Byla jednou jak to už bývá, když se vzpomínky táhnou po starých uličkách času stará Tereza Novotná, babička osmičlenné rodiny, vstoupila do podvátníku, kde bydlel její syn Petr se svou rodinou. Srdce jí bušilo radostí a napětím, protože přišla s darem, který měl rozsvítit úsměv na tváři její milé vnoučátka Běly. V rukou držela půlmetrovou krabičku, provázanou růžovou saténovou stuhou, na jejímž vršku se válel velký mašlový čelenka.
Tereza nic nešetřila ani síly, ani času, ani korun. Rozjela vlastní speciální operaci. Vypravila se do Brna, kde si objednala služby mistra, který se vyzná v opravách starých panenek. Sama ušila modré šaty a drobný závoje, pak přidala svěřený fleecový kabát, zimní punčocháče, šátek s čepičkou, křehké krajky a dokonce i další šaty s puntíky. Všechno to zvládla rukama, protože si pamatovala jedinou panenku, kterou dostala ke svým osmi letům na konci šedesátých let, v době, kdy rodina sotva měla peníze na chleba. Ta panenka jménem Natálka byla tehdy jedinou krásnou hračkou a přinesla malému dětství nezapomenutelný úsměv.
Ach, podívejte se, co jsem pro vás přinesla, řekla Tereza, když položila krabici na stůl. Tohle je ten jediný kousek, kterým jsem se kdysi hrdě pyšnila. Všichni se podívali na starou krabici a přemýšleli, odkud se ten rarit vzal.
Kde jste to vlastně našla? zeptala se svatová Věra, která seděla naproti.
To je moje první a poslední panenka, odpověděla Tereza s úsměvem, aniž by zaznamenala Věrovu nejistotu. Jela jsem k sestře na venkov, aby mi ji přinesla, protože v našem domě zůstala zapomenutá. Všichni jsme měli jen chlapce, a tak jsem o ni nemohl nikdo postarat. Dala si na sebe těžkou krabici, po letech ležela se zlomeným nožičkou. Plakala jsem, až se nožička zlomila. Z času se změnila, ale teď je jako nová díky skvělému restaurování!
Běle, malá holčička, poskakovala radostí: Babičko, dej, dej!
Líbí se ti?
Krásná Jaký hezký šátek Já si taky chci takový!
Můžu ti ušít podobné?
Mami, kdo dnes nosí takové sovičské oblečení? zamručel zaražený syn Petr.
Klid, tati! Chci to! pobouřila se pětiletá Karolína, která si panenku pohrála jako pravá královna.
Bude tvá, milá Bělo, všechno ti plní, ujistila ji babička. A jmenuje se Natálka.
Beee, protestovala Karolína, to je špatný jméno! Pojmenuju ji Chelsea!
Ale drahoušku, bránila se babička, to se jmenují psi!
Ne, je to Chelsea, jako z kreslených filmů! dřela Karolína nožičkou a pohladila panenku po tváři. Oči Chelsea se rozzářily modrou jiskrou. Jste to viděli?
Svatová Věra, na rozdíl od nevlastní matky, vyjádřila opravdové nadšení: Mám takovou skoro stejně doma, jen těla měkká a napuštěná. To je nádhera! Dej mi ji na chvilku
Karolína váhavě předala panenku druhé babičce a sledovala, jak ji ostatní otáčejí.
Kráska! pokračovala Věra. Podívejte se na ten růžový líč a jasné oči! Ten výšivkový šat, jak jsem ho měla v dětství, byl přesně takový modrý!
Šila jsem podle sovětských střihů, přiznala se Tereza, což vyvolalo úsměv u Věry: Jak? Vy sami? A i ostatní oblečky? To je úžasná práce! Hurá, Terezo, máš talent!
Terezin ráz v očích se rozsvítil a na tvářích se mučily rubínové tečky stejně jasné jako v Bělě. Věry oči zasvítěly stejně jako dřív. Přiblížila se k panence a zvolala: Podívejme se, co umí?
Mami! ozval se dětský elektronický hlas panenky po stisknutí břicha: Mami!
Rodiče Karolíny Petr a Marek se podívali jeden na druhého se skrytou úsměvem. Tereza pocítila slzy nostalgie. Věra zakřičela, ale pak se rozesmála jako dítě, které právě objevilo něco nového.
Dej mi ještě chvíli! řekla Věra a položila panenku na podlahu, pak zazpívala: Kroky, kroky, jde malý Jde!
Mami, nasával úsměv zeť Jan, pro dnešní děti už to není nic úžasného
Víš, co? Když jsem byla malá, byla bych za takovou panenku připravena dát i celý koláč z jablek! Nebo sníst kilo pečené řepy, až už to připomíná řekla Věra, podávaje Běle panenku. Ten nejlepší dárek od vás, babi!
Ať vám to vydrží, zamumlala Tereza, když se posadila u okna a zlostně sledovala Bělu, jak se snaží najít tlačítko na panence. Nerozkouskej to, co se tam skrývá, tlačítko už je opravené, řekla nevlastní matce Věře. Všechno se z časem rozpadne.
Věra v duchu přemýšlela, že staří lidé vždycky vybírají něco ze starých truhlic a pak se nad tím rozčílí.
Bělo, slyšela jsi?, zeptala se Věra dceru.
Áá, odpověděla Běla.
Dospělí pokračovali ve svých rozhovorech. Na počest narozenin Běly se zvedly první skleničky. Karolína mezi tím běhala k stole, chytala nové hračky a sledovala kreslený seriál. Panenka, teď už oděná, ležela na podlaze. Vedle ní si lehl kocour a opatrně olizoval bílý hedvábný šátek panenky. Tereza, sedící u okna, už neviděla, co se děje s Natálkou.
Kde je náš starší vnuk, Ondřej? zeptala se najednou Tereza.
S kamarády venku, odpověděl Petr. Nemá chuť k nám, má svá mládíská dobrodružství.
A pozdravil jsi oslavenkyni?
Samozřejmě. Zvedl jí uši pětkrát, podle počtu let, a pak jí daroval pastelky a omalovánku.
To není fér! Vzít dítě za uši! protestovala Věra.
Ale on to myslel jen jako žert, zasáhla nevlastní matka. Když jsem byla mladší, sestra mi tahala ruce za cop, a ty jsi se nikdy neobtěžovala.
Svatový muž položil sklenku a zvedl obočí k stropu. Hehe, řekl a položil ruku na opěradlo židle své ženy.
Nevyhýbej se tomu. Bojovali jste, možná se nechtěli mít rádi, ale já jsem vás často rozsévala, když jsem viděla, jak se bijete. vzdychla Věra. Vždycky jsem byla otravovaná, protože otec nás nikdy neuklouzl, a já jsem mu jen ručník mohla dát!
Ne, bito jsem, namítla nevlastní matka. Ola byla u vás oblíbená, a já
Lepší bys si pamatovala skutečné věci, ne svoje dětské výmysly! Kolik jsme ti už dali, nevděčná!
Já neříkám, že jste nic nedali, ale Olu dostala byt. My jsme ti zaplatili institut až do dvaceti dvou let! Ona studovala a pracovala od druhého ročníku, měla vlastní peníze na byt, my jen pomohli.
Nevlastní matka se napínala, ale Tereza, cítící, že se blíží výbuch, se snažila rozptýlit napětí:
Mám nového papouška. Včera ráno jsem šla na lodžii a on už sedí na dvířkách skříně a povídá Ahoj, krásko!
Všichni se zasmáli, kromě rozzlobené Věry. Svatec se zeptal: Kdo to byl?
Sousedka Marie z podkroví, poslala mi starý klec. Pojmenovali jsme ho Petřík. Velký, červený a žlutý, ale trochu malý na svou klec
Najednou se Tereziny oči rozšířily hrůzou. Všichni zívali tam, kde se Tereza dívá.
Co to děláš, drahá Bělo! vykřikla a popadla stůl. Sundej ty pastelky!
Karolína zvedla oči plné nevinnosti. V rukou držela NatálkuChelsea, pravou rukou měl červený pastel na tvář panenky, který ji barvil do růžova.
Áá! vytrhl jí pastelk od otce, který seděl nejblíže. Proč jsi zničila panenku? Babička bude brečet, Chelsea bude smutná!
Ach, Karolíno, řekla Věra, ty jsi zneuctila dítě, nezaplatí to. Neplač, neplač jen hračka.
Ne, není jen hračka zašeptala Tereza. Půjdu na chvíli do kuchyně a pomůžu Petrovi.
Petr se vrátil první, pak Tereza, nyní s panenkou v náručí, jako živou bytost. Všichni sledovali, jak ji pomalu obléka na modré šaty a přikládá nový kousek. Na tvář NatálkyChelsea zůstaly šmouhy po pastelku. Tereza uhladila vlasy a usmála se vnučce:
Pojď sem, Karolíno. Mám ti něco říct. Přijď, neplaš se, babička tě neukáže.
Běla přistoupila nejistě a Tereza ji posadila na klín, zatímco panenka seděla vedle ní na druhém.
Když jsem byla malá, téměř jsem neměla žádné hračky, žádné nové oblečky. Všechno jsem si půjčovala od starších sester, a měli jsme tři. Měli jsme také staršího bratra, který pracoval na statečném zemědělském družstvu, než ho povolali do armády. Jmenoval se Karel. Žili jsme chudě máma nás vychovávala sama. Táta zemřel, když mi nebyl ani rok. Na narozeniny nám máma kupovala drobné bábovky za šest korun, vůbec víc peněz nebylo. Jak nejmladší jsem dostávala jen zbytky, ale neprozírala jsem se. Máma dělala všechno, co mohla, a my jsme ji měli moc rády. Od pěti let jsem jí pomáhala na dvoře, chovala husy.
Když byl Karel druhý rok v armádě, zimu přivezli do našeho vesnického obchodu nějaké hračky a mezi nimi byla úžasně krásná panenka. Chodily jsme s kamarádkami do obchodu jen kvůli tomu, abychom se na ni podívaly! Nikdo ji nekoupil, byla moc drahá. Říkaly jsme jí Natálka.
A co dál? zeptala se Běla.
Karel se vrátil den před mým osmnáctým narozeninovým dnem. Maminka upekla třešňový koláč a jahodový, pozvala hosty, kamarádky Pak se ozvaly dívky ze země, houkaly: Táno, táno, tvůj bratr ti koupil Natálku! Jsi šťastná, jsi šťastná! Dáš si hrát, prosím! Přikývla jsem, nemohla jsem uvěřit Nikdy mi nebyly kupovány nové hračky, vůbec nic nového Panenka? To je sen všech dívek! Nemohla jsem uvěřit Však se mi to zdálo, že mě šikanují!
Karel přišel se soumrakem a skryl něco za zády! Políbil mě na líc a řekl: Všechno nejlepší! Mám pro tebe dárek, milá sestřičko! Buď vždy krásná, poslušná a milá, to jsme my, naše dívky! To je pro tebe! Podal mi krabičku s panenkou. Stála jsem s tím balíčkem a nemohla jsem uvěřit vlastnímu štěstí. Dokonce jsem jí závistlivě říkala: Jsi jako naše Natálka!
Kolik radosti mi přinesla ta panenka! Šila jsem jí oblečky, krmila, učila číst, spala s ní Jednoho dne ji na ulici zlomil chlapec. Přesto jsem s ní zůstala spojená až do čtrnáctA tak Natálka, znovu znovu oživená láskou své babičky, zůstala u Běly po celý život jako nejdražší poklad, připomínající, že pravé štěstí se nosí v srdci, ne v hmotě.
