Tati, co to je? zvolala Zdeňka, která přijela na víkend do starého dvora.
Petr Vávra mrzutě zíral z okna. Opět tam, na jeho záhonech, se usadil rezavý kocour, který už třetí den neustále přebírá lžíce slunečnice.
Nejdřív poškrtl rajčata, včera se prohříval mezi okurkami, a dnes prostě si našel místo mezi mladými kapustičkami.
Kdepak jsi, pane, ať se vrátíš ke svým pánům, mumlal starý, klepaje prsty na sklo.
Kocour zvedl hlavu, podíval se žlutýma očima a zůstal sedět, jako by byl na trůnu.
Petr si obul gumové boty a vyšlapal na zahradu. Kocour neutekl, jen se odtáhl o pár kroků a posadil se vedle plotu hubený, vytrhaný, ušima oříznutý, ocas v háčcích.
No co, chudáček? zaklonil Petr ke kapustě a podíval se na škody. Zmýtil sis cestu, snad už tě domů nepustí?
Kocour zakňučel slabě a starý náhle pochopil: zvíře hladuje. Oči se mu rozsvítily jako svíčky v temném sklepení.
Kde jsou tvoji majitelé? zeptal se, skloněn k zemi.
Kocour se přiblížil, otřel se o Petrovu botu a tiše zamňoukal, jako by děkoval, že ho nevyhání.
Dědečku, proč u nás na dvoře kocour bydlí? zeptal se vnuk Marek, který přijel z Prahy na letní odpočinek.
To je sousedský, ztratil se nebo ho vyhodili nevím.
A kdo mu byl dřív?
Petr povzdechl. Věděl to. Babička, řekl, a myslí se na starou Anu, sousední paní, která před měsícem odešla z tohoto světa a rodina přišla jen na pohřeb. Dům byl zamčen, věci vyvezeny a na kočku zapomněli.
Byl to kočka u babičky Anny. Už ji nemáme.
Zůstal sám?
Zůstal.
Marek hleděl na rezavého tuláka s úzkostí:
Dědečku, vezmeme si ho k sobě?
Cože! odvrhl Petr. Už mi kočka chybí. Sám nic nejím, a tady ještě
Večer, když Marek odjel zpátky do města, Petr nakonec přinesl kočce misku se zbytky polévky, položil ji u vrátnice a odešel. Kočka se opatrně přibližila a začala jíst rychle, chamtivě.
Dobře, zamumlal Petr, jednou můžeš.
Jednou se změnilo na každý den. Ráno starý vyšel na zahradu kočka už čekala u brány, seděla tiše, nepřekřikovala, jen čekala.
Zpočátku Petr krmil kočku odpadky. Pak začal vařit kaši, kupovat levné konzervy. Říkal si: dočasně, dokud kočka nenajde nové pány.
Rezavý, pojď sem, zavolal. Rezavý tě budu volat. Nebo jak tě nazývala babička Anka?
Kočka reagovala na jakékoli jméno, stačilo jen vyslovit slovo.
Postupně se rezavý usadil. Ve dne se slunil na zahradě, večer přicházel ke vrátnici, spal ve staré budce po psu.
Dočasně, opakoval Petr. Úplně dočasně.
Ale týdny plynuly a kočka nikam neodcházela. Petr pochopil, že si zvykla na rezavý obličej u brány, na tiché předení večer, na teplou náruč, která občas přistoupí na kolena, když sedí na vrátnici.
Tati, co to je? znovu se zeptala Zdeňka, která přišla na víkend.
Nepřivedl jsem ho, přišel sám. Byl sousedský, paní už není
Tak proč ho krmíš? Najdeš mu jiný domov.
Kdo by chtěl starého kočku? pohladil Petr rezavého za uchem. Ať žije.
Tati, to jsou výdaje, krmivo, veterinář, když něco Máš už tak malou důchodovou penzi.
Však se obejdeme, odpověděl stručně.
Zdeňka zavrtěla hlavou. Otec poslední roky změnil své chování mluví s rostlinami, teď si vybral kočku.
Nechceš přijet do města k nám? nabídl znovu. Proč tu sám?
Ne sám. Rezavý je se mnou.
Tati, vážně?
Vážně. Máme tady zahradu, máme kočku.
Zdeňka si povzdechla. S otcem se stalo těžko mluvit, uzavřel se do sebe po smrti matky.
Na podzim rezavý oslabnul. Přestal jíst, lehl do budky a sotva dýchal. Petr byl neklidný jako při péči o dítě.
Co se s tebou děje, kamaráde? posadil se vedle budky. Onemocněl?
Kočka otevřela oči a zakňučela slabě. Petr ji vzal k veterináři ve městě, utratil téměř celou důchodovou penzi, ale ne litoval.
Máte hezkého kocoura, řekl mladý lékař. Chytrý, jemný. Jen je starý, imunitní systém slabý.
Přežije?
Pokud se o něj dobře postaráte, může ještě nějakou dobu žít. Musíte ho chránit a podávat léky.
Petr doma připravil kočce na verandě malé lůžko, položil staré deky, misky s jídlem a vodou. Každý den dával pilulky, měřil teplotu.
Uzdrav se, šeptal. Bez tebe je mi nuda.
A to byla pravda. Během měsíců se kočka stala nejen mazlíčkem, ale i přítelem jedinou živou bytostí, která se radovala z každého setkání s Petrem.
Dědečku, Rezavý se uzdravil? zeptal se Marek, který přijel na zimní prázdniny.
Uzdravil. Podívej, spí na polštáři.
Kočka skutečně spala na teplém polštáři, stočená v klubíčku, srst zářila, oči jasné. Zdravý kočárek.
Bude tu navždy?
Kam by se mohlo podělat? pohladil Petr rezavého. Jsme spolu. On mi dává společnost, já mu dám domov.
Dědečku, nebylo ti osamělé?
Petr se zamyslel. Po ztrátě manželky byl dům prázdný, tichý. Vařil polévku pro jednoho, sledoval televizi v tichu, šel spát do prázdné místnosti.
Bylo to osamělé, vnučko. Velmi osamělé.
A teď?
Teď už není. Rezavý mě přivítá, když se vracím ze zahrady. Předešle mi vrní, když vařím večeři. Leží na kolenou, když se dívám na televizi. Je to dobré.
Marek přikývl. I on má rád zvířata, chápe, jak mohou vyplnit prázdnotu.
Dědečku, co říká tvoje matka?
Matka by nesouhlasila. Říkala, že jsou to zbytečné výdaje, zbytečné starosti.
A ty?
Myslím, že ne. Rezavý mi přináší radost. A radost není zbytečná.
Na jaře přišla nečekaná návštěva neteř zemřelé Anny, mladá žena se synem.
Dědo, omlouvám se, že ruším, řekla. Jmenuji se Světlana, neteř Anny. Slyšela jsem, že u vás žije její kočka?
Petrovo srdce se sevřelo. Co bude s Rezavým?
Žije, odpověděl opatrně. Co?
Chtěla jsem se zeptat Po pohřbu jsme odjeli rychle a na kočku jsme zapomněli. Teď nám je to líto, chceme ho vzít k sobě.
Chápu, Petr pocítil těsný stisk v hrudi.
Už vás nebaví on? Tolik starostí
Ne, ne, je krásný.
Světlana pohlédla do dvora, kde Rezavý ležel na slunci vedle záhonů.
Jak se změnil! Dřív byl hubený a nemocný, teď je krásný!
Léčil jsem ho, dobře ho krmil.
Děkujeme vám moc! řekla upřímně. Vezmeme ho, uhradíme všechny výdaje
Petr mlčel. Věděl, že kočka právně patří rodině Anny, ale po těch měsících se stal součástí jeho života.
Můžeme se na něj podívat? zeptala se Světlana.
Přišli ke kočce. Rezavý zvedl hlavu, podíval se podezřívavě na cizince, pak se přiblížil k Petrovi a otřel se o nohy.
Divné, poznamenala Světlana. Nepoznala mě. Přijížděla jsem často k tetičce Aně
Čas utekl, řekl Petr. Zapomněl jsem, asi.
Ale věděl, že nejde o zapomnění. Kočka si prostě vybrala nového pána toho, kdo ho krmil, léčil, miloval.
Co kdyby zůstal u vás? Vidím, že si na vás zvykl. A vy na něj.
Jak to? netušil Petr.
Je to jednoduché. My žijeme v bytě s malým dítětem. Kočka už je stará, zvykla si na svobodu. Nepřinášíme mu stěhování.
Ale on je váš
Byl tetiččin. Teď je váš. Zachránili jste ho dvakrát od hladu i od nemoci. Takže je i váš.
Petr nemohl uvěřit štěstí:
Vážně? Můžeme ho nechat?
Samozřejmě! Jen kdyby něco potřeboval krmivo, léky dejte vědět. Pomůžeme.
Po odjezdu Světlany Petr dlouho seděl na vrátnici a hladil Rezavého.
Slyšel jsi, kamaráde? Zůstaneš se mnou. Navždy.
Kočka přikývla a přitiskla oči v uspokojeném mručení.
Večer zavolala Zdeňka:
Tati, jak je? Kočka žije?
Žije. A víš co? Je oficiálně můj. Majitelé přišli, dovolili mi ho nechat.
Tak to je dobře. Když už si na něj zvykne
Zdeňko, víš, co jsem pochopil?
Co?
Osamělý člověk a osamělá kočka se navzájem zachraňují. Já jsem ho zachránil před hladem, on mě zachránil před samotou.
Tati, nebuď filozof
Nefilozofuju, říkám pravdu. Teď mám smysl ráno vstát, připravit krmivo, dát léky. A radost někdo mručí u mě, potkává mě u brány.
Zdeňka mlčela. Poprvé možná pochopila, že tatínkovi ten kočka opravdu potřebná.
Tati, už opravdu nepořádáš se k nám přestěhovat?
Už ne. Mám tu vše dům, zahradu, Rezavého. Proč bych chtěl městský ruch?
Dobře. Zůstáváš.
Zůstávám. Budeme tu.
Uplynul další rok. Petr a Rezavý žijí svým pomalým rytmem. Ráno snídaně a procházka po záhonech. Večer večeře a televize, kočka na kolenou.
Sousedi je už zvyklí vidět spolu:
Petr Vávro, váš kočka je úplně mazlivý!
Není můj, jsme jeden.
A je to pravda. Zachránili se navzájem starý osamělý muž a starý kočka, kterou nikdo nechtěl. Našli v sobě to, co hledali porozumění, teplo, smysl existence.
Co ještě stačí k štěstí?
Rezavý mručí na kolenou svého pána a Petr Vávra přemýšlí: jak dobře, že jsem tehdy nevyhnal toho hladového tuláka. Jak dobře, že jsem se litoval
Někdy se nejdůležitější rozhodnutí v životě učiní srdcem, ne rozumem, a ukáží se tím nejpravdivější.
