15.června2026
Dnes jsem si připomněl, jak se naše sousedství vmalém domě vPrazemění pomalu, ale jistě. Na dvoře u nás se objevil nový obyvatel šedivý důchodce, sedící na lavičce sholí, jako by byl vytažen zpohádky. Přistoupil jsem kněmu a představil se: Jmenuji se Jindřich Novák.
Malá Vendulka, čtyřletá dívka, která často přichází před časem, se na něj podívala a ze zvědavosti se zeptala:
Dědečku, jste kouzelník?
Když jsem odpověděl záporně, zklamaně se zamyslela:
Pak proč máte hůl?
Tohle je pouze podpěra pro chůzi, pomáhá mi to, když mám slabou nohu, řekl jsem a doplnil, že si už před týdnem zlomil kotník a teď se sholí snažím vstát.
Moje manželka, Věra Štěpánová, šla sVendulkou doparku Riegrovy sady a pozdravila mě. Usmála se, ale nejvíc se spojila sVendulkou, která během čekání na babičku předávala sousedům novinky o počasí, oobědě a otom, že kamarádka poslední týden měla chřipku.
Každý den jsem Vendulce přinášel kvalitní čokoládové bonbóny. Děvčátko je vždy poděkovala, rozkousala napůl, druhou polovinu zabalila doobalu a schovala dokapsy bundy.
Proč nesníš celý? Nechceš? ptala jsem se.
Chutná, ale chci nabídnout babičce, odpověděla.
To mě dojalo, a příště jsem jí dal dva bonbóny. Stejně jako předtím, Vendulka odebrala jen polovinu a schovala zbytek.
A co stím děláš? zeptal jsem se, překvapený její šetrností.
Teď to můžu dát mamince a tátovi. I kdyby si mohli koupit sami, rádi jsou, když je pošlu, řekla.
Po našem rozhovoru Věra usoudila: Jste šťastní, máte hezkou rodinu.
Vendulka přidala: A taky babička miluje všechny. Však právě vtom okamžiku Věra vyšla zbytu a pozdravila mě:
Děkujeme za sladkosti, ale ani já, ani Vendulka nemáme moc sladkého. Omlouváme se.
Co tedy mohu udělat? zeptal jsem se.
Máme všechno doma, ale pokud byste chtěl něco nabídnout, nebuďte tak skromný, usmála se babička.
Nabídl jsem místo toho ořechy jen vnašem domě, čisté ruce. Vnásledujících dnech Věra našla vVendulčiných kapsách vlašské ořechy nebo lískové.
Ty malé veverky! Ořechy jsou teď luxus, dědeček potřebuje léky, slyšíš? poznamenala Věra.
Vlastně už nejsem starý a nechromý. Noha se uzdravuje a chtěl bych do zimy opět na lyže, řekl jsem.
Vendulka ho podpořila: Pak mi koupíš lyže, ať můžeme sjíždět kopec společně.
Několik týdnů po tom, co jsem přestal používat hůl, jsem šel po aleji bez ní. Věra a Vendulka mě sledovaly a společně jsme se vydali na krátkou procházku. Vendulka běhala, tančila, skákala po lavičkách a dávala rozkazy:
Jednadva, třičtyři! Pevnější krok, podívej se vpřed!
Po procházce jsme si sedli na lavičku, Vendulka stále přijímala ořechy, a Věra se snažila omezit tradici jen na svátky.
Řekl jsem Věře, že jsem byl vdovec pět let, a teď jsem prodal třipokojový byt, aby mohl bydlet syn a jeho rodina. Potřebuji přátele, i když nejraději buď sám, připustil jsem.
Odvě dny později přišli Vendulka a Věra snámi a přinesli koláče. Připravili jsme čaj, a já jim ukazoval své obrazy a knihovnu.
Moji vnoučci jsou už studenti, stýská se mi po nich, řekl jsem, a tvoje babička je pořád mladá.
Věra mi podala pastelky a papír, aby si Vendulka mohla kreslit.
Celé léto jsme se setkávali, a na podzim Věra koupila Vendulce lyže. Společně jsme trénovali na zasněžené dráze vparku, kde byl připravený sjezd.
Jednoho dne jsem musel odjet doPrahyna návštěvu rodiny. Vendulka se ptala, kdy se vrátím. Věra vysvětlila, že budu pryč celý měsíc, ale my budeme hlídat byt.
Po týdnu už nám bylo poneděli. Na prázdnou lavičku jsme čekali. Osmý den Věra vyšla zbytu a uviděla mě na svém místě.
Dobrý den, sousede, nečekali jsme tě tak brzy, řekla překvapeně.
No, hluk hlavního města mě unavil, rozhodl jsem se vrátit, abych vás zase potkal, odpověděl jsem s úsměvem.
Vendulka se ptala, zda jsem dětem přinesl bonbóny. Všichni se zasmáli.
Nepotřebuji už bonbóny, raději jim dám peníze na studium, přiznal jsem.
Věra se usmála: Všechno je doma, a ty jsi nám opět rozjasnil den.
Vendulka mě objala a řekla:
Dnes máme hodně palačinek srůznými náplněmi. Pojďme na čaj a povídej, jak je vPraze.
Po chvíli jsme šli domů, protože první jarní déšť už dorazil.
Proč je dnes tak teplo? zeptal jsem se Věry.
Protože se blíží jaro! odpověděla Vendulka, připomínající žen, který nás čeká.
Při odchodu jsem pocítil, jak se mi rozléhá srdce. Přinesl jsem Vendulce dřevěnou matrušku a Věře stříbrnou brožuru. Společně jsme se vydali po našem oblíbeném, často zabroušeném, chodníčku vparku. Sníh se rozpouštěl, a Vendulka skákala po roztřesených kamenech:
Babičko, dědečku, chyťte mě! Jednadva, třičtyři! Silnější krok, podívej se dopředu!
Ztoho všichni odcházíme spocitem, že i malé skutky podělení se obonbón, ořech nebo úsměv staví mosty mezi generacemi. Naučil jsem se, že laskavost není jen ovelkých gestech, ale hlavně okaždodenní pozornosti kblízkým.
Přátelství se rodí vmalých okamžicích, připomíná mi to dnes,
Jindřich.
