Vždycky jsem si myslel, že moje sestra Maria je pro mě nejdůležitější osobou na světě. Po smrti našich rodičů jsme si obě slíbily, že si budeme ve všem pomáhat a podporovat se. Když můj syn dospěl a přestěhoval se do hlavního města, zůstala jsem, zatímco on odešel. Pak jsme se s manželem rozvedli a já přišla o vlastní byt. Nedávno mi však pomohla Maria , která mě u sebe nechala několik měsíců bydlet, než jsem se postavila na vlastní nohy.
Během té doby mě ve svém bytě nechala bydlet moje sestra, která byla doma jen zřídka a často jezdila do zahraničí. Protože jsem pracovala pro firmu svého bývalého manžela, přišla jsem nejen o byt, ale i o práci. Zpočátku to bylo těžké; musela jsem žít ze svých úspor a pak jsem si našla práci jako pomocnice v domácnosti. S Marií žiji už přes dva roky.
Přišel den, kdy mi sestra řekla, že musím náš byt brzy opustit, protože se rozhodla ho pronajmout a už mluvila s realitní kanceláří. Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem se zmohla jen na: “Dobře”. V tu chvíli jsem se tak rozčílila, že jsem nemohla normálně dýchat. Pak jsem se ale uklidnil a začal přemýšlet, co dál – kam jít? To byl skutečný problém.
Když Maria vešla do bytu, žvatlala o účtu za služby a o realitním makléři, se kterým se měla setkat. Nemohl jsem se soustředit na to, co říká, protože jsem byl pohlcený vlastními myšlenkami. Ten večer odletěla na čtyři měsíce na Mallorku – byla tak nadšená. Vždycky jsem ji takhle rád viděl, ale tentokrát ne.
Přemýšlel jsem, kde bych si mohl najít byt, protože pronájem garsonky je tam dost drahý a můj plat na to nestačí. Po chvíli brainstormingu jsem nemohl přijít na nic dobrého. O měsíc později někdo zazvonil u dveří.
Právě mě vyhodili z bytu. Vešla nějaká dívka a řekla, že je zástupkyně mé sestry, a požádala mě, abych okamžitě odešel, protože se tu noc stěhují nájemníci. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nemám kam jít a že mi sestra nic neřekla, ale ani mě neposlouchala. Snažila jsem se zavolat Marii, ale máme jinou pracovní dobu a na Mallorce už bylo hodně pozdě v noci.
Vzala jsem si věci a odešla. Noc jsem strávila na hřišti. Ráno mi přišla esemeska od sestry: “Zlato, je mi líto, že to takhle dopadlo. Myslím, že už sis našla nové bydlení”. Její zpráva mi roztříštila srdce na milion kousků. Jak mi to mohla udělat? Vždyť to byla moje vlastní sestra!
Naprosto jsem chápala, že potřebuje peníze, ale nedokázala jsem pochopit, proč si vybrala zrovna mě, aby o ně požádala. Mrzelo mě, že peníze pro ni byly důležitější než rodina. Podařilo se mi najít malý pokoj ve starém domě na okraji města. Po nějaké době jsem si našel lepší práci a život se mi finančně trochu usnadnil.
Seděl jsem ve svém malém pokoji jako myška a snažil se nikoho nerušit, aby mě zase nevystěhovali. Bylo mi moc líto, že se mi Maria nikdy neomluvila za to, co udělala. Pak mi začala volat a zajímat se, jak se mi daří. Teď už ale nemá v mém srdci místo a já jí říkám, že se mám ve srovnání s ostatními dobře.
