Mikuláš postavil kbelíky s vodou na lavičku v síni Agáty a chtěl odejít, ale stařenka ho chytla za rukáv, aby mu dala najevo, že má jít za ní do chalupy. Posadil se na širokou lavici u dveří a čekal na její další pokyny.
Domácí paní mlčky vytáhla hrnec z pece, kývnutím na hodiny ukázala, že je čas na oběd, a do velké mísy nalila zelňačku, kterou doplnila krajícem uzeného a syrovou cibulí s křupavým chlebem. Pak si vzpomněla a postavila na stůl čtvrtku domácí slivovice. Její ohnutá záda byla omotaná vlněným šátkem. Ačkoli bylo doma teplo, na nohou měla bačkory.
Mikuláš tiše řekl:
– Kdybych měl něčeho odmítnout, tak to rozhodně není zelňačka. Ale pít nebudu, složil jsem přísahu, že toho už nevemu do úst. Minulý měsíc jsem se popral v klubu, když jsem žárlil na opilou Věrku. Sám se divím, že mě tehdy nezavřeli. A za zničené židle jsem musel zaplatit. Máma říkala, že máš problémy se zády, tak jsem ti přišel přinést vodu. Dám si zelňačku a pak přinesu dříví. Třeba pro mě máš ještě nějakou práci. Máma jakmile mě uvidí sedět u televize, vytáhne mi z kapsy práci.
Mikuláš se zasmál vlastnímu vtipu tak, že se málem zadusil. Babička Agáta mu začala bušit pěstmi do zad, jako by zatloukala hřebík do zdi. Mikuláš pokračoval v jedné zelňačky s uzeným a cibulí a pak se zeptal:
– Babi, když jdete spát, narovnávají se vám záda, nebo musíte spát jako luk?
Agáta se podívala na Mikuláše modrýma očima přivřenýma úsměvem a mávla rukou.
– Když se na tebe podívám, – řekl Mikuláš, – byla jsi mladá a krásná, měla jsi takovou hromádku vlasů na hlavě, a obočí sedělo na širokém čele jako luk, a oči zářily jako dva světélka. Moje Věrka je taky krásná! Sama posuď, jak ji nemít rád! Budu ti vyjmenovávat její kvality a ty počítej na prstech. Jen se bojím, že ti prsty nebudou stačit: je krásná, urostlá, skromná, dobrá, pracovitá, pečlivá, šetřivá, dobře zpívá, pěkně tančí, není lakomá, nikdy nebyla vdaná, nepije, nekouří, nelétá. Vidíš, kolik má předností.
Mikuláš viděl, že jí Agáta září očima. Hrudník jí prudce stoupal a klesal, ale hlas z ní nevycházel.
– Ale co to jsou za krásné, na svůj věk jasné oči! – řekl mladík. – Babi, ty Věru znáš?
Agáta pokrčila rameny, zvedla ramena a dala tak najevo: “Kdo ví, jací jste, dobří nebo špatní.”
– Samozřejmě, nejsme jako vy. Vy jste se báli rodičů a poslouchali je. A my jak: když se nám něco nelíbí, otevřeme pusu a vrháme se po hlavě do ohně. Na všechno máme svůj názor. Táta se vždycky se mnou radí, než něco udělá. A máma mě vůbec považuje za pána domu. Vlastně bráchové jsou rozptýleni po městech, já jsem nejmladší a než se ožením, budu žít doma. Chci se oženit a mít spoustu dětí. Věra je krásná. Řekl bych jako veterinář, že může mít hodně dětí. Jo, zapomněl jsem říct, že je zdravá. Tak co, prsty ti na rukou nestačily, že ne? Udělal jsi dobře!
Mikuláš se dosyta najedl, z tepla pece měl pocit ospalosti. Ačkoli Agáta měla problémy se zády, doma bylo velmi čisto. Obzvlášť na sebe upoutala velká postel s peřinou, polštáři až do stropu a s přehozovou sukýnkou.
Mikuláš snil nahlas:
– Takovou postel bych chtěl mít první svatební noc! A možná ani ne, uvařič se v peřině natvrdo a zapomene na všechny starosti.
A pokračoval nahlas:
– Jakmile Věrka dokončí studia, vrátí se do vesnice a my uspořádáme svatbu. Studuje zdravotní školu. Představ si to, jak to pěkně vychází: já léčím dobytek a ona bude léčit lidi. I když moje máma tátovi často říká “dobytek”. A já si myslím, že nejsme lepší než dobytek. Slyšela jsi, že Stěpán ukradl Petrovi motorku a utopil ji v rybníku. Není to dobytek?! A Viktor kouřil u sena a málem podpálil chalupu. Taky dobytek!
Ale nejvíc dobytkem byl Sergej. Setkal se s Nadou, podvedl ji, ona otěhotněla, a on přivedl nevěstu z města. Nada šílela, mysleli, že se zabije. A teď včera šla břichem napřed a usmívala se, že to bude kluk a že ho Bůh na štěstí dal. Ale jak ten dobytek bude chodit kolem domu, když ví, že tam žije jeho syn, jak? Já Věrku nikdy neopustím! Když se na ni dívám, chce se mi ji obejmout! Tak! Ať se ve mně rozptýlí, abychom se spojili v jednu bytost. Ale ona je taková skromná holka, před svatbou ani náhodou. Tahle svatba nastavila hranici, a i když ji zabiješ, nikdy ji nepřekročí, nebudu ji přes tu hranici táhnout. Z ní bude skvělá zdravotnice, tvá záda rychle narovná! Dělá injekce nepříjemně, komárek bolí více. A já někdy přemýšlím, když nám družstvo přidělí domeček, budu po tobě, babi, smutný, protože nebudeme bydlet vedle sebe. Ale nic se neboj, na pomoc a povídání si s tebou si vždy najdu čas. A co tu ještě máš na vyzkoušení?
Agáta opět vzala rychle do ruky hrnec a vytáhla pohánkovou kaši s masem. Pohanková kaše voněla tak úžasně! Mikuláš přičichl nosem tak, že se mu skoro zkroutil. Vzal do ruky lžíci a jako malé dítě bušil do stolu. Agáta se usmívala, oči jí svítily, že její jídlo mladíkovi chutná.
– A ty si lehni na peřinu, než já to dojedu. Nebo je tu pro parádu? Nic, my ji s Věrkou nějak polistujeme.
Mikuláš se opět zadusil, ale Agáta mu nebila po zádech. Chtěla ho politovat, poděkovat mu za to, že se s ní podělil, nepospíchal domů, ale věnoval jí tolik času. Shýbala se svými drsnými, mozolnatými rukama po jeho zádech, jemně poklepávala a pak ho políbila na temeno.
Mikuláš vstal od stolu a řekl:
– Jak teď mám pracovat s tím plným břichem? Tady by se hodilo se na peřině povalovat.
Zasmál se a odešel na dvůr. Přinesl několik náručí dříví, zametl síň, zašel do kůlny, zhodnotil seník, poklonil se na kolena hospodyni a šel domů.
– Kde ses zatoulal? Věra už volala po telefonu, že jsi neukecal Agátu?
– A jejda, jít od ní? Chce to říct tohle, vypravovat tamto – smál se syn. – Mami, byla odmalička němá?
– Ne, synu. Holka zpívala za války tak jako ta Hegerová. Chodila po chalupách a zpívala vlastenecké písně. A když přišli Němci, zpívala “Hej, slované” a oni jí uřízli jazyk. Partizáni ji zachránili, nestihli ji zastřelit. Mysleli jsme, že je němá, a předseda nám nedávno vyprávěl. Její vesnice se zmenšovala, a ta naše kvetla, tak vojenská správa pomohla jí s chalupou. Víš, my lidé jsme někdy horší dobytek. Zavřeme se v domech bez starostí o jiné. A přestože nemluví, všechno chápe.
– Mami, ona mluví očima! Mluvím o Věře a ona září. A když jsem vyprávěl o Sergejovi, její oči házely blesky! A, mami, má velmi jemné ruce. Kdo by řekl, co je mi? Nic. Ale chci si s ní povídat, sdílet.
A víš proč? Protože je dobrou duší člověka!” A mami, ona negestikuluje rukama jako němí, chová se jako přemýšlející. Zítra jsem slíbil, že v kůlně přibiju pár věcí, vyžádala si to. Bude čekat. Tak mi z práce prst nevysaj, budu mít co dělat.
