Pátek, 17. května
Dnes večer sedím u okna v bytě na Vinohradech a přemýšlím, jak se můj život tak rychle změnil. Nikdy jsem si nemyslela, že o mně budou kolegyně a kamarádky šeptat na chodbách a v kavárně takové věci. Zavist v jejich očích byla až hmatatelná všechny měly pocit, že jsem udělala životní úlovek. Prý jsem ulovila dospělého, bohatého muže, o patnáct let staršího. Jakub vede firmu, kde teď pracuji já.
Sotva nastoupila a už se bude vdávat, trousily za mými zády pomluvy.
Z nuly je baronka!
Přesně tak.
Upřímně jsem nikdy nechtěla zveřejňovat náš vztah s šéfem. Všechno začalo ještě před mým nástupem, vlastně jsem ani netušila, kdo je Jakub, když jsem šla na pohovor byla to vlastně náhoda. Místo jsem dostala hned, údajně na základě zkušeností a životopisu, prý on sám nezasahoval, že vše měla na starosti personalistka.
Samozřejmě, časem se všechno provalilo. Vztah Jakuba a mě nebyl dlouho tajemstvím a všichni v kanceláři, až na ty největší introverty, si nás brali do úst.
Nikdy jsem si nepřipadala výjimečná jen kvůli vzhledu a věřila jsem, že jsem se do firmy dostala díky schopnostem. Podle některých drbaček to ale bylo samozřejmě jinak.
Dva roky po smrti Lenky a on už chystá svatbu!
Lenka byla Jakubova první žena, zakladatelka naší firmy. Po nehodě zůstala Jakubovi firma i pořádný majetek tím se stal okamžitě lákavým partiem. Ze začátku po její smrti byl uzavřený, zničený, což paradoxně lákalo ještě víc žen.
Jak věrný muž…
Jako labuť! vzdychaly některé kolegyně.
Pravdou je, že Jakuba bych nenazvala srdcařem a krásavcem, spíš jeho konto v bance lákalo zlatokopky. Ale já jsem ho určitě nemilovala kvůli penězům.
Seznámili jsme se naprosto banálně. V Albertu na Floře mi najel do nohy nákupním vozíkem, roztrhl mi punčochy, poničil semišové boty… a pak mi ještě vynadal, že jsem mu vlezla do fronty.
Neztratila jsem glanc a odpověděla mu tak, že pak vše zaplatil a ještě mě naháněl po celém nákupním centru, aby se mi omluvil.
Promiňte, měl jsem náročný den… mohu vám pomoct s taškami?
Děkuji, zvládnu to, mám auto, zalhala jsem. Pravda byla, že žádné auto jsem neměla. Počkala jsem, až odjede, a šla jsem na tramvaj. Náhoda tomu chtěla, že jsme jeli stejným směrem. Navrhl mi odvoz.
Nastupte.
Ne, děkuji.
Nepojedu, dokud nenastoupíte, tvrdil s úsměvem. Dokonce zablokoval zastávku, až mě ostatní cestující přemlouvali, abych nastoupila, že zdržuju provoz. Nakonec jsem povolila.
Když nekřičel a nenasadil ten arogantní tón, Jakub byl příjemný muž. Napadlo mě, že nebýt těch okolností, mohli bychom být opravdu přátelé. On ale chtěl víc po smrti Lenky si myslel, že už žádnou nenajde. A najednou mu do života vstoupila Natálie, naprosto jiná než jeho zesnulá žena.
Něčím ho očividně zaujala. Dokonce si zjistil mou adresu a začal mě pravidelně vyzvedávat a čekat před domem. Po několika týdnech jsem šla na první schůzku. Následně jsem nastoupila do jeho firmy náhoda, nebo osud?
Jakubovi bylo, co si kdo říká, úplně fuk. Drahými dárky mě nezahrnoval, ale jeho pozornost mi rozhodně chyběla. Líbilo se mi především, jak se na mě dívá. A také ta krásná byt v centru, drahé auto a hlavně pocit jisté budoucnosti. Bylo vlastně úplně přirozené, že jsem se k němu nastěhovala a seznámila se s jeho maminkou, paní Soňou.
Soňa je tichá, starostlivá žena, která po smrti Lenky přešla žít za synem, aby nepečoval o domácnost sám. Vařila, prala, žehlila košile i starala se o klid domova. Když jsem se nastěhovala, nezměnilo se nic, klidně jsem si užívala její kuchyně a nestavěla si hlavu, jestli jsem nebo nejsem paní domácí. Ale všechno změnil okamžik, kdy přišlo na svatbu.
Hodně mi vadilo, že Jakub i po smrti manželky pořád nosil snubní prsten. Cítila jsem zvláštní závazek.
S Lenkou mám stále hluboké spojení, přiznal upřímně. Nelíbilo se mi to a poprosila jsem, aby prsten sundal. On opatrně souhlasil.
Chápu tě, Sundám ho.
Nejsi ženatý, jinak to vypadá, že jsem s ženatým, vysvětlila jsem mu.
Souhlasil, uložil prsten kamsi do sejfu a zdálo se, že je klid. Když mě ale chtěl požádat o ruku, vytáhl z té samé schránky krabičku s rodinným klenotem opravdu nádherným prstenem s diamantem, který původně nosila Lenka.
Vše bylo dokonalé: večeře v restauraci u Národního divadla, živá hudba, sklenka vína a na dně prsten. Málem jsem se tím vínem zadusila.
Vezmeš si mě? usmál se na mě, když mi chtěl navléct prsten na prst. Ale něco ve mně se vzepřelo.
Ne.
Jak to, že ne? zůstal ochromený.
Nebudu nosit tenhle prsten.
To je rodinný šperk! Je unikátní, nemáš ani tušení, kolik stojí! rozčílil se.
To mě nezajímá. Nechci nosit něco, co měla na ruce tvá zesnulá žena.
Proč?
Protože to nosí smůlu… a necítím se v tom dobře.
To si děláš srandu!
Mám si snad vzít i její svatební šaty? Tvoje máma říkala, že ještě leží někde ve skříni.
Šaty ti koupím nové, ale ty prsteny jsou jedinečné, jen se na ně podívej! Takové dnes neseženeš, podívej na tu práci, to zlato!
Nechci nosit něco cizího. A taky tobě nesluší, že na sobě pořád nosíš minulost, kývla jsem na jeho prst. Znáš můj názor.
Takže je to tvé konečné rozhodnutí? zamračil se.
Ano, promiň. Zvedla jsem se od stolu. Večer byl v troskách.
Měli bychom si dát pauzu, řekl Jakub.
Souhlasím.
Odešla jsem bez slz, on mě nezastavil. Kapela v restauraci dál hrála, číšník přinesl hlavní chod, v krabičce zůstal navždy ten prsten.
Týdny jsem se v práci Jakubovi vyhýbala, stejně jako on mně. Nakonec jsem šla za rodiči na Prosek.
Proč bys měla zůstávat s někým tolik starším, dokonce vdovcem? říkala máma.
Nepřidala jsem nic. Měla jsem Jakuba ráda, ale jeho pouto ke Lence mě děsilo.
Po pár dnech jsem si vzala neschopenku, protože jsem se skutečně necítila dobře. V kanceláři se bleskově šířily fámy, že jsme se rozešli. Jakubův zachmuřený obličej a špatnou náladu nebylo možné přehlédnout. Trpěla i jeho maminka. Soňa se s ním zkoušela bavit o našem vztahu, ale dostala jen nejasné odpovědi a podrážděnost.
Jednoho odpoledne zazvonila u našich a já otevřela. Byla to Soňa.
Ahoj, Natálko, jak se máš?
Moc dobře ne, trochu nemocná.
Kvůli tomu bydlíš u rodičů, abys mě nenakazila? ušklíbla se mile.
Ne tak docela, zrudla jsem.
Měla by ses vrátit. Bez tebe Jakub šílí.
Nedává to najevo… sklopila jsem hlavu.
Je tvrdohlavý. Neřekl mi, proč jste rozhádaní vždyť se milujete!
Chce, abych nosila prsten po Lence. To nezvládnu.
Takže kdyby nebylo toho prstenu, bylo by vše v pořádku?
Nejspíš bych ho chtěla zrušit, prodat, koupit nový. Nemůžu si pomoct, kameny umí držet cizí energii…
Rozumím ti, Natálko. Myslím, že Jakub prostě není připravený na svatbu. Nedokáže Lenku pustit k vodě pořád žije minulostí, i když tě má rád.
Na starém základu se nové štěstí stavět nedá, paní Soňo, to víte. Děkujeme, že jste přišla.
Pak odešla. Věděla jsem, že se hádáme kvůli drobnosti, ale bylo to mnohem hlubší.
Po týdnu neschopenky zpět do kanceláře. Moc se mi nechtělo, Jakuba jsem nepotkala, nevolal mi. Rozhodla jsem se, že podám výpověď.
Podepsal mi ji. Neřekl o slovo víc, jen seděl za stolem a vypadal dotčeně jako malé dítě.
Ty jsi dospělý a chováš se jako ublížený kluk, řekla jsem při odchodu.
Nikdo už mi nikdy nic neodepřel…
Neodpověděla jsem. Viděla jsem, že na jeho prstu opět září ten prsten.
Udělala jsem správně. On Lenku nikdy úplně nepustí. Jdu si balit věci.
Cítím zvláštní úlevu a mám pocit, že poprvé nemám žádné pochyby.
Jakub zůstal zatrpklý, asi nikdy nepochopí, proč jsem ho odmítla přestože byl pro všechny ostatní tím pravým ženichem.
