Víš, vždycky nás učili, že to nejlepší je pro děti. Celý život jsme šetřili na sobě, radši si nekoupili nové boty nebo něco pěkného na sebe, hlavně aby děti měly doučování, vysokou školu a hezkou svatbu.
Jmenuju se Libuše Novotná. Je mi čtyřiašedesát a už sedm let jsem vdova. Můj manžel Jaroslav byl stará škola, dělal hlavního inženýra, a po jeho smrti jsem zůstala sama v našem velkém třípokojovém bytě v centru Brna.
Mám jednoho syna, Tomáše, je mu třicet pět, vzal si Anetu. Je to šikovná ženská, která si dokáže poradit už od začátku jsem věděla, že ta přesně ví, co chce. Mají spolu kluka Filípka. Bydleli v malém panelákovém dvoupokojáku někde na sídlišti na kraji města, hypotéka na krku, peníze pořád schází.
A já jsem pořád přemýšlela, že chci být dobrá máma. Podívala jsem se na ten náš rozlehlý byt stropy vysoko, parkety, Jaroslavova knihovna, tolik místa Proč bych já měla bydlet sama v tom baráku, když se tam sotva pohybuju mezi kuchyní a ložnicí, zatímco oni se tam tísní?
Jednou u nedělního oběda jsem se na ně podívala a povídám:
Tomáši, Aneto, co kdybychom bydleli všichni spolu? Přestěhujete se ke mně, Filípek může mít knihovnu po dědovi jako dětský pokoj. Svoji byt můžete pronajmout a rychleji splatíte hypotéku. Já stejně víc nepotřebuju, zůstanu si v ložnici a vám jednou zůstane byt sepíšeme to už teď, ať potom nemusíte platit poplatky nebo lítat po úřadech. Jsme přece rodina, nejde o papíry!
No, životní omyl.
Tomáš chvíli dělal drahoty, ale Aneta měla radost okamžitě. Za týden jsme seděli u notáře. Podepsala jsem darovací smlouvu. Předala jsem jim vlastnictví bytu, kde jsem vychovala dítě, kde jsme s Jarkem po kouscích všechno vybavili a zvelebili. Myslela jsem si, že mi tím začíná hezké stáří s rodinou po boku.
Nastěhovali se za měsíc.
Začátek byl fajn společné večeře, Filípkův smích v bytě. Jenže pak se začalo dít něco, co bych nejradši nazvala pomalu mě vytlačit.
Nejdřív Aneta začala tvrdit, že stará knihovna mého manžela je lapač prachu a že z toho malý může mít astma. Zatímco jsem byla na kontrole u lékaře, objednali si stěhováky a všechny Jaroslavovy knihy odvezli na chalupu.
Pak jí začal vadit můj oblíbený hrnek že prý se nehodí do nové kuchyně, kterou si udělali.
Brzy mi Tomáš začal podrážděně naznačovat:
Mami, prosím tě, nedávej si televizi tak nahlas, Aneta se snaží odpočinout.
Mami, bude tu pár kamarádů, zůstaneš teda radši v pokoji, jo?
Najednou jsem byla hostem ve vlastním bytě, bála jsem se jít do kuchyně, abych někoho nerušila. Nikde jsem neměla klid, vnímala jsem se jako přítěž.
A pak přišel listopad Aneta byla těhotná s druhým.
Jednoho večera přišel Tomáš do mého pokoje, nervózně telefon v ruce, oči někam na zem.
Mami víš, je to trochu složité. Čekáme druhé a bude nám chybět další pokoj. Tobě se stejně ve městě už špatně žije hluk, špatný vzduch. Máme tu naši chalupu u Tišnova, je tam krásně, přírodu miluješ opravíme ti to tam na jaře. Bude ti tam líp.
Tome, ztěžka se mi dýchalo. Chalupa? Ta je letní! Topí se tam jen kamny, voda je venku! Za dveřma zima!
Mami, koupíme ti přímotopy, ozvala se Aneta ode dveří. Říkala jste přece vždycky, že pro vnoučata byste udělala cokoliv. Nechcete být sobecká. Teď už je byt Tomášův, máme právo s ním naložit, jak chceme.
Dojela jsem na chalupu s dvěma kufry, Tomáš mě tam vysadil, nechal mi dva levné elektropřímotopy a strčil do ruky dvě a půl tisíce korun. Prý že přijede o víkendu s nákupem.
Nepřijel.
V noci udeřila pořádná kosa, venku bylo mínus deset. Chalupa netěsnila, topení žralo proud, ale v rozích se srážel led. Spala jsem ve vatované bundě, pod třemi dekami, s horkou lahví v ruce.
Seděla jsem u starého gauče, koukala na dech, co se mi srážel v místnosti, a hlavou mi létaly jen výčitky takhle sis to zařídila sama. Všechno jsi jim dala a oni tě vystrčí na mráz jako starého psa.
Ze zoufalství a taky zimy jsem začala hrabat ve staré skříni na verandě třeba najdu ještě někde nějaké Jarkovy svetry, které jsme tam za ta léta nastěhovali.
Úplně nahoře, mezi starými časopisy, jsem objevila hranatou plechovou krabici od sušenek. Uvnitř byla tlustá složka s výpisy z účtů na Jarkovo jméno. A navrchu dopis.
Libuško. Pokud tohle čteš, znamená to, že už tu nejsem, a tys všechno dala Tomášovi, jako vždycky. Vždycky jsem věděl, že syn není žádný chlap, a že neumíš říct ne. Ale posledních patnáct let jsem si tajně odkládal peníze z odměn za patenty na účet, o kterém nikdo neví. Věděl jsem, že bys to všechno jinak dala jemu. Je tam docela balík, Libuško. Tvoje rezerva. Nedávej jim z toho ani korunu. Žij si pro sebe. Kód k trezoru v bance je letopočet naší svatby.
Koukala jsem na ty částky. Byly to statisíce korun vlastně spíš už miliony. Můj chytrý, praktický Jarek. I po smrti mě ochránil před mou vlastní dobrotou.
Druhý den jsem zavolala taxi, odjela do Brna do banky všechno byla pravda. Převod na můj nový, neveřejný účet.
Pak jsem šla do realitky.
Sháním garsonku v centru, s dobrým výhledem na park, hezký stav. Peníze bez hypotéky, platím cash, říkám makléři.
Pak jsem si najala právníka. Špičkového, drahého, přísného chlapa. Vytáhl všechny papíry a najednou se ukázalo, že při přepisu bytu udělal notář drobnou chybu v zápisu vlastnických podílů. Nebylo to sice zrušení darovací smlouvy, ale dovolovalo to dát na byt předběžný soudní zákaz nakládání s ním a několik let se soudit a žádat zneplatnění z důvodu matení starého člověka.
Přišla jsem zpátky do svého bývalého bytu. Tomáš s Anetou tam popíjeli kafe z nové automatiky.
Vešla jsem bez klepání.
Položila jsem na stůl kopii žaloby.
Co to je? Tomáš zbledl.
Tome, tady končí vaše pohoda. Na byt je zákaz, neprodáš ani nepronajmeš, dítě tu nepřihlásíš. Já to při soudu protahuju klidně pět let. Vyhodili jste mě do mrazu. Já už nejsem vaše máma v bundě po prababičce. Teď jsem vdova po Jaroslavovi.
Aneta vyskočila:
To nemůžete! Jsme rodina! Jak můžete na vlastní děti podávat žalobu!?
Já nežaluju dítě. Já se soudím s lidmi, co mě nechali mrznout na chalupě, koukla jsem na ni ledově.
Obrátila jsem se na Tomáše:
Máte týden na to vzít si věci a vrátit se do svého bytu na sídlišti. Pokud to uděláte, vezmu žalobu zpět a papírově ten byt nechám napsaný na tobě, ale bydlet už tady nebudete nikdy. Pronajmu ho cizím.
Za čtyři dny byli pryč. Aneta proklínala celý svět, Tomáš něco brečel o tom, že jsem to všechno špatně pochopila. Nevyslechla jsem je.
Teď je mi pětašedesát a bydlím v krásné nové garsonce s výhledem na park. Cestuju si, chodím do divadla a na koncerty. Na sobě už nešetřím.
Stará trojka je v pronájmu slušné rodině a peníze si šetřím. S Tomášem se nestýkáme. Bolí to, samozřejmě, občas večer brečím, když si vzpomenu, jaký byl jako kluk. Ale pochopila jsem hroznou věc naše obětavost z dětí nedělá vděčné lidi. Jen z nich děláme sobce. Když jim dáš vše, berou to jako samozřejmost a klidně tě zašlapou, když se jim to hodí.
Jarek měl pravdu. Jediný člověk, kterému můžete věřit úplně, jste vy sami.
No co myslíš, udělala jsem správně? Má vůbec smysl přepisovat majetek na děti, dokud člověk žije? Je krev opravdu víc než hrdost?
