Odpovědný úder
– Terezko, kdo je ta žena? – zeptal se tiše Igor, aby to neslyšeli ostatní cestující.
– Jaká žena? – Tereza se odtrhla od telefonu, když psala zprávu kamarádce.
– Vidíš tamtu… Sedí u posledního okna a pořád se na nás dívá. Řekl bych, že nás bezostyšně pozoruje.
Tereza se trochu zvedla, aby viděla tu osobu, o které mluvil její muž, a její výraz se okamžitě změnil. Pak se rychle vzpamatovala, nasadila lhostejný výraz a pro větší důraz pokrčila rameny:
– Nevím.
– Nelži, – rozhněval se Igor, – viděl jsem, jak ses změnila, když jsi ji viděla. Kdo to je?
– To je moje matka, – odpověděla Tereza po krátkém váhání. Za vteřinu se rozhodla, že bude lepší říct pravdu. Pro jistotu.
– Matka? – podivil se Igor, – ty jsi říkala, že nemáš matku.
– To je pravda…
– Nerozumím, – Igor se zvědavě zadíval na tvář své ženy, – můžeš mi to vysvětlit?
– Povíme si to doma…
– A ty k ní ani nepřijdeš? Ona teď žije tady, v našem městě?
– Igore, prosím tě, povíme si to doma, – v Terezině hlase zazněla prosba a v očích se jí nahrnuly slzy.
– Dobře, – odpověděl manžel a zadíval se z okna. Urazil se.
Tereza se ho nesnažila uklidnit. Byla ráda, že ji aspoň na chvíli nechal na pokoji.
Ale jaký klid? Hlavou jí běžely vzpomínky z dětství…
***
Otce si Tereza nepamatovala. Jen z matčiných úst věděla, že byl “strašný” člověk.
Ale máma taky říkala, že Terezka měla velké štěstí, protože v jejím životě byl úžasný člověk. A to byl nevlastní otec.
Toho si Tereza pamatovala od osmi let. Ale nechápala, co na něm bylo tak úžasného.
Hrubý, zlý, lakomý. “Proč ho máma tak miluje?” – přemýšlela malá Terezka, když se skrývala v koutě, aby ji strýc Petr nenašel.
Ne, nikdy ji nebouchnul, veřejně ji neponižoval.
Ale ani ji nepovažoval za člověka. Nikdy ji neoslovoval jménem. Pohlížel na ni jako na prázdné místo.
Když mluvil s matkou o Tereze, znělo to nějak takto:
– Ta holka neumí se chovat…
– Tvoje dcera mě ruší v odpočinku…
– Vysvětli jí, že je ještě brzy chodit s chlapci.
– Viděla jsi její deník? Podívej se! Stydím se, že žije v mém domě!
“V jejím domě! A nevadí ti, že je to náš byt s mámou?!” – přemýšlela Tereza v pubertě. Dobře si pamatovala, že se s mámou do toho bytu přestěhovaly po smrti babičky.
Jednou, když nevlastní otec tuto větu pronesl podesáté nebo po jedenácté, Tereza to nevydržela a řekla mu to přímo do očí:
– To nejsem já, kdo žije v našem domě! Pokud se ti to nelíbí, odejdi! Nikdo nebude plakat!
Nevlastní otec k ní prudce vyrazil, jako by jí chtěl zacpat ústa, ale v poslední chvíli se zastavil. Rychle se otočil k matce a přes zuby procedil:
– Postarej se o to, abych ji už neviděl!
Matka ji chytila za ruku a táhla ji pryč se slovy:
– Samozřejmě, miláčku, všechno bude, jak chceš…
Vždy na něj pohlížela jako na božstvo. Poslouchala bez odmlouvání, obsluhovala ho, mluvila sametovým hlasem a snažila se mu vyhovět.
Proč? Tereza to nechápala.
Byla si jistá jednou věcí: pokud nevlastní otec bude chtít, matka ji bez problémů vyhodí z domu.
– Jak si to představuješ? – šeptala ten den matka na Terezu, – nesmíš takhle mluvit s otcem!
– On není můj otec! – vykřikla Tereza, – a nikdy jím nebude!
– To není důležité! Živí tě, obléká, a ty… Nevděčná!
– Nežádala jsem, abys mě porodila! – křičela Tereza přes slzy, – a ani jsem tě nežádala, abys mě vychovala! Měla jsi mě někomu darovat, abys měla klid!
– Měla jsem! – odpověděla matka, – nikdo tě nechtěl! A tvůj táta utekl, jakmile ses narodila! Celý život jsi mi zničila!
Když Tereza slyšela tato slova od matky, pocítila takovou nenávist, že ji silně odstrčila a vyběhla z bytu.
Nikdo ji neproháněl. A za ten týden, co byla pryč, se nikdo nezajímal, kde je a co s ní je.
Tehdy bylo Tereze patnáct…
Co mohla udělat? Nic.
Kamarádky ji přechodně ubytovaly na několik dní, ale to problém neřešilo. Musela se vrátit.
Třesoucíma se rukama otevřela vchodové dveře…
– Přišla jsi? – to bylo všechno, co matka řekla, – jdi k sobě a nevykukuj, dokud tě nezavolám.
“Asi ho přesvědčila,” pomyslela si Tereza a rychle zajela do svého pokoje.
Od té doby už nevlastní otec o Tereze nikdy nemluvil. Choval se, jako by neexistovala…
Matka ho samozřejmě v tom podporovala: nevolala dceru k večeři, nezajímala se o její starosti, nesnažila se s ní mluvit.
Tereza jasně pochopila: ohledně ní už přijali nějaké rozhodnutí. Zjevně jen čekají, až dostuduje školu…
A nemýlila se. Jakmile Tereza získala maturitní vysvědčení, matka jí dala najevo, že je nejvyšší čas připravit se na samostatný život.
– Jakmile ti bude osmnáct, půjdeš na vlastní nohy, – prohlásila matka a opět odešla do mlčenlivosti.
Tereza přemýšlela a rozhodla se jít na univerzitu. Za prvé, osvobodí rodinu od své přítomnosti, za druhé – tam dávají koleje mimoměstským studentům. To znamená, že během příštích pěti let bude mít aspoň střechu nad hlavou…
Na univerzitu se Tereza nedostala. Nebo spíše, dostala se, ale do placené sekce. Věděla, že nikdo nezaplatí školné, ale přesto řekla:
– Mami, popřej mi, stala jsem se studentkou.
Matka se na ni bez zájmu podívala:
– A?
– Ale za školné se musí platit… Jenom trošku…
– Ani nemysli. Nedostaneš ani korunu na tvoje výmysly! Málo jsme do tebe s otcem investovali?! Ty jsi nám za to jenom nervy ničila! A teď bychom měli platit za tvoji školu?!
– Promiň. Samozřejmě, že nemusíte, – odpověděla Tereza, – špatně jsem ti to řekla.
– To je pravda: špatně. Hledej si byt.
– Mami, ale nemám na jeho zaplacení…
– Jdi pracovat, rozhodla ses studovat. Dávám ti ještě měsíc… Potom – odcházíš.
– Měsíc je málo, – Tereza se snažila obměkčit matku, – můžu u vás zůstat ještě aspoň půl roku?
– Kolik? Půl roku? No tak to ne. Už tak jsem stěží přemluvila otce, aby toleroval tvoji přítomnost. Navíc jsme naplánovali rekonstrukci. Chceme z tvého pokoje udělat ložnici. Každopádně: měsíc, ne více…
A tak Tereza opustila byt. Bytem to nejprve nazývat nešlo. Malý přístavek v soukromém sektoru. Bez vybavení. S kamenou kamnou. Zato – levně…
Když se Tereza odstěhovala z domova, matka jí dala do ruky vidličku, lžíci, talíř, hrníček, jídelní nůž a malý hrnec. Pak přidala ručník a starou sadu povlečení.
– Vem si ještě tohle, – řekla, skrývala oči a podávala Tereze malý balíček, – hodně štěstí, dcero. Doufám, že dospěješ a pochopíš mě.
– Děkuji, matko, – odpověděla Tereza, – můžu si později vzít své zimní věci?
– Ale neoddaluj to dlouho, jinak je možná nenajdeš podruhé…
– Vyhodíš je?
– Já ne, ale otci by to mohlo vadit. Víš přece…
– Rozumím, – Tereza objala matku, – tak já jdu…
Tak se Tereza vydala ve svých osmnácti letech na vlastní cestu.
S matčiným požehnáním…
Peníze, které matka dala, stačily do první výplaty. Ale Tereza šetřila každou korunu. Ani dopravu nepoužívala: do továrny chodila pěšky.
Když dostala první výplatu, cítila se jako skutečná bohatá dáma! Koupila si zásobu krup a těstovin, láhev rostlinného oleje a celý pytel brambor.
Potřebovala také šampon, mýdlo, zubní pastu…
Když nakoupila všechno potřebné, spočítala zbylé peníze a uschovala si malou část do krásné obálky. Řekla si: sice pomalu, ale budu šetřit na bydlení.
K matce jela asi po měsíci: navštívit ji (stále naivně věřila, že ji matka uvítá) a vzít si teplé oblečení: léto skončilo, venku bylo podzimně chladno.
Dveře jí otevřel nějaký kluk.
– Ahoj, spletlas dveře? – zeptal se vesele.
– Vlastně jsem za mámou, – ztratila se dívka.
– A… Ty musíš být Tereza? Pojď dál. Máma tu není, ale můžeš na ni počkat.
– A počkám, – rozhodně řekla Tereza a vešla do kuchyně.
Mladík se pokusil s hostem mluvit, ale Tereza se na něj tak podívala, že raději rychle zmizel.
Když přišla matka, netvářila se nijak nadšeně. Na otázku Terezy ohledně mladíka odpověděla:
– To je Olin. Syn otce z prvního manželství.
– A proč s vámi bydlí? Ty jsi plánovala rekonstrukci.
– Je to jen na chvíli. Rozhlédne se ve městě, najde si práci a přestěhuje se na pronájem.
– Rozumím, – odpověděla Tereza, – sebrala jsem si boty a bundu…
– Vezmi si všechno. Už mě nebaví to přehazovat z místa na místo.
– Kdy tě to štvalo, mami? Byla jsem pryč jen dva měsíce.
– Nepoučuj, – rozzlobila se matka, – přijela jsi – všechno si odvez.
– Ani se mě nezeptáš, jak žiju?
– Mě to nezajímá, – matka zjevně nemohla (možná nechtěla) mluvit před Olinem.
– Že mě nepřekvapuješ, – Tereza zamířila do předsíně…
– Chceš doprovodit? – vynořil se odněkud Olin, – jak takovou obrovskou tašku sama odneseš?
– Nějak to zvládnu, – odpověděla Tereza a vyšla z bytu…
O pár měsíců později přišla znovu. Tentokrát pro zimní bundu. A znovu jí otevřel Olin. Tentokrát matka byla doma. Na otázku Terezy:
– On je u vás pořád? – matka vybuchla:
– Do toho ti nic není! Bude tady, jak dlouho bude chtít! Koneckonců, přijel za otcem!
– Já tady žila s mámou, – podotkla Tereza, – ale to mě nějak neochránilo.
– To je něco jiného! – odpověděla matka rozzlobeně, – Co ti je jasné?!
– Jsem hotová…
– Co ti je jasné?!
– To, že ti je cizí člověk dražší než rodná dcera, – Tereza mluvila klidně a jistě, čímž matku úplně vyvedla z rovnováhy.
– Nemám žádnou dceru! – vykřikla, – a Olin je syn mého milovaného muže! Je pro mě více než syn!
– Gratuluji, – Tereza se na matku dívala, jako by před ní stálo úplně cizí osoba, – v tom případě já už žádnou matku nemám.
Odešla.
Přesvědčená, že navždy.
Čtyři roky se Tereza neozvala. Nevolala, nepřicházela.
A teď tato setkání…
***
Zatímco Tereza vzpomínala, matka vstala ze svého místa a přistoupila k dceři.
Igor vstal, aby jí udělal místo.
– Ahoj, – uslyšela Tereza vedle známý hlas, který se snažila zapomenout.
– Dobrý den, – stěží odpověděla.
– Kdo to je? – matka kývla směrem k Igorovi.
– Manžel.
– Gratuluji.
– Děkuji.
– U nás také všechno dobře. Táta pracuje, Olinek si našel přítelkyni. Milá taková, klidná. Svatba je za měsíc. Víš, brzo budu babičkou. Takové štěstí! Rozhodli jsme se dítěti vyčlenit tvůj pokoj. Už jsme začali s rekonstrukcí. Koupili jsme tapety – ty nejdražší, s dětským motivem. A rozhodli jsme se s tátou, že koupíme chatu. Někde poblíž. Dítě potřebuje čerstvý vzduch, vitamíny. Hledáme něco levnějšího, ale aby tam byl obytný domek a blízko řeka. Nebo jezero…
Tereza poslouchala tyto výlevy a vůbec nechápala, proč se jí tato vlastně cizí žena toto všechno vykládá.
– Kdy ses vdala?
– Před dvěma lety, – mechanicky odpověděla Tereza.
– Myslíte na děti?
– Syn má skoro rok.
– Takže mám vnuka?
– Vy? – Tereza se konečně otočila k matce.
– Já, – na okamžik se matka zarazila, – jsi přece moje dcera.
– Něco si pletete, paní. Moje matka zemřela před čtyřmi lety…
Matka zbledla. Mlčky vstala a zamířila k východu.
Tereza se odvrátila k oknu: vůbec jí nebylo líto… té ženy.
Igor celou dobu zamyšleně pozoroval obě ženy, naslouchal rozhovoru.
A najednou pochopil: jsou si úplně cizí!
A rozhodl se, že manželku nebude ptát na minulost. Nějak ho vyděsilo se do ní podívat.
