Kopie manželky
Jsi si jistá, že tě to tady nebude omezovat? zeptala se Blanka, stojící ve dveřích s taškou přes rameno a zvláštním úsměvem, jaký Věra u ní nikdy předtím neviděla. Chápu, že je to nepraktické. Chápu.
Blanko, přestaň. Pojď dál, ustoupila Věra ke straně a podržela dveře. Pokoj je volný, Roman nic nenamítá. Je to v pohodě.
Roman nic nenamítá, zopakovala Blanka a v jejím tónu bylo cosi nepochopitelného. Ne ironie, spíš údiv. Jako by samotné slovo nic nenamítá v sobě neslo nějakou váhu.
On obecně málokdy něco namítá, řekla Věra, už mířící ke kuchyni. Zouj se. Pantofle máš vlevo.
Tak to všechno začalo.
Věře bylo dvaapadesát, Blanka, její kamarádka z dob studia v Olomouci, měla o rok méně. Neviděly se pořádně dobrých pět let, občas si zavolaly, někdy poseděly v kavárně v centru, a Věra si myslela, že Blanku zná docela dobře. Dost dobře na to, aby ji pustila do bytu bez dlouhého rozmýšlení. Blanka se rozvedla. Pronájem skončil. Nové smlouvy se táhly. Dva tři týdny, maximálně měsíc, než se postaví na nohy.
Žily v Pardubicích město ani velké, ani malé, kde sídliště splývají a v obchodech poznávají stálé zákazníky podle hlasu. Věra měla byt o třech pokojích, třetí patro, výhled do klidné ulice. Manžel Roman pracoval v projektantské firmě nebyl na očích, ale měl pevné místo. Věra učila ekonomii na vyšší odborné škole. Společně byli třiadvacet let. Dcera žila už dávno v Brně. Byt byl prostorný, zabydlený, tak, jak to bývá tam, kde je vše dávno uložené a nechce se nic měnit.
Blanka přijela s jedním velkým kufrem a krabicí. Vybalila se potichu, skoro nepostižitelně. První tři dny o ní Věra skoro neslyšela odcházela brzy, vracela se pozdě, jedla málo, mluvila ještě méně. Roman se první večer jen krátce zeptal:
Na jak dlouho?
Měsíc, odpověděla Věra.
Měsíc, zopakoval stejně, jako Blanka před dveřmi.
Věra tomu nevěnovala pozornost. Nikdy neřešila detaily. Nebo si myslela, že ne.
První zvláštní znamení se objevilo druhý týden. Věra ráno vešla do koupelny a našla lahvičku parfému, která stála jinak. Parfém Konvalinka tmavozelený flakón se stříbrným uzávěrem, používala ho už roky, vždy si jej kupovala v parfumerii na Masarykově třídě. Flakón byl ovšem na umyvadle, ne na své obvyklé poličce. Věra si řekla, že ho asi sama přemístila. Vrátila ho zpět. Zapomněla.
Ve třetím týdnu si povšimla něčeho dalšího.
Snídaly všechny tři Věra, Roman i Blanka. Kávu Věra vařila postaru: trochu studené vody napřed, pak zalít horkou, ne vařící jinak je hořká. Roman to věděl a vždy pochválil. To ráno ale kávu připravila Blanka, protože Věra měla hovor. Roman ochutnal a řekl:
To je dobré.
Odkoukala jsem od Věry, usmála se Blanka. Vždycky to tak dělá.
Věra se na ni podívala. Usmála se. Všechno bylo milé a nevinné. Ale uvnitř v ní něco nečekaně zachrastilo.
Týden ji pohltily pracovní povinnosti, záseky se rozplynuly v kontrolách seminárek. Vracívala se do tichého, uklizeného bytu. Blanka, zdá se, stihla leccos umýt nebo srovnat. Roman si na to zvykl rychleji než Věra čekala.
Dnes vařila Blanka, hlásil večer, tváříc se, že oznamuje dobrou zprávu. Fazolová polévka. Výborná.
Dělávám fazolovou sama, namítla Věra.
No jistě. Byla skoro stejná.
Neptala se, která je lepší. On to taky neřekl.
Blanka tehdy pracovala z domova, cosi kolem administrativy, Věra detaily příliš nezkoumala. Celé dny seděla v hostinském pokoji s notebookem, v poledne vyšla do kuchyně připravit něco nenáročného, večer byla upravená a převlečená ne do domácího, ale normálního oblečení. Věru to překvapilo ona sama se po práci převlékala do měkkých kalhot a starého svetru, a nějakým zvláštním způsobem Blanka vypadala večer lépe než ona, a to v jejím vlastním bytě.
Jednoho večera si Roman sedl k Blance sledovat televizi. Věra v pokoji třídila sešity. Přes zeď slyšela jejich klidný rozhovor, Blanku se smíchem, který připomínal její vlastní smích, s tím rozdílem, že byl jemnější. Uvědomila si to a napadlo ji: smích jako smích. No a co?
Ale po pár dnech ji to napadlo znovu, tentokrát bez lehkomyslného odmávnutí.
Blanka začala nosit vlasy jinak. Měla kdysi krátký, rázný sestřih, teď je nechávala dorůst, vlnila je dozadu nedbale přesně jak to nosila Věra. Všimla si toho ve velkém zrcadle v předsíni obě se v něm odrážely, Věra blíž, Blanka trošku dál. Něco v těch dvou postavách bylo jako na staré a na nové fotografii pořízené na stejném místě.
Sluší ti to, řekla Věra.
Opravdu? Blanka se podívala do zrcadla, upravila pramínek. Inspirovala jsem se tebou. Zkusilo se mi to.
Zase s tebou. Ta lehkost kopírování Věře se nechtělo smát, ale přesto se usmála. Uvnitř ne.
V neděli zavolala dceři.
Mami, jak se daří?
Dobře. Máme na návštěvě Blanku. Pamatuješ?
Jasně. Ještě tam bydlí?
Ještě jo. Zasekl se jí nájem.
No. A táta?
V pohodě. Domluvili se spolu dobře.
Ticho.
Je to dobře, nebo špatně? zeptala se dcera.
Dobře, řekla Věra. Je to dobře.
Pak seděla dlouho u okna s chladnoucím čajem. Přemítala, jak domluvili se spolu zní neutrálně. Vyslovila to ale polohlasem, jako by byla opatrná.
V pátém týdnu Blanka poprosila o recept na koláč.
Ten jablečný, s tou skořicí, co jsi pekla předminulou neděli.
Nemám žádný recept napsaný, peču od oka.
Vysvětlíš mi? Ráda bych zkusila.
Věra jí vysvětlila pečlivě. Blanka si zapisovala do mobilu. Za tři dny koláč upekla. Roman jedl a říkal dobrý, a Věra si nemohla být jistá, zda to říká kvůli koláči, nebo proto, že nevidí rozdíl, kdo peče.
Toho večera otevřela skříň v předsíni a našla tam bundu světle šedou s páskem. Téměř stejnou, jako měla ona. Evidentně Blanka nově koupená. Věra pověsila svou vedle a dívala se dlouho na ty dvě téměř identické bundy.
Nezeptala se. Ne proto, že by se bála odpovědi. Ale protože nevěděla, jak otázku formulovat, aniž by zněla hloupě.
Práce byla v té době stresující: škola čekala kontrolu, Věra zůstávala dlouho u papírů. Roman trávil večery více v obýváku. Blanka také. Věra za zavřenými dveřmi slyšela útržky rozhovorů. Občas vešla. Hovor pokračoval, jen se mírně změnil. Přijali ji mezi sebe, ale cítila, že ji přijímají jako třetího ne hlavního.
Jednou to přeci řekla manželovi. Večer, když Blanka byla ve svém pokoji.
Romane, nezdá se ti, že mě Blanka trochu kopíruje?
Podíval se bez nepochopení.
Kdo? Blanka?
No. Účes, bunda, recepty, parfém.
Kamarádky si navzájem berou nápady. To je v pohodě.
Možná, řekla Věra. Možná.
Díval se už zpět do telefonu. Téma skončilo tak, jak začalo samo.
Pak ležela v noci ve tmě a myslela na to, že má Roman vlastně pravdu. Kamarádky si leccos půjčují. Sama Věra určitě něco okoukala od Blanky kdysi, jen si nepamatuje co. V pohodě, řekla si. To slovo zkoušela opakovat ale nezakořenilo se.
Další dny už sledovala záměrněji a všímala si detailů, které jí předtím unikaly. Blanka s Romanem maličko nakláněla hlavu, když poslouchala přesně jako Věra. Když něco vysvětlovala, protahovala přesně tak, stejně. Nově pila čaj bez cukru, ačkoli dřív si dávala dvě lžičky. Už to nebyla náhoda.
Zavolala kolegyni Markétě, se kterou se občas svěřovala.
Markéto, stává se ti někdy, že člověk vedle tebe se najednou jako by stává tebou?
Jak to myslíš?
No, bere si tvoje gesta, zvyky, účes všechno.
To je tichá závist, četla jsem o tom. Člověk touží po tvém životě, ale nemůže ho vzít celý, tak si ho krade po kouskách.
Věra mlčela.
Ty někoho takového máš?
Nevím, řekla Věra. Asi ne.
Ale vlastně už dávno věděla, že ano.
S Blanka na toto téma začaly samy, jednoho večera u čaje v kuchyni.
Věro, připadáš mi celistvá. Koukám na tebe a říkám si takhle se má žít. Byt, manžel, práce všechno máš na svém místě.
Stavěla jsem si tohle na svém místě dvacet let, odpověděla Věra.
Je to vidět. Roman taky…
Odmlčela se.
Roman taky co? zeptala se Věra.
Váží si tě. Říkal mi, že u vás všechno funguje. Že si rozumíte.
Věra odložila hrnek.
Povídáš si s ním o mně?
Občas, jen tak. Chválil tě.
To je milé, usmála se Věra, i když nic milého necítila.
Nevěděla proč. Manžel chválil ženu před kamarádkou. Co je na tom špatného? Nic. A přece něco nebylo v pořádku. Věra to věděla. Intuice ženy, které se občas smála, tentokrát rozhodně mlčela jen ze slovní bezradnosti.
Na konci šestého týdne si Blanka půjčila její parfém Konvalinku.
Mně došel, omlouvající se hlas, a do drogerie nestíhám, můžu párkrát?
Samozřejmě, řekla Věra.
Večer otevřela flakón a zjistila, že z něj je sotva třetina minulý týden byl přes půlku. Zavřela ho a schovala na poličku do skříňky, zatočila malým zámkem, který už dlouho nepoužívala. Podívala se na sebe do zrcadla a pomyslela, co je to za člověka, co schovává parfém před kamarádkou.
Ale neotevřela ho.
Roman přišel večer domů v nezvykle dobré náladě, jež byla čím dál častější, když byla v bytě Blanka. Přinesl dort jen tak, pro radost.
Pojďme se rozmazlit, usmál se.
Blanka byla nadšená úplně stejně, jak by byla Věra, kdyby jí Roman přinesl dort. Přesně tak, ne víc a ne míň. Správně. Věra z předsíně pozorovala, jak Blanka za všechno děkuje tak, jak se má. Správně pochválí kávu, správně se směje, správně nakloní hlavu. Dělá všechno, co dělá Věra, jen o kousek pozorněji a ochotněji. Bez únavy. Bez třiadvaceti let zvyklostí.
A Roman si toho všiml. Snad si to ani neuvědomoval, ale všiml si.
Věra přišla, dala si kousek dortu, byl dobrý. Povídali si nerušeně, vše vypadalo normálně. Uvnitř ji však dlouho sžíral pocit, který neuměla pojmenovat. Jako by přišla domů a zjistila, že věci jsou na svých místech, ale o centimetr posunuté.
Služební cesta spadla z čistého nebe. Škola musela vyslat někoho na doškolení do Hradce Králové. Čtyři dny. Ředitel se ptal v pátek, Věra řekla v pondělí, že pojede. Probleskla jí hlavou myšlenka Roman s Blankou doma čtyři dny. Zarazila se. Dospělí lidé. Nic se nestane. Moc přemýšlí. Potřebuje klid.
Před odjezdem s Romanem v kuchyni:
Vrátím se v pátek večer, Blanka zvládne i večeři, umí to.
Zvládneme, řekl klidně.
Nebojím se, řekla Věra.
Podívala se na něj. Roman vypadal normálně. Dvaadvacet let tohle tvář sledovala a znala každou vrásku. Ale byla v tom lehkost. Jako když člověk nemyslí na starosti.
Odjela ve středu ráno. Ve vlaku četla metodiky, pila kafe z kelímku, dívala se na polabskou rovinu v okně. Doškolení bylo nudnější, než čekala, ale k užitku. Večer volala Romanovi.
Jak to doma?
V pohodě. Najedli jsme se. Všechno dobré.
Blanka je doma?
Je, ve svém pokoji.
Tak si odpočiň.
Ty taky.
Nic zvláštního. Ničím nápadné. Usnula v hotelovém pokoji obtížně, i když byla unavená. Myslela na leccos. Kurzy. Dceru. Potřebu koupit novou hrníček. Pak myslela na Blanku. Na dvě šedé bundy v předsíni. Na parfém.
Ve čtvrtek jí po obědě volal ředitel.
Věro, páteční seminář bude opakování už známého, můžeš se vracet už dnes večer, neztrácej čas. Jinak se domluvíme.
Doma byla už v půl desáté večer. Vlak dorazil napřed, taxi rychle, v tu hodinu už žádný provoz.
Odemkla si sama, nezazvonila myslela, že Roman spí.
Nespal.
V obýváku zářily svíčky. Ne všechny jen dvě na stolku u gauče. Na stole talíře, skleničky, něco v malých miskách. Vonělo to jídlem i parfémem. Konvalinkou. Lahvičku měla zamčenou. Znamená to, že si Blanka koupila vlastní.
Roman seděl na gauči, Blanka vedle něho. Na sobě měla modré šaty, které Věra nikdy neviděla, ale střih byl stejný jako ten, co nosila ona, barva taky. Vlasy zvlněné dozadu, ruce v klíně. Povídali si. Když Věra vešla, oba zvedli hlavu.
Tři nekonečné sekundy mlčení.
Ty jsi doma brzy, řekl Roman.
Vidím, řekla Věra.
Odložila tašku. Přešla k věšáku, sundala kabát. Všechno pomalu a pečlivě, prsty poslouchaly jen když nad každým pohybem přemýšlela.
To je jen večeře, řekla Blanka. Najedli jsme se…
Vidím, že je to večeře, řekla Věra klidně. Se svíčkami.
Opět to ticho.
Romantika, dodala Věra, hlas měla jemný, skoro se tomu podivila.
Roman vstal.
Nedělej z toho…
Romane, řekla potichu, neříkej mi, co nemám dělat.
Mlčel. Blanka hleděla na ubrus.
Věra šla do kuchyně, nalila si vodu, sedla si k oknu. Na parapetu muškát, který zalévala každou středu. Středa byla, a ona doma nebyla. Ale muškát stál svěží.
Blanka ho zalila, pochopila.
Vrátila se do obýváku.
Blanko, najdeš si zítra něco jiného k bydlení?
Blanka vzhlédla.
Věro, chápu, že to tak vypadá…
Najdeš si zítra jiné bydlení? zopakovala Věra klidně.
Ano, kývla Blanka. Najdu.
Dobře.
Věra si vzala tašku a šla do ložnice. Zavřela dveře. Nezamkla, jen zavřela. Lehce si lehla v oblečení na peřinu a pozorovala strop. Slyšela, jak se něco v obýváku uklízí, pak bylo ticho. Pak dveře od hostinského pokoje.
Roman tu noc do ložnice nepřišel. Slyšela jeho dech přikrývaný šustěním na gauči. Bylo to hlasitější než slova.
Ráno vstala první. Uvařila si kávu a vypila u okna. Město se probouzelo. Páteční ráno. Po ulici šla žena se psem. Holubi na římse protějšího domu. Obyčejné ráno.
Roman přišel kolem osmé. Zastavil se ve dveřích kuchyně.
Musíme si promluvit.
Ano, řekla Věra.
Věro, mezi mnou a Blankou nic není.
Možná.
Ne možná. Nic.
Romane, stále hleděla ven, nechápeš, o čem mluvím. Nemluvím o tom, co je, nebo není. Mluvím o tom, co jsem poslední měsíc viděla.
A co jsi viděla?
Otočila se.
Viděla jsem, jak u nás začíná někdo být mnou. Můj účes. Můj parfém. Můj recept. Moje bunda. Moje gesta. A manžel, který si toho všímá a líbí se mu to. Protože jsem to já, jen bez únavy, bez zvyků, bez dvaceti tří let.
Mlčel.
To není otázka, doplnila Věra. To je jen… konstatování.
Přeháníš, řekl nakonec.
Třeba, souhlasila. Ale jdu do práce. Až se vrátím, nechci v hostinském pokoji její věci.
Věro…
A ještě něco, řekla, už si oblékala kabát v předsíni. Naivní důvěra. To je o mně. Příliš jsem věřila. Vám oběma.
Odešla. Dveře zavřela tiše.
Ve škole vedla dvě lekce, odpovídala na dotazy, kontrolovala docházku. V pauze pila čaj s Markétou, která o něčem mluvila a Věra přikyvovala a poslouchala sotva napůl. Markéta se neptala, ale dívala se zvláštním porozuměním. Jsou lidé, kteří otázky nahrazují pohledem.
Domů přišla ve tři odpoledne. Hostinský pokoj byl prázdný, pečlivě srovnané povlečení, žádné stopy. Blanka odešla bez stop, jakoby nikdy nebyla. Jen na poličce v koupelně našla drobný bílý hřeben s plastovou rukojetí. Vzala ho dvěma prsty a vyhodila.
Roman doma byl. Seděl v obýváku, četl z mobilu. Když se objevila mezi dveřmi, vzhlédl.
Je pryč.
Vidím.
Co teď?
Sundala kabát, pověsila. Šla do kuchyně, něco tam dělala u sporáku, ještě ale nevěděla co jen potřebovala přemístit ruce.
Věro, přišel za ní Roman. Jsme spolu třiadvacet let. Nejde to jen tak…
Jde. Počkej. Dej mi čas.
Kolik?
Nevím. Několik dní. Musím přemýšlet.
Několik dní se natáhlo na týden. Byli spolu doma jako cizí lidé, které spojuje jen střecha. Zdvořile. Žádné hádky. Jedli odděleně, spali každý jinde. Roman několikrát zkoušel navázat řeč, Věra odpovídala krátce. Ne proto, že by se zlobila, ale protože ještě nebyla připravena říkat nahlas to, co se v ní řadilo do věží slov. Bála se, že jakmile začne, řekne něco, co nejde vzít zpátky.
Hodně ten týden přemýšlela. Jak to začalo. Jak Blanku pustila bez váhání, protože tak se to dělá kamarádka v nesnázích. Protože je to normální. Kdy přesně ucítila něco špatně, a proč to nepojmenovala hned. Tichá závist, říkala Markéta. Kopírování identity, nenápadné, bez zloby. Člověk, co mu chyběl jeho vlastní svět, bral od druhých. Po kouskách. Po vůni parfému. Po receptu na koláč.
Nejvíc však zabolelo něco jiného. Ne Blanka. Roman.
Mohl si nevšimnout. Mohl si všimnout a říct jí to. Nebo nereagovat na tuto vylepšenou kopii, jak tomu říkala sama pro sebe. Ale on reagoval. Nosil dorty. Seděl vedle a smál se. Chystal večeři se svíčkami, když byla manželka pryč. Třeba si ani neuvědomoval, že něco mění. Třeba prostě jen nic neřešil.
Na začátku druhého týdne zavolala dceři.
Mami, co se děje?
Jak to myslíš?
No, hlas máš jiný.
Možná se s tátou rozejdeme, řekla Věra poprvé nahlas.
Dlouhá pauza.
Kvůli Blance?
Nejen. Blanka to spíš ukázala. Co už bylo.
O co šlo?
Nevím, jak to vysvětlit. Zvykli jsme si. Oba tak moc, že už jsme se skoro neviděli. A ona přišla a byla mnou. Jen pozornější, svěžejší. Jemu se to líbilo.
Mami…
Ne, neplaču. Jen popisuju.
Zůstaneš sama?
Nějaký čas ano. Je to v pořádku.
Vyslovila to a tentokrát to bylo pravdivé. V pořádku. Sama to tak vybrala.
Konečný rozhovor s Romanem přišel v neděli večer.
Myslím, že bychom měli bydlet odděleně.
Dlouho mlčel.
Je to definitivní?
Nevím. Ale potřebuji prostor. Potřebuju pochopit, kdo jsem, odděleně od bytu, od tebe, od všeho.
Kvůli těm svíčkám? Věro, vždyť to byla jen večeře.
Romane, to není o svíčkách. Svíčky byly poslední. Bylo toho víc, a já to cítila a říkala si je to v pohodě, a nebylo.
Nevím, co jsem udělal špatně.
Konkrétně nic. Prostě jsi mě přestal vidět. Všiml by sis, kdyby se cizí člověk stával tvojí ženou? Kdybys mě vnímal, všiml by sis.
Na to mu nezbyla odpověď.
Byt asi prodáme, řekla Věra. Nebo odkoupím tvůj podíl. Ne hned, později. Uvidíme.
Kam půjdeš?
Najmu si byt. Tady, nebo jinde. Uvidím.
Začínat všechno znova v dvaapadesáti, zamumlal, a měla pocit, že je v tom soucit. Jestli s ní, nebo sám se sebou, nevěděla.
Ano, začít v dvaapadesáti. Někteří začínají později.
Zvedla se, zašla do koupelny. Vytáhla zamčený flakón Konvalinky, chvíli ho držela v dlani. Pak v předsíni otevřela koš a vložila ho dovnitř. Nepraštíla jen ho tam postavila, jako věc, kterou už nechce.
Vrátila se do kuchyně. Zapnula varnou konvici.
Další dny jednala účelně. Zavolala realitní kanceláři, právničce kvůli bytu. Stavila se za Markétou, všechno stručně shrnula. Markéta se jen dívala, někdy kývla, a těch pár slabik znamenalo rozumím. Dobří lidé umějí rozumět beze slov.
Seděly u Markéty v kuchyni.
Zlobíš se na ni? zeptala se Markéta.
Na Blanku? Ne. Skoro ne. Zlobím se, že jsem neviděla, co bylo zřejmé. Že jsem tomu říkala je to v pořádku, když nebylo.
Nemůžeš si vyčítat, že jsi důvěřovala.
Naivní důvěra, to je přesně o mně.
Ne naivní. Prostě důvěřivá. To je rozdíl.
Možná.
A na Romana?
Na Romana se zlobím. Ale je to tichý vztek. Ten přejde.
Co budeš dělat?
Pronajmu si byt. Změním účes. Pořídím jiné parfémy. Usmála se. Určitě ne Konvalinku.
Chytré, řekla Markéta.
A zjistím, co mám doopravdy ráda. Co je moje, ne jen zasycené zvykem.
Bude to trvat.
Já mám čas.
Markéta nalila další čaj. Za oknem tiše pršelo, podzimní, ne studené jen šedé. Věra na to koukala, vzpomínala, jak před pár týdny přesně věděla, jak její život vypadá: byt, Roman, práce, trasy, recepty, parfém vlevo v koupelně. Vše na svém místě. A teď už není to místo tak jisté.
Ale necítila prázdno, ani ztrátu. Spíš zvláštní nový pocit, skoro nepohodlný. Jako když sundáte kabát, co jste kdysi dávno nosili, a až teď zjistíte, jak moc v ramenou tlačil a že jste si zvykli.
Víš, Markéto, asi poprvé po letech nevím, co bude dál. A… dá se to snést.
Dá, zopakovala Markéta a usmála se. To je dobré slovo.
Uběhl další týden. Věra našla jeden menší byt, v jiné části Pardubic. Světlý, s výhledem na park. Dražší, ale šlo to zvládnout. Dohodla si prohlídku, prošla ty dvě prázdné místnosti, parkety trošku vrzaly v rohu. Prošla se tam a zpět, řekla: Budu ho chtít.
Na dlouho? ptala se stará paní majitelka.
Nevím. Zkusíme to na rok.
Stará paní kývla.
V doma, tedy v bytě, kde zatím ještě žila, začala oddělovat své věci. Ne nápadně, ne narychlo, ale cílevědomě. Knihy, nádobí, oblečení. Něco vyhodila. Našla halenu, kterou nenosila tři roky, ale odkládala kdyby se hodila. Teď ji dala pryč.
Šedou bundu také. Koupila si novou, tmavě modrou, trochu jiného střihu. Oblekla ji a postavila se před zrcadlo. Už neměla nic společného s Blankou. Dobře.
Blanku neviděla. Jednou přišla SMS: Věro, chápu, že jsem ti ublížila. Odpusť mi, pokud můžeš. Věra si ji přečetla, odložila mobil a neodpověděla. Ne proto, že by jí neodpustila. Ta potřeba nebyla. Jen nebyla připravena. Nebo nechtěla.
Roman zůstal v bytě. Domlouvali se v nutných věcech, klidně, věcně. Byla v tom hořkost, ale i úleva. Věra viděla, že on neví, co vrátit. Třeba proto, že nepochopil, co ztratil.
Pátek před stěhováním koupila nové parfémy. Stála dlouho před regálem, zkoušela flakóny. Prodavačka jí nabízela různé, ona odmítala. Nakonec objevila Stříbrný cedr. Vůně dřevitá, nenápadně teplá. Úplně jiná, než na co byla zvyklá. Právě proto.
Dobrá volba, usmála se prodavačka.
Uvidíme, odpověděla Věra.
Stěhování trvalo půl dne. Pomohla Markéta. Nabídl se i Roman, neodmítla. Práce šla v tichosti. V novém bytě s výhledem do parku měla vše poprvé sama za sebe, jak sama chtěla.
Večer, když vše utichlo a zůstala sama, otevřela Stříbrný cedr a dala si kapičku na zápěstí. Neobvyklé. Ne nepříjemné. Jen jiné. Zvedla zápěstí a přivoněla znovu. Řekla si na to se musí zvyknout. Anebo ne. Prostě to tak nechat.
Venku byl v parku listopad, lampy už zářily do prázdného listí. Věra postavila konvici, našla jediný hrnek, který nepraskl, a šla k oknu.
Telefon na parapetu. Volala dcera.
Tak co, mami? Už jsi zabydlená?
Zvykám si.
Máš strach?
Věra se zadívala do šera na lampy a řekla:
Ne. Víš, není čeho se bát.
