadné.”
“Klidně se zastavte na návštěvu, s Vojtou,” řekl Bedřich rozpačitě.
“Rozmyslím si to,” odpověděla Ludmila s úsměvem.
Za pár měsíců slavila celá vesnice svatbu Bedřicha a Ludmily. Vojta i Max byli samozřejmě přítomní, dobrman z města taky. Ten poznal kocoura, koukal na něj nejistě, ale když se potkal očima s Maxem, raději dělal, že se spletl. Takový je život někdy začnete jako nepřátelé, skončíte jako přátelé, kteří spolu slaví největší chvíle svého života.
