Odpusť mi, synku.
Byl to zvláštní a mlhavý sen, sen o rodině, kterou ve svém malém městě všichni potichu nazývali problemovou. Matka, Hana Novotná, vychovávala svého jediného syna, sama, bez podpory jeho otce, který odešel, když Tomášovi nebyl ani rok. Teď je Haně 34 a Tomášovi čtrnáct; ona sedí každý den osaměle za šanony v ekonomickém oddělení městského úřadu, v době snů někde mezi Svitavami a Pardubicemi.
Poslední rok se stal jejím nočním můrou. Dokud chodil Tomáš do páté třídy, učil se dobře, ale potom přišly trojky, později se zhoršil ještě víc. Hana si na začátku přála jen jedno aby Tomáš nějak dostudoval základku a vyučil se alespoň kuchařem, elektrikářem, čímkoliv!
Opakované schůzky ve škole ji stahovaly čím dál hlouběji učitelka, paní učitelka Dvořáková, před celým sborem bez váhání vytkla Haně všechno možné, zatímco ostatní učitelé přikyvovali a přidávali další stížnosti na Tomášovu nepozornost a nedbalost. Utahaná a rozrušená se Hana ploužila domů, vědoma si naprosté marnosti svých snah. Tomáš její výčitky vždy přijímal v tiché, zamračené vzdoru. Pořád se neučil, doma nepomáhal.
Dnes přišla do bytu a opět neuklizeno. Ráno, když šla do práce, přísně mu nařídila, aby po škole aspoň uklidil. Postavila konvici na sporák v šeru kuchyně a se sešlými rameny začala utírat prach. Najednou si všimla, že chybí jediná věc, na které jí doma opravdu záleželo broušená váza, kterou jí kdysi kamarádky daly k narozeninám; sama by si takovou nikdy nekoupila. Byla pryč.
Zamrzla. Vzal ji snad? Prodal? Hlavou jí vířily děsivé myšlenky. Nedávno zahlédla Tomáše s podivnými kluky na sídlišti. Kdo to byl? zeptala se. Něco zabručel, v očích mu stály slova: Nechte mě být! V hlavě jí pálila obava: Špatná parta! Určitě ho k něčemu navedli! Sám by to nikdy Co když i on začal kouřit? Nebo…? Rozběhla se po schodech, ve snu její kroky zarývaly chodbu do nekonečna, venku byla tma, sem tam kolem sklouzla silueta spěšného chodce.
Pomalu, prázdná, bezradná, se vrátila domů. To je moje vina, běželo jí hlavou jako ozvěna ve sklepě. Každý večer jen křičím, pořád ho za něco cepuju! Synku, co jsem to za matku Dlouho tiše plakala, slzy kapaly na špinavou podlahu. Pak, aby zahlušila bolest, začala opatrně uklízet každý kout.
Za lednicí nahmátla složené noviny. Zatřásla jimi cinknutí. Rozbalila je a v papíru nalezla roztříštěné střepy její váza! Rozbil ji… rozbil! osvítil ji najednou zvláštní klid. On ji tedy neukradl, ani neprodal, jen rozbil, pak ji schoval. Doma se teď neukazuje, bojí se, hlupáček malý. A vzápětí není hlupák. Ve snu si představila, co by řekla, kdyby tu vázu našla roztříštěnou a ucítila sopku svého hněvu. Místo toho polkla výčitku a začala dělat večeři, na stůl dala ubrus z druhé ruky a talíře ze staré sady po babičce.
Když se Tomáš vrátil, bylo už skoro půlnoc. Stál tiše ve dveřích, přilepený k rámu jako stín. Hana k němu okamžitě přispěchala: Tomečku, kde jsi tak dlouho? Měla jsem už strach! Nejsi promrzlý? Chytila jeho ledové ruce do svých a políbila ho na líčko. Běž si umýt ruce. Mám tvoje oblíbené
Tichý, zmatený šel do koupelny. Usedl ke stolu, kde bylo vše neobvykle čisté a poklidné, usedl opatrně, sklonil pohled.
Nikdy jsi mi takhle dávno neřekla, viď, mami? přeběhlo mu hlavou jako voda ve studánce.
Proč nejíš? zeptala se Hana. Tomáš zvedl hlavu a rozechvělým hlasem pronesl: Já jsem rozbil tu vázu.
Vím, Tome, řekla laskavě Hana. Nevadí. Všechno se někdy rozbije.
Najednou se Tomáš nad stolem rozplakal. Přistoupila k němu, objala ho přes ramena a tiše se rozplakala také. Když se zklidnili, řekla mu: Odpusť mi, synku. Pořád jen křičím, vynadám ti. Je mi tě líto máš, co máš, vím, že nenosíš značkové boty jako kluci od vás ze třídy. Jsem pořád v práci. I domů si práci nosím Odpusť, už ti nikdy neublížím.
Večeři dojedli mlčky. Do postelí šli bez jediného slova, ale tou nocí oba spali sladce. Ráno nemusela Tomáše budit. Sám vstal, a při odchodu do školy ho Hana tentokrát jen políbila na tvář: Tak, večer nashle!
Po návratu z práce našla vytřenou podlahu a na talíři dozlatova opečené brambory, usmažené Tomášem.
Od té doby si Hana zakázala mluvit doma o škole nebo známkách. Když jí vadí i krátké návštěvy třídní schůzky, co teprve synovi?
Když jednou Tomáš prohlásil, že půjde po devítce do desítky, Hana nedala najevo ani stín obavy. Tajně nakoukla do jeho žákovské knížky žádné čtyřky.
Ale nejkrásnější večer byl, když po večeři rozložila doma účtenky a daňové doklady, Tomáš si přisedl zleva a nabídl pomoc. Po hodině si položil hlavu na její rameno. Hana ztuhla jako kdysi, když byl malý a usínal jí na ruce. Poznala syn se jí vrátil, klid, nitky domova se zase spojily.
