Olinka často přemýšlela, jaké má štěstí, že si vzala Pavla. Byl to starostlivý a milující muž, který se snažil udělat vše pro svou milovanou.
Ale s Pavlovými příbuznými, to už bylo horší. Je takové přísloví, že v každé rodině je černá ovce. U nich to však bylo opačně. Zdálo se, že jediný normální byl jen Pavel a zbytek rodiny měl dost podivné zvyky.
Jeho otec, pokaždé když Olinku viděl, poznamenal, že nějak přibrala. Že prý si to na břiše nese někoho, kdo tam roste.
I když Olinka byla ve skvělé kondici a neztloustla ani kilo od té doby, co se potkali s Pavlovými rodiči, ale Lojza, tatínek, si prostě nemohl pomoct. Prostě si z toho udělal standardní hlášku, kterou říkal pokaždé, když měviděl.
Ještě k tomu měl rád podivné vtipy. Smál se jim sám, což Olinku vždycky uvádělo do rozpaků. A fakt, že se po bytě pohyboval bez trička, tu situaci jen zhoršoval.
Jeho matka Marie byla ta, co ráda každého něco naučila. Dokonce i to, čemu sama ani nerozuměla.
Ukazovala Olině jak se módně oblékat, jak se má ostříhat a jakou rtěnku používat. Když se Olinka a Pavel přestěhovali do svého bytu, Marie měla pole neorané. Všude strkala svůj nos a říkala, jak to dělají špatně.
A byla tu ještě Pavlova mladší sestra Lenka, větrná slečna, co měla dvě děti s různými otci. Ani s jedním neměla delší vztah. Děti tahala všude sebou a protože byla matkou, všichni jí museli dávat prostor či pustit ve frontě.
I když dostávala alimenty a pobírala příspěvky, neustále hledala něco zadarmo. Odnášela věci, které ani nepotřebovala, ale mělo to pro ni nějaké kouzlo být první, kdo to vezme. A tak měli doma haldy plenek, které dětem už ani nebyly k užitku, spousta oblečení a hraček, co už nevyužili.
Její děti byly nevychované a drzé. Ale nemohly za to, s takovou matkou ani nemohly vyrůst jinak. Když přišli někam na návštěvu, hned se vrhli na cukroví nebo na cizí věci bez dovolení. A Lenka je nikdy nezarazila.
Olinka si s hrůzou vzpomněla na jedinou návštěvu, kdy k nim celá rodina v čele s Lenkou zavítala na kolaudačku. Přinesla čajovou soupravu, kterou evidentně někde vyhrála zadarmo, a po jejich odchodu nebyly žádné sladkosti a nová váza byla rozbitá. A na závěsech byl rozmazaný čokoládový flek. Olinka se přesvědčila, že to byla čokoláda.
Logicky tedy, když se blížily její narozeniny, rozhodla se, že Pavlovu rodinu nezve. Jinak by jí mohli úplně zkazit oslavu. Lojza by vykládal nevhodné vtipy, Marie by poučovala a Lenka žadonila o věci pro děti, zatímco by její potomci demolovala Olinky a Pavlův byt.
Nechtěla Pavla urazit svým rozhodnutím, ale věřila, že ji pochopí.
– Pavle, chtěla bych slavit narozeniny doma. Pozvu rodiče a pár přátel.
– Jasně, souhlasím. Proč bysme jinak tak krásně zařídili byt? – usmál se manžel.
– Ano, přesně. Teď to tu vypadá jako v nějakém ateliéru. Jenže…
– Co? – zpozorněl Pavel.
– Prosím, nezlob se. Nechci zvát tvoje příbuzné.
Pavel si povzdechl a přikývl.
– Promiň, ale je mi s nimi strašně těžko. Chci si na své narozeniny odpočinout, nechci být pořád ve střehu, – omluvně pověděla Olinka.
– Já to chápu, nemusíš nic vysvětlovat. S nimi je to vážně obtížné.
– Nezlobíš se?
– Ne, prosím tě. To jsou tvoje narozeniny a měla bys je prožít jak chceš.
Olinka si znovu potvrdila, že má nejlepšího muže na světě. A nedokázala se zbavit myšlenky. Možná je adoptovaný? To by všechno vysvětlovalo.
Olinka neřekla Pavlovým rodičům, že bude mít oslavu. Jen povídala, že tentokrát budou s Pavlem sami. Manžel to potvrdil a požádal je, aby jim to nechali pro sebe.
Ale i tak se to prokřiklo. Marie zavolala Olinčině mámě ohledně nějaké profese a ta náhodou vyklopila, co neměla.
– Jak si to tvoje žena dovolila! – rozčilovala se Marie. – Nepasujeme vám do plánu, nebo co?!
– Mami, – snažil se Pavel ji uklidnit, – Olinka chtěla mít soukromou oslavu jen s rodiči a pár kamarádkami. To jsou její narozeniny a ona rozhodne. Kdyby to bylo nějaké velké posezení, určitě byste byli pozváni.
– Já to chápu. A vyřiď své ženě, že tohle nám dalo pořádně do nosu!
Marie zavěsila a Pavel zakroutil hlavou. Svou ženu chápal dokonale. Snad to neříkat nahlas, ale celý život se musel za svou rodinu stydět. A nechtěl, aby se styděla i Olinka.
Proto jí nic neřekl a nechtěl jí kazit oslavu. Rozhodl se, že jí vše poví až po oslavě narozenin.
Ráno, když Olinka oslavila šestadvacet, Pavel jí dal kytici a poukázku do SPA. Věděl, že toho roku hodně unavilo. Nejdřív svatba, pak rekonstrukce a stěhování a v práci měla fofr. Toužila po odpočinku.
Odpoledne začali přicházet hosté. Olinka se snažila: připravila chutný oběd, hezky se oblékla a udělala si vlasy. Bylo vidět, jak je šťastná, nadšená a co všechno od oslavy očekává.
Ale netušila, co se stane.
Když se všichni usadili, zazvonil zvonek.
– To bude asi ten dort, – vyskočila Olinka, – úplně jsem na něj zapomněla a objednala na poslední chvíli.
S úsměvem otevřela dveře, ale úsměv jí ihned zmizel z tváře. Za dveřmi stáli nepozvaní hosté. Celá Pavlova rodina.
– Všechno nejlepší, Olinko! – promluvila Marie s úkosem a podala jí jednu růži. – Nechceš nás pustit dovnitř?
Olině nezbylo nic jiného, než ustoupit a nechat je projít.
Hned byla v bytě hlučnost. Děti Lenky si sundaly boty a hnaly se ke stolu. Lojza okamžitě poznamenal, že šaty Olinky nejsou dobře vybrané.
– Asi by to chtělo o číslo větší, – zasmál se.
– Ty jsi nás nejspíš zapomněla pozvat, – pokračovala Marie, – vidím, že tu máš hosty. Ale my jsme nebyli na seznamu. Bože, Olinko! Hosty si pozvala, ale zapomněla jsi vytřít.
Olinka chtěla poznamenat, že to její vnuci udělali ten nepořádek, ale neměla sílu.
Její nálada klesla. Děti začaly hlučet, braly jídlo rukama a nečekaně zkoumaly skříně ve snaze najít sladkosti. Malý pak spustil řev, když nenašel dort.
– Mohla jsi aspoň ten dort pořídit, podívej se, jak je Tomášek smutný! – ucedila Lenka. – A tohle, to jsou parfémy? Dej mi zkusit a pak mi svoje staré.
Za tu dobu Olinka neřekla ani slovo. Pavel také mlčel a sledoval svou rodinu. Jak se usadili ke stolu, jak chtěli talíře, jak matka kritizovala jídlo a otec říkal podivné vtipky.
Trpělivost Pavla vyprchala ve chvíli, když Lenka, protože si myslela, že ji nikdo nevidí, vzala obálku s penězi, která byla na stolku. Byly tam všechny dary.
– Okamžitě to vrať! – zařval Pavel.
– Cože? – mrkla Lenka nevinně.
– Viděl jsem to!
– Chtěla jsem tam přidat peníze, jen jsem nestihla koupit obálku, – začala se vymlouvat doslova.
– Pavle, nebuď na Lenku zbytečně přísný, nekaž večer, – přerušila ho Marie. – Radši ženě připomeň, že je nevhodné nezvat rodinu.
– A taky jí řekni o velikosti šatů, – zařechtal se otec, – v těch šatech jsou vidět všechny tvoje faldíky.
– Tak dost! – Pavel udeřil do stolu tak, až děti utichly. – Mamko, taťko, Lenko, je čas jít.
– Cože?! – ohradila se matka. – Jak si to dovoluješ?
– Jak si vy dovolujete přijít bez pozvání? Jak si dovolujete urážet mou ženu? Jak si tvoje děti, Lenko, mohou dovolit být takto drzé? Dokud se nenaučíte chovat, nemáte tu co dělat.
Samozřejmě že se strhl skandál. Olině se ulevilo až když nechtění hosté odešli.
Oslava narozenin byla tím pádem zkažená. Ať se snažili přátelé a rodiče jak chtěli, nebylo lehké navrátit náladu.
Ale bylo to i k něčemu dobré: Olinka se znovu ujistila, že si vybrala správného muže. Muže, který ji ochrání a postaví se proti svým vlastním. Ať se stane cokoli, Olinka věděla, že bude na její straně. A to byl asi ten nejlepší dárek v jejím životě.
