15.dubna2026deník
Hned, jakmile vstoupila do našeho domu, se ve mně i v můj bratra Vláďovi zrodila okamžitá nepřítelství. Byla vysoká, štíhlá, s kadeřavými vlasy, které jí spadaly až po ramena. Světlá blůza na ní moc nevyčnívala, ale ruce vypadaly jinak než maminy prsty byly kratší a tlustší, sevřené jako svázané hřebeny. Nohy byly ještě štíhlejší, chodidla dlouhá a podivně pružná.
Seděli jsme spolu ve sklepě, Vláďa, mu bylo sedm, já devět, a házeli jsme na ni šibelské šipky slov. Dlouhá Milá, mrkala, je míle, ne míla! povídali jsme si, že si děláme legraci z jejího jména. Táta zaslechl naše posměšky a přísně nám vykřikl: Chovejte se slušně! Jste jako nezpůsobení. A pak s podraženým hlasem se zeptal Vláďy: Zůstane s námi dlouho? Vláďa se odvážil zeptat: Navždy? Táta přikývl.
Když jsem zaslechl otcovu napětí, uvědomil jsem si, že by se mohl rozčílit a my bychom mohli skončit ve špatném. Raději jsem ho neprovokoval.
Po hodině se Pavlína připravila odejít. Oblékla si boty a právě když vycházela, Vláďa ji zkusil chytit za nohu. Skoro se převrátila o schodiště. Táta vstal a zeptal se: Co se stalo? Pavlína, aniž by se podívala na Vláďu, odpověděla: Zakopla jsem se o další botu. Všechno je v pořádku, hned to spravím! řekl s odhodláním. V tu chvíli jsme pochopili, že ho má rád.
Nemohli jsme ji z našeho života vyhnout, ať jsme se snažili jakkoli.
Jednou, když byla Pavlína u nás doma bez tátova dozoru, na další zlobivé chování nám rovně hlasem prozradila: Vaše matka už není. Zůstala na nebeské zahradě a vše sleduje. Myslím, že se jí nelíbí, co děláte. Víte, že to děláte jen z hříšnosti. To nás šokovalo.
Vláďa, Bára a já jsme ustoupili: Vláďo, Báro, jste přece dobré děti! Co má smysl tolik chránit památku? Skutečný člověk se ukazuje svými skutky. Nemůžeš věřit, že jste pořád tak trní jako tesařské hřebíky! Postupně její slova oslabovaly naši touhu po zlých skutcích.
Jednou jsem jí pomohla s vykládáním nákupů. Pavlína mě pochválila, pošimla mi záda. Prsty nebyly maminy, ale přesto bylo příjemné. Vláďu to rozervalo žárlivostí.
Uklidnula jsem talíře na polici a Pavlína mě pochválila před tátou, který byl nadšený, jak jsme poctiví. Její cizí povaha nás dlouho nedovolila uvolnit se. Chtěli jsme ji pustit do srdce, ale nedařilo se.
Rok uplynul a už jsme zapomněli, jaký byl život bez ní. Pak, po jedné události, jsme se do Pavlíny zamilovali bez výčitek, jako náš táta.
Vláďa ve sedmém ročníku měl těžké období. Šikana mu přicházela ze strany jednoho chlapce Honzy Hradila. Honza byl stejně vysoký jako Vláďa, ale drzý a agresivní. Rodina Hradilových byla kompletní; Honza cítil otcovskou podporu. Táta mu otevřeně říkal: Jsi muž, bičuj všechny. Nečekej, až tě srazí. Honza si Vláďu vybral za jednoduchý cíl.
Honza mi neříkal nic, čekal, až se věci samy uklidní. Ale problémy se tak nevyřeší, pokud jsou přehlíženy. Honza už útočil otevřeně; kolik lidí přešlo, kolik rán dostal Vláďa na rameno. Získala jsem od Vláďy informace o tom, že má modřiny. Myslel si, že muži nesmí přenášet své starosti na sestry, i když jsou starší. Nepoznávali jsme, že za dveřmi stojí Pavlína a poslouchá náš rozhovor.
Vláďa mě prosil, ať nic tátovi neřeknu, jinak bude horší. Žádal také, abych nešla Honzovi rozdrknout nos! Chtěla jsem mu pomoci! Byl bych pro bratra zabíjela. Táta by se nedopustil konfliktu s otcem Honzy blízko k vězení Zítra byl pátek.
Pavlína se vydala pod záminkou nákupu do školy a tajně požádala, abych ukázala Honzu. Ať ví, jaký je kozel! pomyslela jsem. Pak se stalo něco nečekaného.
Začalo se ve třídě hodina českého jazyka. Pavlína vstoupila do učebny s upraveným účesem a manikúrou, přátelským hlasem požádala Honzu, aby opustil učebnu, protože má k němu záležitost. Učitelka souhlasila, nic nepoznala. Honza klidně vyšel, myslel si, že Pavlína je nová organizátorka. Měl pro třídu připravit květiny pro památku hrdinů.
Pavlína ho chytila za ramena, odtáhla z podlahy a řekla: Co chceš ode mě a mého syna? Co? zeptal se zmateně. Od Vládiho Rybářina! zareagovala. Nic! odpověděl. Já chci, aby nic! Protože pokud se ještě jednou dotkne mého bratra, přistoupím k tobě, ty šmejde! Honza křičel: Teta, pusťte mě, už nebudu! Pavlína na něj křikla: Jdi pryč! A zkus něco říct o mně. Dám tvému otci vězení za výchovu mladistvého zločince! Rozumíš? Učitelce řekni, že jsem tvá sousedka, že jsem požádala o klíč! A po hodině se omluvíš Vláďovi! Pak Honza utekal do učebny, spravil uniformu a ztišil se. Už se na Vláďu neohlížel, raději se vyhýbal. Omluvil se ještě ten den, krátce a stručně, ale i tak to řekl.
Pavlína nás varovala: Řekněte to tátovi, ale my to neudržíme. Přesto jsme všechno vyprávěli. Honza byl nadšený. V jednom okamžiku Pavlína i já jsme se dostaly na správnou cestu.
Zamilovala jsem se ve šestnácti, v první lásce, kde hormony zahalily rozum a chtělo se po zakázaném. Je trapné to přiznávat, ale řeknu: setkala jsem se s nezaměstnaným a neustále opilým pianistou, aniž bych si všimla rozumu. Špital mi, že jsem jeho múzou, a já se rozpouštěla v jeho rukou jako vosk. Byla to moje první zkušenost s mužem.
Moje matka se jednou zeptala toho pianisty: Co se stane, když přestane pít a jak budeme žít? Když měl pevný životní plán, slíbila, že uvažuje o našem vztahu, samozřejmě jen pokud on převezme moje zajištění. Jedna stará bytová jednotka nestačila pro vážné úmysly.
Pianista byl o pět let mladší než Pavlína a o dvacet pět let starší než já. Neměla s ním žádné ceremoniály. Odpovědi, které mi dal, nebudu zde uvádět, ale nikdy se nestyděla před mámou. Zeptala se: Myslela jsem, že budeš rozumnější.
Můj milostný příběh skončil nepěkně a nečistě, ale ani já, ani otec nedošli do vězení. Včas zasáhla Pavlína.
Od té doby uběhlo mnoho let. S Vláďou máme rodinu, kde jsou hlavní hodnoty: láska, úcta, neodmlouvání, když je blízký člověk v chybě. Tyto hodnoty nám vštěpil Pavlína.
Žádná žena v tomto světě pro nás s bratrem nic neudělala by tak, jako ona. Táta je s ní šťastný, pečlivý a milovaný. Jednou prošla rodinnou tragédií, o které jsme s Vláďou a s ostatními nic nevěděli. Táta nás neinformoval.
Pavlína milovala našeho otce a odešla od manžela. Měla dříve syna, který zahynul kvůli manželovi. Nedokázala mu to odpustit.
Chceme věřit, že jsme Pavlíně trochu ulevili od bolesti. Její obrovská role v našem výchově nikdy nebyla podceňována. Kolem ní se vždy shromažďuje celá naše rodina. Nevíme, jaké pantofle na její nohy nasadit, abychom ji potěšili. Ceníme si jí a chráníme ji.
Protože pravé matky, i když čelí překážkám v podobě něčího zlého kroku, se nikdy neocitnou na rozcestí.
