— To je můj byt – maminka a příbuzní byli proti tomu, aby dcera vyháněla těhotnou sestřenici
Copak jste mi ten byt nedarovali?
— Ty snad nechápeš? Vždyť jsme rodina! Jak můžeš takhle jednat s vlastní neteří? Je těhotná, nemá kam jít!
Tereza seděla v kuchyni a svírala mobil. Mamčin hlas v sluchátku zněl prosebně i výčitkami zároveň. Typické – i když žádá, pořád manipuluje.
— Mami, nebráním se pomoct, ale… — zarazila se, hledajíc správná slova. — Bára u mě bydlí už osm měsíců. Osm! Pamatuješ, jak teta Věra slibovala „pár týdnů, než si najde práci“?
— No a co? Doba je teď těžká, sehnat místo…
— Ani nehledá! — Cítila, jak v ní stoupá vztek. — Včera celej den trčela v koupelně, dělala ty svoje vlasový zábaly. Pak koukala na seriál. Potom…
— Terko, vždyť je v očekávání…
— To zjistila před měsícem! A co jí bránilo dřív?
V sluchátku nastalo tíživé ticho. Slyšela, jak matka těžce oddychuje. Ten její speciální povzdech, který znamenal: „Ty jsi ale bezcitná dcera, já tě jinak vychovala.“
— Mami, tohle je můj byt. Vy jste přece vykoupili podíl od tety Věry speciálně pro mě, vzpomínáš?
— Technicky vzato — hlas zesívl — je byt naší rodiny. Jen jsme ti dovolili v něm bydlet.
Zavřela oči. Už zase.
— Myslela jsem, že je to dárek. Za promoci.
— Samozřejmě, dárek! Ale chápeš přece, že v rodině se musí…
— Co se musí? — přerušila ji. — Trpět, když Bára jí moje jídlo, používá mojí kosmetiku a vodí sem svého přítele, když jsem v práci? Mimochodem toho samého, od kterého teď čeká dítě.
— Terezo! — v hlase zazněla ocel. — Teta Věra pro nás tolik udělala! Když tána stonal, kdo nám pomáhal? Kdo se s tebou sázel, když jsem makala na dvou šichtách?
Povzdechla si. Tuhle písničku slyšela stokrát. Dluh vůči tetě, který asi nikdy nesplatí.
— Jsem tetě vděčná, vážně. Ale neznamená to, že musím…
— Teta Věra včera volala — přerušila ji matka. — Brečela. Že ty Báru úplně šikanuješ. Vadí ti každá maličkost.
Ušklíbla se.
— Maličkost? Vzala moje nové tričko bez dovolení a polila ho džusem! Pak řekla: „No tysme přece rodina, ne?“ Ani se neomluvila!
— Proboha, Teri, je to jen tričko…
— Nejde o tričko! — Cítila, jak jí hrdlo svírá knedlík. — Jde o respekt. O hranice. O to, že přicházím domů a cítím se jako host ve vlastním bytě.
Znovu ticho. Pak matka pronesla tiše, ale naléhavě:
— Víš, babička by z toho měla velký smutek. Pro ni byla rodina…
— Nezačínej s babičkou — přerušila ji. — Nepřipomínej ji pokaždý, když chceš něco vyždímat.
— Ale je to pravda! Ten byt je z babiččina dědictví. Chtěla, aby…
— Aby co? Abych tu s Bárou bydlela do smrti? Abych snášela její výstřelky? Aby…
Telefon pípl – příchozí hovor. Teta Věra. Samozřejmě.
— Mami, volá teta. Asi mi chce osobně vysvětlit, jaká jsem špatná sestřenice.
— Vezmi to, Terko. Promluv s ní slušně.
— Dobře — vzdychla si. — Zavolám později.
Přepnula hovor, mentálně se chystajíc na novou dávku výčitek.
— Haló, teto.
— Terunko! — hlas zněl přehnaně jásavě. — Jak se máš, zlatičko?
„Zlatičko.“ Ošklivě se zašklebila. Teta tohle oslovení používala jen při žádostech.
— Normálně — odpověděla stroze.
— Bárečka říkala, že máte nějaké… nedorozumění?
Přivřela oči. Nedorozumění. Jasně.
— Teto, když jste s mámou navrhly, aby Bára u mě pár týdnů pobyla, mluvilo se maximálně o mě
