Dva měsíce jsem zval Marcelu, padesátšestiletou ženu, po pražských restauracích. Ale jakmile jsem ji pozval k sobě domů, okamžitě odhodila masku.
Před pěti lety jsem se rozvedl, v klidu a bez výčitek, a brzy jsem si zvykl na svobodný rytmus života. Ale poslední dobou mě začalo pronásledovat zvláštní ticho večerů v prázdném bytě. Pocítil jsem, že je čas to změnit.
Je mi 56 let, zdraví mi zatím slouží, energie mám na rozdávání. Proto jsem si založil profil na internetové seznamce s nadějí, že najdu ženu, se kterou budu moci skutečně sdílet život. Přiznám se, štěstí mi přálo už po pár dnech psaní jsem narazil na zajímavého člověka.
Její profil působil skromně:
Marcela, 56 let, vdova, hledám slušného muže pro vážný vztah.
Fotka ukazovala sympatickou ženu, pohled přívětivý, bez přehnaného přikrášlování. Brzy jsme se pustili do rozhovorů. Jasně jsem řekl, že nehledám měsíce dopisování, toužím po reálném soužití, společných zážitcích, výletech. Souhlasila a domluvili jsme si první setkání na Staroměstském náměstí ten následující víkend.
První rande dopadlo výborně. Dlouho jsme se procházeli uličkami Prahy, podzimní večer byl krásný. Marcela poutavě vyprávěla o práci v knihovně a o vnoučatech. Bavilo mě, že nemá potřebu vše komentovat bez přestání, byla klidná, podmanivá. Pozval jsem ji do kavárny na Malé Straně účet jsem samozřejmě zaplatil, vychován jsem byl tak, že muž zve a platí.
Začalo naše klasické období čokolád a květin. Pravidelně jsem nosil kytice, pralinky, a každý pátek i sobotu jsme vyráželi na kulturní večery ať už na koncert na Žofín, nebo na divadelní premiéru ve Vinohradském. Přiznám se, rozhodně jsem nepatřil mezi škudlivce, i když když si zpětně spočítám, kolik jsem za ty dva měsíce večeří a lístků utratil, zatočí se mi hlava všechno to byly tisíce korun.
Výstavy, koncerty, výlety do Kutné Hory zakončené večeří v lepší restauraci Snažil jsem se být opravdovým gentlemanem. Měl jsem dojem, že se sbližujeme. Brala mě na procházkách pod paží a zasněně říkala:
Petře, je to s tebou tak inspirativní. Opravdový kavaler, dnes už takoví nejsou.
Samozřejmě jsem měl radost.
První varování přišlo v kině
Dnes už vím, že signály byly jasné. Nikdy mě nepozvala k sobě, ani na čaj, ani jen tak. Pořád nějaká výmluva: Doma nemám uklizeno, Vnučka u mě dnes spí, Jsem hrozně unavená, raději půjdeme někam posedět. Myslel jsem, že se stydí osamělá žena si možná odvykla, že jí někdo chodí domů. Nevynucoval jsem si nic, čekal jsem.
Další podivné téma byly roky: když šlo o cesty, zábavné večery nebo akvapark, byla mladistvá a nadšená. Jakmile ale rozhovor sklouzl malinko k osobní blízkosti, okamžitě se v ní probudila prudérní babička.
Jednou v kině jsem jí položil ruku na koleno, nevtíravě, spíš symbolicky. Okamžitě mou dlaň rázně ale zdvořile odsunula:
Petře, tady jsou lidé, koukají kolem.
Marci, v sále je tma a široko daleko nikdo.
Je to neslušné. Nejsme přece puberťáci!
Připisoval jsem to přísné výchově. Možná opravdu byla vychovaná v sebekázni, vyžadovala respekt k hranicím. Jenomže ve mně začal klíčit neklid. Nám není šestnáct, nám táhne na šedesát. Čas, který spolu máme, není bezedný a celé měsíce není proč hrát na cudné nerozhodnosti.
Navíc Marcela milovala dlouze rozebírat své zdravotní obtíže. Večeře se často změnila v přednášku o bolavých zádech, tlakovém kolísání, zkoušení nových pilulek na cholesterol s náhle zvláštní slastí v očích. Poslouchal jsem se skutečným zájmem, radil i doktory, ale když jsem jednou zmínil, že dvakrát týdně chodím na bazén, aby tělo neochabovalo, zakabonila se:
Nač takové fyzické výkony? Proč si ničit srdce? V tomhle věku je nejlepší zalézt s knížkou na gauč a nelítat do bazénu.
Ale já rozhodně nechtěl zůstat uvázán na gauči.
Bod zlomu a nečekané kázání o hanbě
Včera jsem si řekl: a dost. Dva měsíce jsou víc než dost, abychom věděli, kam vztah směřuje.
Večeřeli jsme v gruzínské restauraci na Vinohradech, užívali si chinkali a dobré červené. Smála se na celé kolo, vyprávěla vtipné historky z práce. Měl jsem za to, že vedle mě sedí normální žena, a že už je čas se pohnout dál.
Po večeři jsme nasedli do auta. Za oknem poprchávalo, uvnitř bylo teplo, rádio hrálo tichou jazzovou. Vzal jsem ji něžně za ruku, tentokrát ji nechala v dlani.
Marci, co kdybychom zajeli ke mně? Uvařím čaj, pustíme si muziku, pohoda.
Okamžitě se zatnula, úsměv zmizel, kamenný výraz ve tváři.
Petře, co tím jako myslíš?
Mluvím upřímně. Líbíš se mi, jsem nezadaný, ty taky. Scházíme se dva měsíce, je normální chtít víc blízkosti.
Načež spustila dlouhý monolog o stydlivosti, věku a vyšší duchovnosti, ze kterého mě polévalo horko:
To vůbec nemyslíš vážně! To jsou věci pro mladé, pro rozmnožování. My už jsme jinde. Jak bychom asi vypadali, svlečení? Já mám špíčky, ty břicho, no hrůza! V tomhle věku už jde hlavně o duchovní pouto, pomoc v domácnosti a hluboké přátelství. Ne o nějaké tělesné
Nevěřil jsem vlastním uším. Takže já jsem zvíře, protože jsem po dvou měsících toužil po blízkosti.
Počkej, jaké břicho? Chodím na sport, jsem ve formě. Měj rozum, máš na svůj věk vynikající postavu. Proč se už zaživa vzdáváš normálního života? Věříš, že v šestapadesáti už člověku nezbývá nic než sedět na lavici a filozofovat?
Petr, to je prostě fakt! Pořádné ženy v našem věku se starají o vnoučata a pěstují rajčata. Byl by mi ostudou před dětmi mít přítele kvůli těmto věcem!
To už ve mně bouchly saze:
Tak sis teda žádného chlapa vlastně hledat nechtěla! Dva měsíce jíš za moje peníze, vozím tě autem, chodíš se mnou za kulturou. Přijímáš kytice, dárky. Jenže jakmile chci být ti opravdu blízko je z toho pohoršení.
Zčervenala, spíše vztekem než hanbou.
To si jako myslíš, že jsem povinná za večeři skočit do náruče?
Ne, překrucuješ to, odpověděl jsem a snažil se nevybuchnout. Dvořil jsem se poctivě, to obnáší i možnost vztah rozvíjet. Tys hledala kamaráda s autem a plnou peněženkou.
Vyletěla z auta jak střela a zabouchla dveře. Nešel jsem za ní. Díval jsem se, jak pyšně kráčí ke vchodu, a cítil jsem hořkost hlavně na sebe.
Mám rád hluboké rozhovory, knihy, historii. Ale jsem pořád živý muž, mám normální potřeby a nehodlám se jich vzdát jen proto, že má někdo v hlavě betonové komplexy ohledně věkových špíčků.
Smazal jsem její číslo i svůj účet na seznamce. Teď potřebuji čas, abych to vše vstřebal.
A došel jsem k jasnému pravidlu: už na prvním rande se budu ptát na vztah k intimitě. Jestli zase uslyším řeči o tom, že smyslem života je jen zahrádka a hlídání vnoučat rozdělíme účet a řeknu sbohem.
A co si myslíte vy? Je v šestapadesáti nabídnout ženě blízkost opravdu takové rouhání? A proč si vůbec některé dámy zakládají profil na seznamce, když mají pocit, že už svůj čas dávno promarnily?
