Líza Novotná a Mikuláš Horák vyšli z domu svých kamarádů, kde právě pořádali narozeninovou oslavu, a vydali se domů. Venku už dopadl listopad, temně podsvícené pouliční lampy ukazovaly padající sníh, a občasný vánek vířil vločky dopředu.
Jaká krása! zvolala s nadšením Líza, když se dívala na večerní krajinu.
Jo, naprosto, souhlasil Mikuláš a obijal ji kolem krku.
Šli ještě chvíli, když najednou Líza zastavila.
Slyšíš? zeptala se Mikuláše.
Slyším, dítě pláče, odpověděl a rozhlédl se.
V takový čas chodí s miminky ven? Ten pláč je úplně kojený, řekla znepokojeně. A je někde hned poblíž, jen to nedokážu najít.
Oba se rozhlédli.
Zdá se, že to je odtud! řekl Mikuláš a rozběhl se směrem k městskému parku. Na sněhem pokryté lavičce ležel balíček, odkud zazněl pláč.
Jaká maličká šeptala Líza. Kde jsou její rodiče?
Vypadá to, že ji sem nechali samotnou, usoudil Mikuláš.
Líza opatrně vzala dítě do náruče a okamžitě ho utišila.
Kluk či holka, kdo tě tak zranil? zeptala se s něžností. Myslíš, že tací krutí rodiče nechali malé na mrazu?
Brzy dorazili domů. Položili dítě na gauč, rozbalili ho a vyděsili se před nimi byla holčička, pravděpodobně jen měsíc stará. měla ošoupanou košili a byla zabalená v roztrhané staré dekě.
Musíme ji hned nakrmit, podprsenku určitě měnili před pár hodinami, řekla Líza se slzami v hlase.
Budu běžet, všechno koupím, nabídl Mikuláš.
Kup směs, lahvičku a pleny, řekla a houpala zahřáté bříško. Vypadalo, že se brzy rozpláče.
Po patnácti minutách se Mikuláš vrátil s nákupem.
Tady jsou jednorázové podložky, protože ostatní ještě nemám, řekl a položil tašku před Lízu.
Skvělé, teď ji přebalíme a nakrmíme, radovala se Líza, pobíhajíc kolem dítěte. Holčičinu kůži pokrývaly vyrážky, takže ji opatrně namazala dětským krémem a rozprostřela čisté podložky. Děťátko chňaplo dudlík s výživou, jako by už dlouho nebylo krmeno.
Musíme to nahlásit policii, jinak by to vypadalo, že jsme ji sami ukradli
Souhlasím, podotkl Mikuláš. Nechtěli bychom se dostat pod oko úřadů.
Jsem s tebou, odpověděla Líza a položila spokojenou Bělu ke spánku.
Ráno v jejich bytě přišli sociální pracovníci a policisté. Líza sledovala s úzkostí, jak si dítě odnášejí. Za jedinou noc si k ní začala tak silně připojit, že rozloučení bolelo jako úder do srdce. Už sedm let neměli vlastní děti. Jednou Líza otěhotněla, ale při čtvrtém měsíci přišla o dítě. Po té ztrátě už doufali, že už nikdy nebudou rodiči. Možná, že nalezená Běla opravdu přišla o své rodiče
Zůstali sami a začali přemýšlet o osudu malé.
Miláčku, chtělo by se mi ji znovu v ruce mít! Je tak roztomilá, řekla Líza.
Víš, celá tahle vřava kolem jednoho maličkého mě baví, zamyslel se Mikuláš a pohlédl z okna na dětský hřiště, kde maminky tlačily kočárky. Mikuláš si představoval Lízu mezi těmi šťastnými matkami a úsměv mu přinesl radost.
Uplynuly tři měsíce a sen mladého páru se naplnil. Služby nenašly žádné biologické rodiče Běly. Líza a Mikuláš byli šťastní, koupili své ratolesti vše potřebné kočárek, postýlku, oblečení, hračky a spoustu dalšího. Běla se stala jejich miláčkem. Líza už hrdě kráčela s růžovým kočárkem po dvoře a povídala s ostatními maminkami o svých dětech. Nikdo nepochyboval, že adoptivní rodiče udělají pro dítě vše.
Běla vyrůstala, ve svých sedmnácti letech dokončila školu s zlatou medailí a chtěla studovat na pedagogické fakultě.
Po maturitní oslavě se celá rodina sešla u stolu. Najednou někdo zaklepal na dveře.
Otevřu, a vy, moje děti, zůstaňte sedět, usmál se Mikuláš a zamířil do předsíně.
Brzy se objevil pár muž a žena, zřejmě pod vlivem alkoholu, a drzce vtrhli do obýváku.
Děťátko, gratulujeme k dokončení školy! prohlásila rozcuchaná paní v šedém, otrhaném kabátě.
Děťátko, Světluško, jsme na tebe pyšní! přikývl muž a protřel si temeno, jako by přemýšlel, co dál říct.
Kdo jste? vykřikla Běla ze židle. Co tu chcete?
Jsme tvoji praví rodiče, milá, zahřměla žena, která se představila jako matka. A my tě našli na lavičce v parku před sedmnácti lety.
Mami, tati, co se děje? Je to nějakej cirkus? zeptala se zmateně dívka, přepínajíc pohled mezi hosty a Mikulášem s Lízou, kteří se na sebe dívali.
Bělo, neposlouchej je. My jsme tvoji skuteční rodiče, a oni jsou jenom opilci, co chtějí něco k pití, řekl Mikuláš.
Aha, takhle se už rozdělujete na kocovinu? odpověděla Běla sarkasticky. Co to má smysl?
Líza vstoupila do rozhovoru a se slzami v očích vyprávěla, jak našli Bělu v parku.
Běla se na Mikuláše a Lízu podívala jako na ztracené rodiče a téměř rozplakala. Sesbírala se a řekla:
Jestli je to pravda, tak klidně odejděte! ukázala na nechtěné návštěvníky.
Děťátko, proč to říkáš? Máš mladší bratřiny a sestru, namítla rozcuchaná žena, která si stále rozčesávala vlasy. Její manžel se převaloval na jedné noze, jako by se ztratil v čase. Vypadali jako ti, kdo zapomínají, jaké je roční období, natož jaký je čas na hodině.
Dobře, tak brzy přijdu na návštěvu, slíbila Běla, aby se podiví návštěvníci okamžitě vyklidili.
Záhadní hosté se nakonec rozloučili a odešli. Mikuláš po zavření dveří vydechl úlevou.
Co to bylo za smrad? zasmála se Líza a otevřela okno.
Běla se zvědavě obrátila k rodičům a zeptala se:
Je to pravda?
Matka sklopila oči.
Ano, miláčku, přiznal se Mikuláš.
Oba rodiče jí pověděli, jak ji našli na zasněžené lavičce s roztrhanou dekou a jak se pak snažili vyřídit všechny papíry k adopci.
Pak pak, mami, tati, mám vás ještě víc ráda! řekla skoro pláčící dívka a objala je. Řekla, že si nedokáže představit, co by se stalo, kdyby ten večer v parku nebyli.
Čas plynul. Neadekvátní hosté už se neobjevili. Rodina Běly samozřejmě dobře věděla, proč přišli potřebovali peníze na pití. Ale Běla si myslela jinak. Přemýšlela, jak je možné, že takoví lidé mají děti a vůbec se o ně nestarují. Jasně, tito “ztracení rodiče” chtěli jen peníze na alkohol.
O několik let později Běla dokončila studium a nastoupila do učitelské školy. Přesto nikdy nezapomněla, že někde mají její vlastní bratři a sestra. Jednoho dne se rozhodla je navštívit.
Šla s přítelem Vavřincem k adrese, kterou našla. Vavřinec byl její dlouholetý kamarád, slíbil, že jí pomůže. Došli k polorozpadlé chatě, kde ještě někdo bydlel.
Je to ono? zeptal se Vavřinec údivem.
Zdá se, že ano, přikývla Běla a vstoupila do zanedbaného dvorku, který vypadalo, že už léta nic neopracoval.
Zaklepali na staré dřevěné dveře. Po chvilce uslyšeli kroky uvnitř.
A co nás, vzpomněli jste si na nás? zamumlala známost, rozcuchaná teta. Vstupte už. A kdo je s tebou? Tvá snoubenka? Kdyby tak, třeba jí nalijeme a napijeme.
Já jsem snoubenec, ale ne kvůli tomu jsme sem přišli, odpověděl Vavřinec vážně.
A co tedy? Pojďte sem, dejte i pár halířů dětem, oni přece žízní, já nic nedostanu. Vašeho otce jsme před rokem pochovali, zavrčela žena.
U vchodu se objevil pár dětí s opatrnými očičky.
Tady jsou, řekl Vavřinec a podal jim dvě velké krabice s bonbóny. Děti je okamžitě vyhrabaly a zmizely do jiné místnosti.
Za stolem seděl hubený chlapec, který se díval na hosty s nejistotou.
To je náš Mišek. Seznamte se. Je plachý, ale dobrý. Chce se učit, zabručela teta.
Běla a Vavřinec se přiblížili.
Tak pojďme se seznámit, usmála se Běla a podala ruku. Jsem tvá sestra.
Chlapec se na ni podíval, váhal a nakonec neochotně podal ruku.
Běla s Vavřincem Miška odvezli domů. Ukázalo se, že je šikovný a nadaný. Díky podpoře Běly ho podařilo zapsat do školy a najít mu byt v Praze. Každý den ho navštěvovala s Vavřincem. Mišek kvůli tomu rozkvetl, stal se veselejším, vyprávěl vtipy a rozveseloval rodinu.
V domě jeho matkyalkoholistky zůstali ještě dva další děti bylo jim devět a deset let. Běla je občas čekala před školou a přinášela jim velké sáčky s potravinami. Štvala ji, že jejich matka všechno utrácí na alkohol. Běla je zvátala k sobě, aby aspoň na chvíli zažily, že jsou skutečné děti, zapomněly na chudobu a problémy. S Vavřincem je brala do kina, na atrakce nebo jen tak na procházku do parku. Jednou jejich matka už nebyla její životní styl ji nakonec přivedl ke konci.
Mikuláš a Líza se tak stali skvělými, pečujícími rodiči. Brzy se jim narodily další dvě děti. Výchovu Artura a Věry převzali hlavně jejich syn Karel a Běla měli víc času. Takto dva děti vyrůstaly v adoptivní rodině, zapomněly na těžké dětství. Už jako maličké snily, že utečou ze zchátralého domu a tvrdé matky, ale bály se. A teď se jejich sen splnil; oba získali vzdělání a stali se výbornými psychology, otevřeli vlastní ordinaci a pomáhají lidem.
