Neprodám to bydlení
– Proč jsi přijela?
Věra stála ve dveřích, jako by chtěla zamezit nejen vstupu do pokoje, ale rovnou do celého života. Ruce rozpažené, pevně opřené o zárubeň, tvář bez úsměvu, ani stopy po vítání.
– Dobrý večer, Věro.
– Ptala jsem se, proč jsi přijela.
Hana chvíli váhala. Podívala se na práh, na onen podomácku pruhovaný koberec, co tu kdysi koupila cestou z Florence. Ještě drží pohromadě, už trochu potrhaný, ale nikdo neměl srdce ho vyhodit.
– Můžu dál?
Pauza byla výživná, delší než reklama na prací prášek. Teprve pak Věra ustoupila, mlčky, zrovna jako by se nic nestalo, a zamířila do kuchyně. V tu chvíli už bylo jasné, že no tak pojď nepřijde, ale že dveře tu nezavře.
Hana vešla, zavřela za sebou a hned ji ovanul povědomý pach domova, jenže už trochu jiný než dřív. Dřív tu voněl tabák z kabátu Radima, který vždycky visel vlevo na háčku. Teď tam visel jen vlněný župan a kulich, co už dávno ztratil tvar.
V kuchyni už Věra hlučně vařila vodu na čaj, i když z jejího výrazu nebylo jasné, jestli někoho opravdu hodlá pohostit. Spíš potřebovala zaměstnat ruce.
– Viděla jsem světlo v okně, – řekla Hana. Šla jsem kolem.
– Večer v deset?
– Autobus měl zpoždění. Čekala jsem na zastávce.
Věra postavila konvici, otočila se a podívala se na Hanu pohledem, který vyhrál první místo v kategorii nedůvěra roku. Ale aspoň neotočila oči v sloup.
– Tak se svlékni, když už jsi přišla.
Hana sundala kabát a chvíli váhala, kam ho pověsit. Nakonec ne však nalevo, ale doprava pod čepici.
Seděly teď naproti sobě. Věra natočila čaj, aniž by se ptala, zda má Hana žízeň. Šoupla před ni hrnek, cukr dala rovnou na stůl, ale ne podnosila hlavu. Všechno mechanicky, jak to dělají lidé, co už jinak neumí, protože host u stolu není jen tak někdo.
– Jak se máš? – zeptala se Hana.
– Jak asi pořád stejně, – odpověděla Věra a objala hrnek oběma rukama.
Hana sledovala její ruce všechny ty letité skvrny a vystouplé klouby. Ale sevření hrnku nebylo úplně v pořádku, spíš jako když by přidržovala něco křehkého, co se každou chvíli může rozsypat.
– Chtěla jsem s tebou mluvit, – začala Hana.
– O čem?
– O ledasčem.
– O papírech?
Hana posečkala.
– No, i o tom.
Věra upila čaj a hrnek s tichým poklepáním postavila na stůl. To gesto by si každý mohl přeložit po svém.
– S papíry jdi za právníkem. Já už jsem ti řekla, co si o tom myslím.
– Vím.
– Tak proč to řešíš znovu.
To nebyla otázka, spíš konstatování. Hana nezareagovala. Vzala si čaj, napila se. Příliš horký, vrátila na stůl.
Za oknem šuměl podzimní deštík, ten protivný, co ani nepadá, spíš visí ve vzduchu a zničí náladu i účes během pěti minut. Lampa na ulici házela stíny po parapetu jako školník zametající chodbu.
Hana tu kuchyň znala líp než jí často bylo milo. V levé skříňce ležely provázky a vybité baterky, které Radim sbíral pro případ potřeby, protože co kdyby. Pod dřezem byl kýbl, co tam vystrčil, jen když trubka tekla což bylo každý podzim. Za lednicí špára, do které před lety s Radimem a Pavlem naháněli padesátník pomocí pravítka. Radim se smál, Pavel se smál, Hana taky.
Pavel. Tři měsíce.
– Přivezla jsem ti džem, – nadhodila. Žlutoměsíčný. Dala jsem ho ke dveřím, nevím, jestli sis všimla.
Věra střelila pohledem ke vstupu, pak zpátky na stůl.
– Všimla.
– Ten máš ráda.
– Mívala. Pauza. Mám.
To přeřeknutí bylo snad nejsprávnější věc, co tu ten večer padla. Jako by Věra sama nevěděla, v jakém čase teď má žít.
Hana tomu rozuměla. I jí se občas stávalo, že začne o Radimovi mluvit v přítomném čase, a chytí se až zpětně, v půlce věty. To ticho pak bývalo horší než celá konverzace.
– Slyšela jsem, že se chystáš za Irenou do Olomouce, – poznamenala Hana.
– Chystám, ale ještě jsem se nevyprávěla.
– Proč to odkládáš?
– No, víš jak – Věra mávla rukou. Pořád nějaké zařizování.
Hana na ni hleděla. Obě věděly, že žádné zařizování není, jen byt, který se Věře nechce opouštět. Strach, že odjede a přijde do prázdna. Možná strach, že Irena jí bude vážně litovat, a na to nemá žaludek.
– Věro, – řekla Hana tiše, vážněji. Já opravdu nepřijela kvůli papírům. Opravdu.
– Opravdu, – zopakovala Věra, jestli věří, nebo nevěří, to fakt těžko říct.
– Vím, že se na mě zlobíš.
– Nezlobím.
– Dobře.
– Já tomu jen – a teď už v hlase zaznělo něco živějšího, já tomu nerozumím. Jak je možný, že už jdeš dál. Je to půl roku a tobě se už točí jiný film. Já tu ale zůstala.
Hana neříkala Nic to tak není nebo To si špatně myslíš. Jen seděla a mlčela.
– Viděla jsem tě, – pokračovala Věra. Taky mi říkala sousedka, že tě zahlédla v kavárně, v srpnu, v Celetné.
– To byl kolega. Pracovali jsme spolu na projektu.
– Kolega, – pronesla Věra po vzoru ozvěny.
– Ano.
Věra vstala a přešla k oknu. Zadívala se ven na déšť a lampu.
– Pavel tě měl hrozně rád, – řekla a neotočila se. Možná víc, než sis myslela.
– Věděla jsem to.
– Nevím.
Hana sevřela hrnek, v břiše se jí něco pohnulo jako lampa na sloupku. Tušila, že by mohla plácnout něco úplně zbytečného, proto radši mlčela.
– Já neříkám, že jsi špatná, – pokračovala Věra. To mě nenapadlo. Ale jsi mladá, čtyřicet dva, celý život před tebou, víš? Mně je šedesát osm a měla jsem syna. Jednoho syna.
– Vím.
– Teď už není. A ty doneseš džem.
To mohlo znít tvrdě, ale bylo to přesné a upřímné. Hana se přistihla, že je za tu upřímnost vlastně vděčná, i když by to těžko vysvětlila.
– Já to neumím jinak, – řekla Bez slov mi to nejde. Musím aspoň něco přinést. S prázdnou by to bylo ještě horší.
Věra se otočila, zadívala se na ni pozorně.
– Ty jsi brečela, než jsi přišla?
– Trochu.
– Na schodech?
– Jo.
Věra se v obličeji nepatrně změnila. Posadila se zpátky ke stolu.
– To jsme fakt obě trubky, – poznamenala.
A poprvé za celou dobu to znělo upřímně a bez ironie.
Bylo ticho. Déšť venku zesílil, už žádná mlha, ale pořádná pražská průtrž.
– Řekni mi, – začala Hana, co tě na tom dědictví tolik trápí. Ne po právníkovi, ale normálně, z očí do očí.
Věra na chvíli zůstala jako opařená, v očích překvapeně. Nečekala, že ji někdo požádá, aby mluvila sama za sebe.
– Je to byt, – řekla, Pavlův byt, co jsme mu s tátou koupili. Šetřili jsme na to osm let, než se narodil, chtěli jsme, aby měl něco svého. Bydlel tam, pak ty s ním, to nevyčítám. Ale byt byl jeho, a teď podle papírů…
– Podle papírů je teď můj, – přerušila Hana.
– Vy jste nebyli manželé.
– Žili jsme spolu šest let.
– Vím, – složila Věra ruce na stole. – Ale myslím, že by býval chtěl, abych v tom aspoň měla slovo. Že by nechtěl, abych se ocitla úplně mimo.
– Napsal závěť, Věro.
– Vím. Možná dobře. A možná ne. Prvně jsem byla strašně naštvaná. Teď už ne. Spíš mi není jasný…
– Co není jasný?
– Proč tam zůstáváš, když říkala Lence, dceři naší Lidy, že se možná brzy stěhuješ. Že je ti tam samotné moc.
Hana se na ni podívala.
– To jsem říkala v červenci, když mi bylo úplně blbě. Ještě nevím, co bude.
– Kdybys prodávala… – navázala Věra.
– Neplánuju.
– Kdyby náhodou, – trvala na svém. Řekla bys mi první, ne? Ne cizím.
A právě v tuhle chvíli Hana pochopila, že vůbec nejde o žádnou nemovitost nebo koruny. Šlo o to nebýt úplně mimo. Dostávat informace jako první. Zachovat tu křehkou nitku, co je přes Pavla pořád spojuje.
– Řeknu ti první, – přislíbila Hana.
Věra jen kývla. Dolila si čaj.
– Jedla jsi dneska něco? – zeptala se pak.
– Ráno.
– Ráno. – Vstala, otevřela ledničku, bez debaty. – Vařila jsem nudlovou polívku. Dáš si?
– Dám si.
Zatímco Věra ohřívala polévku, Hana sledovala její záda a přemýšlela, jaký by byl jiný život. Třeba by jezdily spolu na chatu, slavily svátky, volaly si ne jen z povinnosti. Nebo ne možná by to bylo pořád takhle, trochu s předstihem, nikdy docela blízko, nikdy úplně odtažitě.
Polévka byla jednoduchá. Nudle, mrkev, kousek celeru, zelená petrželka. Taková, co se vaří pro sebe, ne pro hosty.
– Je dobrá, – ocenila Hana.
– Nepřechvaluj.
– Fakt. Je.
Věra se dala do jídla a chvíli bylo jen to tiché mlaskání lžic. Pak řekla:
– Pavel tě sháněl v nemocnici. Víš to?
Hana ztuhla.
– Cože?
– Odjela jsi v dubnu. Říkala jsi, že na seminář. On byl v nemocnici a ptal se mě furt, kdy se vrátíš. Říkala jsem nevím. On že: dnes, zítra, pozítří.
Hana odložila lžíci.
– Přijela jsem hned jak jsem se to dozvěděla.
– Já vím. Podívala se krátce na Hanu. Neříkám to ve zlým. Jen abys věděla.
– Proč?
– Prostě, aby to věděl ještě někdo kromě mě.
To bylo upřímné, a právě to Hanu v tu chvíli roztrhlo. Sáhla po čaji. Už dávno vystydl.
– Neřekl mi, že měl strach, – hlesla. Myslela jsem, že je smířený. Myslela jsem, že je klidnější, když se kolem něho nemotám.
– Neměl rád, když ho někdo litoval.
– Přesně. Myslela jsem, že tím dělám správně.
– Možná jo. Možná ne. Kdo to dneska ví.
To kdo to dneska ví zůstalo viset mezi nimi jako závěs, co ho nikdo nechce sundat.
Po jídle Hana pomohla s talíři, i když ji o to Věra neprosila. Stály společně u dřezu, Věra myla, Hana utírala, a bylo to tak známé, až jim oběma hlavou nejspíš běžela stejná myšlenka, kterou ale nikdo neřekl nahlas.
Posadily se zpět ke stolu. Věra vytáhla nízkorozpočtové sušenky, co zbyly úplně na dně krabice z večerky za rohem.
– Lida říká, že bych měla jít do klubu důchodců, – načala Věra. Prej tam malujou akvarelem ve čtvrtek v sokolovně.
– A chceš?
– Nevím. Je to srandovní.
– Proč?
– Ve třiašedesáti začít? Jako bych si koupila skateboard.
– Právě teď je na to ta správná doba, – popíchla ji Hana.
Věra se na ni podívala se shovívavým úsměvem.
– Teď jsi jak sociální pracovnice.
– A ty jak stoletá babička.
– Jen šedesát osm.
– To máš ještě spoustu času.
Věra se zakousla do sušenky, chvíli žvýkala.
– Pořád jsem něco dělala. Nejdřív Petr, pak Pavel, pak práce, vnoučata nevyšla. Prostě neumím jen tak být. Malovat jen tak? To je nic.
– Třeba je to potřeba se naučit.
– Snadné říct.
– Říct je horší, – odporovala Hana. I pro mě je to těžké.
Věra si Hanu chvíli zkoumavě prohlížela.
– Ty půjdeš do kroužku taky?
– Ne. Ale taky nevím, co se sebou. Práce, kamarádi, všechno mám. Přijdu domů a připadám si ztracená. Přemýšlím, že kdyby teď došel, řekl by něco úplně nesmyslného a všechno by sedlo do svého místa.
Pauza.
– On tu blbinu uměl vyklopit, – potvrdila Věra.
– Uměl.
– Přijde, řekne: Mami, já si myslel, že sysel je mládě sosáka. Co to je za slovo, sosák? Kde to pochytil?
– Říkal mi, že slon se mongolsky řekne zaan a prý je to srandovní, protože to zní jak zaan, jako když je někdo zahleděný do sebe.
Věra vyprskla smíchy, až se lekla. Asi sama nečekala, že ještě někdy to půjde.
– No, to je typický. Tolik toho načetl.
– Od pěti let čte, – směje se Hana. Fotku mi ukazoval z chaty, osm let, kámoši řádí s míčem, on s knížkou na zápraží.
– Tu chatu si pamatuju, – přimhouří oči Věra, Petr tam držel záhon, od rána do večera jen mrkev, brambory, okopat. Pavel se zavrtal do knížek a já si říkala, co z něj bude. Pak jsem to nechala být.
– A co četl v osmi?
– O moři. Kniha o mořích, žádné neviděl, než mu bylo šestnáct. Stál tam tehdy a jen koukal. Petr povídá: No Pavle, jak se ti líbí moře, když už jsi ho dočkal? A on: Je menší, než jsem čekal. Menší? V knížkách vypadalo větší.
Hana se pousmála. Tu historku znala, ale v Radimově autorské verzi. Kdo ví, která byla prvotní, jestli vůbec nějaká byla.
– O Petrovi mi často vyprávěl, – řekla Hana. Chyběl mu.
Petr, Petr Novotný, zemřel před šesti lety, ještě než Hana Pavla poznala. Nikdy se nepotkali.
– Věřím, – povzdechla Věra. Chyběl.
– Tobě taky?
– Každý den. Už bez hořkosti, jaksi konejšivě. Zvykla jsem si, ale chybí.
– To není v protikladu, – souhlasila Hana.
Mlčely.
– Povíš mi o něm z dětství? vybídla Hana. Pavel o tom moc nemluvil, moc nechtěl.
Věra se zarazila.
– Proč to chceš slyšet?
– Protože to nechci propást. Dokud je od koho se zeptat.
Odpověď vyšla ostřeji, než čekala, ale necouvla. Protože pravda je jako ta ztracená padesátnice nejde ji vzít zpět.
Věra chvíli mlčela. Odsedla od stolu, vyndala z police starou krabici. To byla ta, co člověk schovává na skříň celá léta.
– To bylo Pavlovo, – řekla jednoduše. Třídila jsem to v září. Něco jsem rozdala, něco nechala.
Otevřela krabici. Sešity, angličáky, výkresy z první třídy. Hana vzala jeden sešit: Pavel Novotný, 2.A.
– Panečku, – zašeptala.
– To si říkám pokaždé, – usmála se Věra.
Listovaly spolu. Věra vyprávěla: jak se Pavel v šesti rozhodl naučit stát na hlavě a týden měl na čele modřínu. Jak dotáhl domů kočku, co ji táta nechtěl, pak si ji zamiloval, a ona utekla po dvou letech. Jak v pubertě oznámil, že bude počítačový génius, protože programátoři nemusí nikam chodit a pracují v bačkorách.
– A fakt programoval v bačkorách, – pokývala Hana.
– Slib splnil.
Bylo už skoro půlnoc, když Hana zvedla oči od sešitů a všimla si času.
– Musím domů. Za chvíli mi pojede poslední autobus.
– Zůstaň přes noc, – řekla rychle Věra. A evidentně se divila sama sobě. V pokoji je gauč. Hned ho připravím.
– Nechci tě otravovat.
– A koho bys jinak otravovala?
Hana se na ni podívala. Věra hleděla stranou, jako by jí ta nabídka jen tak uklouzla.
– Dobře, – souhlasila Hana tiše.
Než Věra chystala lůžko, Hana umývala hrníčky a zasnila se do odrazu lampy v okně. Kdo by řekl, že před třemi měsíci by tu seděla, pila čaj, vyptávala se na Pavlovy angličáky, dostala povlečení a tou dobou by ještě brečela u výtahu? To těžko pojme i paměť.
Přemýšlela o tom, že v rodinných vztazích se i po ztrátě děje spousta věcí, které nejdou upravit na papíře ani přes právníky. Musíte zkrátka jít, ať už s džemem nebo bez, sedět, čekat, jestli se něco změní.
Nevěděla, jestli se to někdy změní. Ale něco tu dnes pohlo.
Pokoj byl stejný jako posledně, když tu s Pavlem přespali. Gauč už trochu prosezený, přehoz s oranžovou kostkou, kterému Věra tvrdošíjně říkala hnědý. Hana si lehla, schoulila se pod přehoz, hleděla do stropu.
Na poličce hlavně Petrovy knihy, vybledlá česká klasika, něco z historie, Jaroslav Hašek, Cirkus Humberto a mezi nimi tenká knížečka odněkud jinde. Hana přelouskala titul: Dopisy odnikud, autora neznala. Otevřela první list. Na předsádce psáno modrou propiskou, Pavlovým poznatelným písmem: Máme, ke čtení pomalu. Mám tě rád.
Hana knížku zavřela a vrátila zpět. Dlouho se na ni dívala do tmavé noci.
Ve vedlejším pokoji slyšela Věru: kroky, skřípání parkety, krátké puštění vody. Život, co běží, ať se děje cokoli.
Ráno Věra vařila kaši. Hana vešla do kuchyně, Věra řekla jen sedni si a položila před ni misku s ovesnou bez otázek. K tomu sklenici pomerančového džusu, což by v této domácnosti čekala asi víc návštěva britské královny. Venku šedo, říjen jak podle kalendáře, větve holé, asfalt mokrý.
– V kolik jdeš do práce? – zeptala se Věra.
– V deset. Ještě mám čas.
– To máš blízko. Zamíchala kaši. Pojedeš metrem?
– Jo.
– Třetí stanice, že?
– Pamatuješ si to, – povzdechla Hana s údivem.
– Pavel mi to řekl. Stručně, jako by to všechno vysvětlilo.
Hana ochutnala kaši. Byla slaná, s máslem. Přesně jakou naposledy jedla v dětství. Už dávno byla zvyklá na sladkou, a teď ta slaná chutnala až nostalgicky.
– Chtěla jsem ti něco ukázat, oznámila Věra a přinesla obálku. Našla jsem to, když jsem třídila. Pavlovy dopisy z vojenského cvičení. Nechal mi je, to jen abys věděla, že toho byl schopný.
Podala tři stránky hustě popsaného papíru. Hana četla pomalu. Pavel psal o mlze za kasárnami, o osamělém topolu, co v ní stojí na kraji pole, že všechno plyne, a strom zůstává. Psal, že má chuť na maminčiny buchty, že mu chybí večery doma.
Byl to jiný Pavel, měkčí, student s hlavou plnou veršů, který se Hany ještě netýkal.
– Můžu si dopis opsat? Nebo vyfotit? Jen pro sebe, – špitla Hana.
Věra chvíli sledovala Hanu.
– Vem si ho, – rozhodla, nepotřebuju ho už.
– Ale je tvůj.
– Hano, poprvé jí řekla jménem, vem si.
Hana složila dopis, dala do kabelky. Měla pocit, že by měla něco říct, ale bylo pozdě na fráze.
Pomývaly nádobí, tentokrát s pocitem, že něco už patří společně, i když je to jen hrnek nebo utěrka.
– Stejně bys měla jet za Irenou, – poradila Hana. Byt ti nikam neuteče. Irenu by to potěšilo.
– Volala minulý týden, – dnes přiznala Věra. Prý se urazím.
– No vidíš.
– Uvidíme.
– Věro…
– Uvidíme, povídám.
Hana zavěsila utěrku na háček.
– Můžu někdy přijít? Jen občas. Pokud ti to nebude vadit.
Věra dlouze držela utěrku v ruce, hleděla do dřezu.
– Přijď, – řekla tiše. Uvařím polévku.
– Nudlovou?
– Nebo chceš radši pohankovou?
– Nudlová je fajn.
– Tak jsme si plácly.
Hana se dooblékla, Věra vyprovázela až ke dveřím. Hana si zapnula kabát, vzala kabelku, otočila se.
– Děkuju za nocleh.
– Ale no tak. Jdi, nebo přijdeš pozdě.
Sahala už na kliku, najednou se obrátila.
– Tu knihu, co ti Pavel daroval četlas ji?
– Začala jsem. Pauza. Jde to pomalu.
– Psal tam: čti pomalu.
– Vím. Pokrčila rameny. Asi mě znal.
Hana krátce kývla. Otevřela dveře.
– Na shledanou.
– Na shledanou, – odpověděla Věra.
Dveře zapadly. Hana chvíli stála na chodbě a slyšela za nimi tiché kliknutí. Jako by Věra čekala, až opravdu odejde.
Na schodech to vonělo vlhkostí a barvou. Žárovka na druhém patře poblikávala, ale stále držela. Hana scházela dolů po schodech, chytila se zábradlí, jako by tím dodala sama sobě kuráž.
Venku stejný říjen, ulice plná spěchajících lidí, někde troubí auto, holubi pobíhají po chodníku, každý s vlastním plánem. Všechno obyčejné, nic nepatří do tohoto příběhu a zároveň je v samém středu.
Hana šla na metro a napadlo ji, že smíření není žádný magický moment, po kterém se všechno změní. Je to možná právě tohle: polévka, starý sešit, noc na cizí sedačce, utěrka na ruce, dopis na dně kabelky.
Nevěděla, co bude dál, ani jak si spolu s Věrou poradí v nové situaci, kterou zatím nikdo nepojmenoval. Ne tchyně a snacha, ne neznámé, ne kamarádky. Něco mezi nesmírně křehké, spředené ze společného smutku a vzpomínek.
V kabelce měla dopis. Rozhodla se, že si ho pořádně přečte až večer doma.
Sjela metrem tři stanice, vystoupila, během cesty napsala Věře na Messenger: Jsem v pořádku v práci. Díky za kaši.
Odpověď přišla o dvacet minut později, zrovna když Hana ve firmě sundávala kabát.
Není zač. Džem jsem dala do špajzu.
Hana zhasla displej, šla do kanceláře. Z vedlejší chodby někdo hlasitě vtipkoval, venku nebe zářivě šedé, skoro bílé. Třeba se do večera vyčasí. Nebo taky ne. Říjen je kašpar měsíce.
Šla na poradu.
V pátek večer, tři dny poté, jí zavolala Věra. Hana zrovna ohřívala večeři a zvedla to až na třetí zvonění.
– Jedeme s Irenou do Olomouce, – sdělila Věra místo pozdravu. V sobotu ráno.
– Dobře, – řekla Hana.
– Na deset dní.
– Dobře.
Pauza.
– Nevadí, že volám?
– Ne. Jsem ráda.
– No tak – další pauza. Hana.
– Ano?
– Tam v pokoji, kde jsi spala. Vem si tu knížku taky. Pavlova byla. Patří mu.
Hana stála u sporáku, držela lžíci. Polévka už přesně v tom bodě, kdy hrozí, že uteče.
– Dobře, – řekla. Vezmu ji.
– Tak jo… rozloučila se Věra. Jdu balit.
– Šťastnou cestu.
– Díky.
Pauza. Zvláštní, klidná.
– Na shledanou, – řekla Věra.
– Na shledanou.
Hana stáhla plamen na plotně. Odložila lžíci, pohlédla do tmy za oknem, kde už svítila světla.
Někde v Olomouci byla Irena a snad už peče bábovku. Někde na poličce v pokoji čeká knížka s věnováním čti pomalu a mám tě rád. Někde ve špajzu na ne úplně známé kuchyni stojí džem z žluté slívy.
To je asi jediné, co nakonec zůstává. Ne co je v katastru nebo u notáře. Ne metry a peníze. Ale tohle: Džem v cizí spíži. Dopis v obálce. Náhodné slovo ve špatnou chvíli, které přesně sedí.
Hana ze zvyku zamíchala polévku.
